ECLI:CZ:US:2010:4.US.3356.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3356/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti pana P. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Čvančarou, Vrázova 7, Praha 5, proti usnesení Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, Odboru pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 11. 9. 2001 č. j. ÚVV-11/40-2001, usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie ze dne 3. 11. 2010 č. j. OKFK-171-18/TČ-2010-200206 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 11. 2010 č. j. 9 VZV 5/2010-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, Odboru pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 11. 9. 2001 č. j. ÚVV-11/40-2001 sděleno obvinění ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Následně bylo stěžovateli usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie ze dne 3. 11. 2010 č. j. OKFK-171-18/TČ-2010-200206 zahájeno trestní stíhání ve smyslu stanovení §160 odst. 1 a 5 tr. ř., proti němuž si podal stížnost, jež byla Vrchním státním zastupitelstvím v Praze zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením. Se stěžovatelem tak byla pro jedno jednání, ve kterém je spatřován týž trestný čin, dvě trestní stíhání (dne 11. 9. 2001 a dne 3. 11. 2010). Stěžovatel má za to, že daný postup je v rozporu s ústavním pořádkem ČR a zvyklostmi civilizovaného světa, neboť nelze pro stejné jednání trestně stíhat osobu současně (paralelně) dvakrát.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje toliko extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť posléze vydaným usnesením o zahájení trestního stíhání došlo toliko k rozšíření původního trestního stíhání, což ostatně vyplývá již z napadeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Dotčené usnesení obsahuje zákonné označení trestných činů, které jsou v předmětných skutcích spatřovány, a zjištěné skutečnosti, z nichž lze dovodit znaky skutkových podstat stíhaných trestných činů. V odůvodnění usnesení jsou rozvedeny též skutečnosti, které svědčí o důvodnosti trestního stíhání a z odůvodnění usnesení je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Nic tedy nenasvědčuje závěru o existenci libovůle v rozhodování policejního orgánu.
Poněvadž Ústavní soud neshledal v postupu policejního orgánu ani stížnostního orgánu takové pochybení, které by mělo za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu