ECLI:CZ:US:2010:4.US.852.10.1
sp. zn. IV. ÚS 852/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Ivou Sládkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 331/2007-184 ze dne 30. prosince 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 5 C 392/2004-148 ze dne 26. dubna 2007 zamítl žalobu žalobkyň R. T., PhDr. H. T. a Ing. E. T. (dále jen "žalobkyně"), kterou se tyto domáhaly na stěžovateli vyklizení blíže specifikovaného bytu, a uložil žalobkyním zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 10.561,25 Kč. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (dále jen "soud") poté, co jeho první rozsudek o tomto odvolání č. j. 53 co 331/2007-166 ze dne 10. ledna 2008 byl zrušen Ústavním soudem, rozsudkem č. j. 53 Co 331/2007-184 ze dne 30. prosince 2009 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává, a nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v rozporu s průběhem řízení a s rozhodnutím ve věci a zpochybňuje posouzení soudem uvedených skutečností jako důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak procesně úspěšnému stěžovateli dle ust. §150 občanského soudního řádu. Stěžovatel vytýká soudu také tu skutečnost, že se v této souvislosti nezabýval všemi okolnostmi případu, zejména pak majetkovými a sociálními poměry účastníků řízení, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že skutečnosti, ve kterých soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, jsou ústavně konformními. Své v záhlaví citované rozhodnutí soud též dostatečně odůvodnil a i přes to, že se nezabýval majetkovými a sociálními poměry účastníků (ačkoli by posouzení těchto okolností bylo jistě vhodné), v tomto jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledává, na rozdíl od případu, o němž rozhodl (za jiných okolností) stěžovatelem uvedeným nálezem sp. zn. I. ÚS 191/06, prvky libovůle. Ústavní soud pak v záhlaví citované rozhodnutí nepovažuje ani za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že v záhlaví citovaným rozhodnutím nebylo základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny porušeno.
Podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu