ECLI:CZ:US:2010:4.US.610.10.1
sp. zn. IV. ÚS 610/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1219/2009 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2009 čj. 11 To 140/2009-79 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 2. 3. 2010 se Ing. P. M. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydané v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 17 T 17/2009.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 17 T 17/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 5. 3. 2009 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že ačkoli rozsudkem nalézacího soudu ze dne 4. 2. 2008 sp. zn. 3 T 280/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 11 To 142/2008, byl pravomocně odsouzen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., za který mu byl mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a z toho důvodu pozbyl řidičské oprávnění ve smyslu §94a odst. 1 zák.č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí soudu nerespektoval a dne 9. 5. 2008 ve Dvoře Králové nad Labem řídil nákladní vozidlo a při couvání z parkoviště narazil do osobního automobilu. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 35.000 Kč; pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců; dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků.
Dne 26. 5. 2009 odvolací soud odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 5. 3. 2009 zamítl.
Dne 9. 12. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zejména tím, že nedostatečným zkoumáním subjektivní stránky činu nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí.
V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel opakoval svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před nalézacím, odvolacím a dovolacím soudem, založenou na tvrzení o nesprávnosti skutkového závěru soudu prvého stupně, že mu muselo být známo, že uložený trest zákazu činnosti je vykonatelným již okamžikem, kdy byl vyhlášen. Takovýto skutkový závěr soudů nebyl opřen o žádný z důkazů, které byly provedeny u hlavního líčení, a soudy tento závěr opíraly pouze o hypotetické úvahy, jak má právně nevzdělaný člověk vnímat smysl poučení, kterého se stěžovateli dostalo po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu dne 29. 4. 2008 přímo v jednací síni.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že čin spáchal úmyslně, ačkoliv z okolností bylo zřejmé, že skutek, jenž mu byl přičítán, mohl způsobit jen z nedbalosti; jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s právním posouzení trestnosti skutku obecnými soudy.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace trestního zákona obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele z vyžádaného spisu nezjistil.
Ústavní soud by se mohl zabývat skutkovými nebo právními omyly obecných soudů toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatele neshledal; žádná skutečnost ze spisu mu neumožnila konstatovat, že by se odvolací soud dopustil zjevně chybné aplikace příslušných zákonných ustanovení nebo z nich vyvodil svévolné závěry ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nalézací a odvolací soud v napadených rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody vedoucí k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole. S námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se podrobně vypořádal také dovolací soud v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí.
K tvrzení stěžovatele o neznalosti důsledků vyplývajících pro jeho chování z aplikace ustanovení trestního řádu o právní moci usnesení odvolacího soudu (konkrétně z toho, že dne 26. 5. 2009 odvolací soud usnesením zamítl jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 5. 3. 2009) Ústavní soud připomíná, že pojem "zákon", uvedený v čl. 8 odst. 2 Listiny (stejně jako v čl. 39 Listiny, resp. čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) obsahuje i požadavek na kvalitu hmotných i procesních ustanovení trestního práva, včetně jejich přístupnosti a předvídatelnosti; zákon může být považován za "předvídatelný" i za situace, kdy porozumění jeho obsahu vyžaduje předchozí poučení dotčené osoby, do míry přiměřené okolnostem, o důsledcích, které určité chování může zakládat. Z okolností daného případu je Ústavní soud toho názoru, že důsledky svého chování mohl stěžovatel předvídat.
V ostatním pak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění, jimiž nalézací, odvolací i dovolací soud osvětlily závěry, k nimž ve svých rozhodnutích dospěly. Maje tyto důvody za dostatečně určité, srozumitelné a akceptovatelné, nepovažuje Ústavní soud za potřebné jinými slovy opakovat to, co již bylo (z pohledu ústavněprávního bezchybně) obecnými soudy ve stěžovatelově věci řečeno.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 26. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu