ECLI:CZ:US:2010:4.US.892.10.1
sp. zn. IV. ÚS 892/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou AK Plzeň, Františkánská 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 473/2009-117 ze dne 21. 12. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 3. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na soudní ochranu garantované mu zejména čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti, zjednodušeně řečeno, nesouhlasí s právním názorem shora jmenovaného krajského soudu, jenž mu stanovil, jako soudnímu exekutorovi, povinnost zaplatit vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyni) částku, zahrnující mj. odměnu za právní zastoupení, stanovenou podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a to v souladu s ustanovením §31 odst. 3 zákona č 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatel se naopak domnívá, že by odměna za právní zastoupení vedlejší účastnice (resp. náhrada nákladů řízení) měla být vypočtena v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o paušální odměně").
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se zejména dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z nichž toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týká stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti uvedené, konstatuje Ústavní soud následující:
Stěžovatel přehlíží skutečnost - tedy alespoň co se jeho odkazů na vybranou judikaturu Ústavního soudu týká - že §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. představuje speciální právní úpravu k některým institutům, jež jsou jinak vlastní obecnému civilnímu řízení. To platí zvláště za situace, kdy zákon č. 82/1998 Sb. upravuje určitou problematiku výslovně - odlišně [nadto se Ústavní soud domnívá, že stěžovatelem vytvářená paralela mezi stanovením předmětu řízení pro rozhodování soudu o náhradě nákladů v rámci soudního prodeje zástavy a situací, v níž se vedlejší účastnice soudní cestou bránila provádění exekuce, je nepřípadná - srov. stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 584/07 ze dne 12. 3. 2009]. Naopak aplikaci §11 odst. 3 a dalších ustanovení advokátního tarifu krajským soudem shledává Ústavní soud naprosto ústavně konformní, když tento postup je zcela v souladu se smyslem §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. [srov. komentář k posledně citovanému ustanovení v publikaci Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, s. 170 a násl.]
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu