ECLI:CZ:US:2010:4.US.825.10.1
sp. zn. IV. ÚS 825/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, směřující proti usnesení Okresního soudu v Berouně č. j. 14 Nc 4530/2009-18 ze dne 14. ledna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a ústavního principu právního státu vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že na základě návrhu oprávněného Tessile ditta a.s. (dále jen "oprávněný") nařídil Okresní soud v Berouně proti stěžovateli usnesením č. j. 14 Nc 4530/2009-4 ze dne 28. května 2009 exekuci k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 114,89 Kč a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha (dále jen "exekutor"). Výzvou k úhradě dle ust. §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění (dále jen "exekutorský tarif") č. j. 132 EX 18931/09-3/Ku ze dne 8. června 2009 (dále jen "výzva"), doručenou stěžovateli dne 22. června 2009, vyzval exekutor stěžovatele ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy k uhrazení částky 11.241,39 Kč, skládající se z jistiny ve výši 114,89 Kč, dosavadních nákladů exekuce ve výši 7.735,- Kč a nákladů exekuce oprávněného a právního zástupce ve výši 3.391,50 Kč. Stěžovatel na základě výzvy a ve lhůtě v ní stanovené, dne 29. června 2009, uhradil uvedenou jistinu a náklady exekuce oprávněného a právního zástupce. Neuhradil však dosavadní náklady exekuce exekutora. Současně dne 29. června 2009 požádal exekutora dopisem o vyčíslení jeho nákladů, jejichž součástí bude i snížená odměna exekutora dle ust. §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu. Dne 10. července 2009 byl stěžovateli doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 132 EX 18931/09-6/Ku ze dne 3. července 2009 (dále jen "příkaz"), kterým exekutor určil náklady exekuce tak, že sestávají z nákladů exekutora ve výši 7.735,- Kč a nákladů exekuce oprávněného ve výši 3.391,50 Kč, a dále uložil stěžovateli uhradit uvedené náklady exekutora. Proti příkazu podal stěžovatel námitky. Exekutor námitkám stěžovatele nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí Okresnímu soudu v Berouně, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím tyto námitky zamítl.
Podstatou námitek stěžovatele, kterými brojil proti příkazu, byl nesouhlas s výší nákladů exekuce. Vzhledem k tomu, že uhradil jistinu ve výši 114,89 Kč, a náklady exekuce oprávněného a právního zástupce ve výši 3.391,50 Kč ve lhůtě stanovené ve výzvě, měla být v její složce představující odměnu exekutora o 50 % nižší, nežli byla stanovena, a to s ohledem na ust. §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu. Na tomto stanovisku setrvává stěžovatel též v ústavní stížnosti, přičemž nesprávnost v záhlaví citovaného rozhodnutí, jímž byly zamítnuty jeho námitky proti příkazu, odůvodňuje též odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, I. ÚS 684/2007, I. ÚS 944/07 a II. ÚS 233/09. Stěžovatel dále poukazuje na nesprávné označení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kdy namísto termínu "příkaz k náhradě nákladů exekuce" je uveden termín "exekuční příkaz" a na skutečnost, že v záhlaví ústavní stížností napadeného rozhodnutí je uvedeno, že Okresní soud v Berouně rozhodl soudní tajemnicí Martinou Tlapákovou, avšak pod rozhodnutím je uvedeno jméno předsedkyně senátu Mgr. Aleny Watzkové.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecný soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu a exekutorského tarifu správně a vyvodil z nich též správné právní závěry. V záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl správně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, když je též přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud pro stručnost především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stran výše odměny exekutora a snahy stěžovatele dosáhnout jejího snížení v souladu ust. §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu Ústavní soud nad to dodává, že podle jeho náhledu stěžovateli nebránilo nic v tom, aby splnil předpoklady nutné pro upuštění od exekuce podle ust. §46 odst. 3 exekučního řádu, tedy aby zaplatil dobrovolně (ve lhůtě stanovené výzvou) jak jistinu ve výši 114,89 Kč a náklady exekuce oprávněného ve výši 3.391,50 Kč (což učinil), tak ve výzvě vyčíslené náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč. Pokud by pak došlo k upuštění od exekuce (po tomto dobrovolném splnění povinností povinného - stěžovatele) a exekutorovi by měla náležet v souladu ust. §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu odměna snížená o 50 %, mohl by stěžovatel částku uhrazenou na odměně exekutora navíc, v případě, že by mu ji exekutor nevrátil, vymáhat. Ačkoli naznačený postup se nejeví být ideální, neshledává na něm Ústavní soud nic protiústavního.
Pokud jde o nesprávné slovní označení ústavní stížností napadeného rozhodnutí (přičemž číslo jednací i datum vydání jsou uvedeny správně) a o skutečnost, že v záhlaví tohoto rozhodnutí je uvedeno, že Okresní soud v Berouně rozhodl soudní tajemnicí Martinou Tlapákovou, avšak pod rozhodnutím je uvedeno jméno předsedkyně senátu Mgr. Aleny Watzkové, nejedná se o pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
Stran stěžovatelem uváděných nálezů Ústavního soudu je nutno konstatovat, že se jedná ve všech případech o odkazy nepřípadné. Věci rozhodované Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a sp. zn. I. ÚS 684/07 (vč. části jeho odůvodnění citovaného stěžovatelem v ústavní stížnosti) se týkaly situace, kdy bylo aplikováno protiústavní a Ústavním soudem (nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06) zrušené ust. §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění platném do 27. dubna 2007. To v případě stěžovatele aplikováno nebylo a především tato okolnost a její důsledky a důsledky zrušení uvedeného ustanovení mají za následek neporovnatelnost s jinak zdánlivě obdobnou situací stěžovatele. V případě projednávaném pod sp. zn. I. ÚS 944/07 spočívala podstata námitek stěžovatele proti příkazu k náhradě nákladů exekuce v tom, že stěžovatel neuhradil veškeré náklady exekuce, a tedy nesplnil podmínky dané ust. §11 odst. 1 exekutorského tarifu pro aplikaci pouze 50% odměny soudního exekutora proto, že byl exekutorem podle ust. §11 odst. 2 exekutorského tarifu vyzván pouze k zaplacení částky stanovené v exekučním titulu, tj. pohledávky s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, a nikoliv současně i k dobrovolné úhradě částky připadající na náklady exekuce. O té v předvolání nebylo nic zmíněno. Stěžovatel tak ve lhůtě stanovené exekutorem uhradil celou částku uvedenou v jeho výzvě. Ke dni skončení lhůty poskytnuté mu soudním exekutorem k dobrovolnému zaplacení pohledávky stanovené exekučním titulem pak neznal výši nákladů exekuce a nemohlo mu proto být přičítáno k tíži, jak to v jeho ústavní stížností napadeném usnesení učinil obecný soud, že dobrovolně ve stanovené lhůtě neuhradil i náklady exekuce. V projednávaném případě však stěžovateli výše nákladů exekuce ve výzvě sdělena byla (byť se v případě vyhovění výzvě jejich výše měla změnit, v okamžiku zaslání výzvy pro její snížení nebyly naplněny podmínky a byla v stanovena správně). Konečně ve věci rozhodované pod sp. zn. II. ÚS 233/09 odmítl obecný soud snížení odměny exekutora o 50 % dle ust. §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu s odůvodněním, že odměna exekutora ve výši 3.000,- Kč je minimální a nelze ji ani postupem podle citovaného ustanovení snížit. To je opět situace odlišná od případu stěžovatele.
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal Ústavní soud stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů a zásah do jakýchkoli ústavních principů nebo práv, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu