ECLI:CZ:US:2011:1.US.1135.11.1
sp. zn. I. ÚS 1135/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Josefem Prachovským, advokátem, se sídlem ul. 1. máje 398, Třinec-Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2011, č. j. 23 C 74/2010-87, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku. Výrokem I tohoto rozsudku bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci OSA - Ochrannému svazu autorskému pro práva k dílům hudebním, o. s., se sídlem Čs. Armády 20, Praha 6, částku 4 205,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II tohoto rozsudku byla žaloba o zaplacení částky 3 699,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, čl. 11 odst. 1, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalovaný.
Dne 6. 4 2010 podal žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů. Podle žalobního tvrzení mělo na straně stěžovatele dojít k bezdůvodnému obohacení tím, že neuzavřel s žalobcem licenční smlouvu, a přesto ve své provozovně Restaurace Zobawa v Třinci, Lyžbice 17, provozoval autorská díla v době od 18. 12. 2007 do 28. 4. 2008 prostřednictvím televizního přijímače a hudební věže a dále pak od 25. 6 2009 do 29. 10. 2009 také prostřednictvím televizního přístroje, čímž měl získat bezdůvodné obohacení v celkové výši 7 904,- Kč. Soud napadeným rozsudkem z větší části žalobě vyhověl, a to tak, že zavázal stěžovatele zaplatit žalobci částku 4 205,-Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 1 829,-Kč k rukám právního zástupce žalobce. V částce
3 699,-Kč žalobu zamítl.
Stěžovatel uvádí, že odmítal s žalobcem uzavřít licenční smlouvu o veřejném provozování hudebních děl a od počátku zastával konzistentní stanovisko, že televizním přijímačem, který má umístěný ve své provozovně Restaurace Zobawa v Třinci-Lyžbicích 17, žádnou veřejnou produkci hudebních děl neprovozuje. Soud provedl dokazování ve vztahu k údajné veřejné produkci hudebních děl, a to záznamy o kontrole vedlejšího účastníka v Restauraci Zobawa ze dne 18. 12. 2007, 28. 4. 2008, 25. 7. 2009 a 29. 10. 2009, z nichž mohl zjistit pouze to, že v době kontroly byl v provozu na televizním přijímači sportovní kanál s vysíláním sportovního přenosu. Dále soud vyslechl ve věci svědky, navržené stěžovatelem, jak stěžovatel uvádí, šlo vesměs o nynější nebo původní zaměstnance stěžovatele, kteří všichni potvrdili, že televizní přijímač byl uváděn do provozu výlučně pro účely sledování sportovních přenosů a sportovních kanálů a že všichni byli stěžovatelem poučeni o tom, že televizní přijímač nesmí být provozován pro jiný účel. Dále uvedli, že jsou vázáni interní směrnicí stěžovatele ze dne 15. 12. 2007, který jim výslovně zakazuje užití jiného přenosného zařízení a přikazuje se jim provozovat televizor výlučně ke sledování sportovních přenosů. V řízení před soudem dle stěžovatele nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by vyplývalo, že stěžovatel umožňuje veřejnosti přístup k hudebním dílům autorů, které zastupuje žalobce
Soud dle stěžovatele v odůvodnění rozsudku pouze převzal formální nepodložené tvrzení žalobce, podle něhož stěžovatel podle §23 autorského zákona zpřístupňoval díla vysílaná televizí pomocí televizního přístroje. Podle soudu k tomuto zpřístupnění veřejnosti docházelo bez ohledu na to, že tak činil vysíláním sportovních přenosů, když tato skutečnost má význam pouze pro určení výše odměny. Podle názoru stěžovatele odůvodnění rozsudku nemá náležitosti podle ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. V odůvodnění rozsudku není uvedeno, které skutečnosti považuje soud za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, resp. jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Takový rozsudek je podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů ve smyslu §219a odst. 1 občanského soudního řádu. Veškerá skutková zjištění, která je možné dovodit z provedených důkazů, dle stěžovatele směřují ke zcela opačnému závěru, a to k tomu, že stěžovatel v uvedených obdobích nezpřístupňoval hudební díla pomocí televizního přístroje. Z kontrol pracovníků žalobce a výpovědí svědků jednoznačně vyplývá, že obsluhu televizního přijímače v Restauraci Zobawa zajišťoval personál restaurace, který důsledně dbal na to, podle příkazu stěžovatele, aby byly na televizním přijímači vysílány pouze sportovní přenosy na sportovních kanálech. Soud se dle stěžovatele nevypořádal s jeho námitkami, uvedenými v odporu a vyjádření k žalobě, a odůvodnění rozsudku v podstatně neobsahuje žádnou relevantní právní úvahu, v čem spočívalo zpřístupnění hudebních děl stěžovatelem, když televizor byl uváděn do provozu pouze na sportovních kanálech a při sportovních přenosech. Soud dle stěžovatele pouze konstatuje, bez bližšího odůvodnění, že k takovému zpřístupnění hudebních děl veřejnosti dochází bez ohledu na to, že se tak děje vysíláním pouze sportovních přenosů, neboť tato skutečnost má význam pouze pro výši odměny. Názor soudu, podle kterého je bez významu to, že stěžovatel užíval televizní přijímač pouze pro sportovní přenosy, nemůže být dle stěžovatele správný.
Stěžovatel uvádí, že v odůvodnění rozsudku soud poukazuje na údajně prokázanou aktivní legitimaci žalobce s poukazem na ustanovení §97, §98 a §100 autorského zákona, aniž by se "blíže touto podmínkou řízení zabýval." Podle názoru stěžovatele, pokud je nesporné, že stěžovatel užíval televizní přijímač pouze pro vysílání sportovních přenosů, není
OSA-Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., aktivně legitimován v tomto sporu o vydání bezdůvodného obohacení, z titulu užití hudebních děl. Stěžovatel tvrdí, že žalobce po např. pořadatelích sportovních utkání, sportovních klubech či sportovních svazech v minulosti požadoval uzavření licenčních smluv na vysílání hudebních děl, zejména v reklamních blocích a přestávkách sportovních utkání. Vzhledem k tomu, že nemělo dojít k uzavření takových dohod, přestali tito pořadatelé sportovních utkání během těchto zápasů a televizních vysílání jakékoliv hudební vložky vysílat.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého rozsudku obecného soudu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Krajským soudem v Ostravě probíhalo soudní řízení o žalobě, kterou se žalobce proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 7 904,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že je hromadným správcem autorských majetkových práv autorů hudebních děl s textem i bez textu a dalších nositelů majetkových práv dle ustanovení §95 odst. 2 autorského zákona. Proto se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, kterého se stěžovateli mělo dostat tím, že s kolektivním správcem neuzavřel licenční smlouvu, a přesto ve své provozovně provozoval autorská díla, a to v době od 18. 12. 2007 do 28. 4. 2008 prostřednictvím zvukově-obrazového přístroje s televizním vysíláním a hudební věže, a v době od 25. 6. 2009 do 29. 10. 2009 prostřednictvím zvukově-obrazového přístroje s televizním vysíláním. Výše bezdůvodného obohacení měla dle žalobce činit dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2010 byl ve věci vydán platební rozkaz, proti kterému stěžovatel podal včas odpor. Zde mimo jiné namítal, že v restauraci měl pouze nefunkční televizní přijímač, který až dne 3. 12. 2008 vyměnil za nový a ten sloužil výhradně k vysílání sportovních přenosů. Rovněž uvedl, že žalobci již dne 6. 2. 2007 zaplatil částky 200,-
a 500,- Kč a dne 25. 1. 2008 částku 1 800,- Kč. Dále namítl promlčení.
Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2011, č. j. 23 C 74/2010-87, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 4 205,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II tohoto rozsudku byla žaloba o zaplacení částky 3 699,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. V odůvodnění soud uvádí, že má za prokázanou aktivní legitimaci stěžovatele, a to dle §97, §98 a §100 autorského zákona. Stejně tak má za prokázáno, že v předmětném období stěžovatel provozoval uvedenou restauraci, v níž měl umístěn zvukově-obrazový přístroj s televizním vysíláním, jehož prostřednictvím vysílal sportovní přenosy. Provozování hudební věže žalobce dle soudu neprokázal. Soud zde dále dovozuje, že právo žalobce za dobu od 18. 12. 2007 do 5. 4. 2008 je promlčeno.
V odůvodnění soud dále uvádí, že stěžovatel ve smyslu ustanovení §23 autorského zákona zpřístupňoval díla vysílaná televizí pomocí televizního přístroje bez ohledu na to, že tak činil pouze vysíláním sportovních přenosů. Tato skutečnost má dle soudu význam pouze pro určení konkrétní výše odměny.
Dle soudu nebylo v řízení prokázáno, že by stěžovatel žalobci částku v uváděné výši 2 500,- Kč již uhradil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecný soud v napadeném rozsudku přesně uvádí, na základě kterých skutečností rozhodl ve prospěch žalobce. Stejný závěr Ústavní soud činí i k aplikaci právních předpisů. Nelze tedy přisvědčit tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud v napadaném rozsudku uvádí, že má za prokázané zpřístupňování chráněných děl prostřednictvím televizního přístroje, byť se tak dělo pouze vysíláním sportovních přenosů. Ústavní soud uvádí, že ke zpřístupnění díla chráněného autorským zákonem může dojít rovněž prostřednictvím sportovního přenosu. Tyto přenosy jsou tvořeny rovněž hudebním doprovodem, ať se již jedná o hudební doprovod samotné vysílané sportovní akce či hudební doprovod televizního vysílání stanice, která sportovní akci přenáší. Tvrzení stěžovatele, že je mu známo požadování uzavření licenčních smluv na vysílání hudebních děl, zejména v reklamních blocích a přestávkách sportovních utkání, a že vzhledem k neuzavření takových dohod přestali pořadatelé sportovních utkání během těchto zápasů a televizních vysílání jakékoliv hudební vložky vysílat, považuje Ústavní soud za spekulativní a ničím nepodložené. Výše uvedený závěr Ústavního soudu je o to významnější, že provozovatelé restauračních zařízení zpřístupňují vysílání sportovních přenosů za účelem zvýšení návštěvnosti svých provozoven. Skutečnost, že ke zpřístupnění autorským zákonem chráněných děl dochází pouze prostřednictvím vysílání sportovních přenosů je navíc zohledněna při výpočtu konečné výše odměny.
Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu