ECLI:CZ:US:2010:4.US.3178.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3178/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Malá 6, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 257/2010-43 ze dne 31. srpna 2010 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 6 C 496/2009-27 ze dne 11. prosince 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem pro uznání č. j. 6 C 496/2009-27 ze dne 11. prosince 2009 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni Generali Pojišťovna, a.s. (dále jen "žalobkyně") částku 2.147,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v částce 8.454,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 14 Co 257/2010-43 ze dne 31. srpna 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 3.960,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval, již nebylo možné vydání jakéhokoli rozsudku odsuzujícího stěžovatele k zaplacení peněžitého plnění, neboť v té době již bylo usnesením Krajského soudu v Plzni vyhověno stěžovatelovu návrhu na oddlužení. Tento svůj závěr odůvodňuje stěžovatel především odkazem na ust. §109 insolvenčního zákona.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložené námitky, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Nelze přehlédnout též skutečnost, že v daném případě byla předmětem řízení částka 2.147,- Kč, kterou lze označit za naprosto bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však v záhlaví citované rozhodnutí rozhodně považovat nelze) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy rozhodly v záhlaví citovanými rozhodnutími v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě a svá rozhodnutí též logicky, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, stran námitek stěžovatele odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a uzavírá, že žádný důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu