ECLI:CZ:US:2010:4.US.737.10.1
sp. zn. IV. ÚS 737/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů K. F. a J. F., zastoupených Mgr. Tomášem Radou, advokátem se sídlem Na Sadech 2017/13, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1425/2009-216 ze dne 9. 12. 2009, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, č. j. 14 To 99/2009-170 ze dne 28. 5. 2009 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 2 T 146/2008-147 ze dne 24. 2. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 31. 3. 2010, jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 146/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem okresního soudu č. j. 2 T 146/2008-147 ze dne 24. 2. 2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud"), č. j. 14 To 99/2009-170 ze dne 28. 5. 2009 shledáni vinnými trestným činem vydírání dle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 téhož předpisu, za což byl každému z nich uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, i náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho měsíce. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1425/2009-216 ze dne 9. 12. 2009 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Trestná činnost, jíž se měli stěžovatelé dopustit, spočívala v tom, že oba společně dne 26. 3. 2008, kolem 13.20 hod., v Táboře, kpt. Jaroše 2000 - na ubytovně v Nemocnici Tábor, a. s., jako zprostředkovatelé úvěru pro společnosti PROFI Credit Czech, a. s. (dříve PROFI real a.s.), pobočka České Budějovice, vyhledali klienta této společnosti Z. H. na jeho pokoji č. 6, upozornili ho, že je v prodlení se splácením úvěru a vyzvali ho k okamžité úhradě dlužné částky. Když jim Z. H. řekl, že nyní peníze nemá, ale pokusí se získat na mzdové účtárně zálohu, vyzvali ho, aby s nimi šel na chodbu, kde ho jeden ze stěžovatelů chytil oběma rukama zepředu za tričko, natlačil ho otevřenými dveřmi do kuchyňky, kde byl natlačen rukou na zeď a současně mu oba stěžovatelé opakovaně zdůrazňovali, že musí dluh zaplatit a pokud jej nezaplatí, tak se vrátí a bude to ještě horší.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyjádřili přesvědčení, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Neoprávněný zásah do uvedeného práva přitom spatřovali jednak v tom, že obecné soudy nepostupovaly při zjišťování skutkového stavu s dostatečnou důsledností, když odmítly provést rekonstrukci, příp. vyšetřovací pokus, a dále v tom, že i přes řadu okolností, svědčících o nevěrohodnosti poškozeného Z. H. a jeho manželky, z jejich výpovědí proti vší logice nadále vycházely. Stěžovatelé v této souvislosti citovali judikaturu Ústavního soudu, týkající se extrémního nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, a odkázali rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 78/02. Dále stěžovatelé zrekapitulovali stěžejní body své obhajoby, přičemž současně uvedli, že jejich námitky nesměřují k tomu, aby Ústavní soud prováděl vlastní hodnocení důkazů, nýbrž mají za cíl toliko upozornit na skutečnost, že uvedené důkazy byly obecnými soudy bezdůvodně bagatelizovány či hodnoceny v jejich neprospěch. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1425/2009-216 ze dne 9. 12. 2009, rozsudek krajského soudu č. j. 14 To 99/2009-170 ze dne 28. 5. 2009 a rozsudek okresního soudu č. j. 2 T 146/2008-147 ze dne 24. 2. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ačkoliv stěžovatelé výslovně uváděli, že se nedomáhají přehodnocení důkazní situace, jejich námitky v převážné části směřovaly právě vůči závěrům obecných soudů o průběhu skutkového děje. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předkládali vlastní interpretaci jednotlivých důkazů a zpochybňovali způsob jejich hodnocení obecnými soudy, a to zejména pokud šlo o věrohodnost výpovědi poškozeného Z. H. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině obou stěžovatelů logicky a přesvědčivě zdůvodnily; klíčové otázce věrohodnosti výpovědi poškozeného věnovaly obecné soudy náležitou pozornost (str. 6-8 rozsudku okresního soudu, str. 6 rozsudku krajského soudu) a řádně reagovaly i na veškeré další námitky uplatněné stěžovateli v rámci jejich obhajoby. S návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování se vypořádal krajský soud (str. 6-7 rozsudku krajského soudu) prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti, když současně podrobně zdůvodnil, proč tyto důkazy nebyly způsobilé přispět k dalšímu objasnění skutkového stavu věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03, dostupné na http://usoud.cz).
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakovali svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěli tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu