ECLI:CZ:US:2010:4.US.52.10.1
sp. zn. IV. ÚS 52/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti pana Mgr. I. Š., právně zastoupeného advokátem Mgr. Richardem Frommerem, Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 8. 2009 sp. zn. 9 C 199/2005 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 17 Co 372/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 8. 1. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovateli ustanovenému advokátu byla přiznána napadeným usnesením krajského soudu odměna ve výši 5.986,- Kč, a to oproti vyúčtované odměně ve výši 34.843,- Kč. Stěžovatel navíc poukazuje na skutečnost, že tato částka je dokonce výrazně nižší než ta, kterou stěžovateli přiznal soud prvního stupně (11.614,40 Kč). Krajský soud na základě odvolání stěžovatele rozhodl v jeho neprospěch, čímž porušil jednu ze základních zásad civilního procesu, a to, že je soud vázán rozsahem podaného odvolání. Stěžovatel se dostal do situace, kdy mu nebyla přiznána podstatná část odměny za provedené právní služby, ač práci řádně provedl. Výše uvedeným postupem mělo být dle náhledu stěžovatele zasaženo podstatným způsobem do zákonného práva stěžovatele na odměnu za provedenou práci. Rozhodování soudu je dle tvrzení stěžovatele v rozporu se zásadou spravedlivého procesu garantovaného čl. 4 a 6 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 9 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení skutkových okolností, a to ani v případech, že by s takovým hodnocením nesouhlasil. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dále Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou jednoduchým právem a na úrovni obecných soudů, přičemž Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, neshledá-li současně i porušení některého ze základních práv či svobod stěžovatele, což se v daném případě ovšem nestalo.
K námitce stěžovatele, že odvolací soud stanovil povinnost náhrady nákladů vyšší částkou než soud I. stupně a porušil tak zásadu zákazu reformace in peius, Ústavní soud poukazuje na to, že koncepce úpravy rozhodování o nákladech občanskoprávního řízení stojí na zásadě oficiality, kdy soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, aniž by byl nucen vyčkat na návrhy účastníků řízení, či jimi byl vázán (srov. §151 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Zásada zákazu reformace in peius není v tomto případě uplatnitelná (srov. I. ÚS 654/03, II. ÚS 130/2006, IV. ÚS 603/06). Přezkum rozhodování o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality tak, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí je učiněno plně v souladu se zákonnou úpravou. Pokud soud I. stupně učinil výpočet nákladů řízení, který takovému požadavku nevyhovoval, bylo na odvolacím soudu, aby takové rozhodnutí zkorigoval bez ohledu na přiznanou výši náhrady nákladů řízení prvostupňovým soudem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu