infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.04.2011, sp. zn. I. ÚS 1399/08 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:1.US.1399.08.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:1.US.1399.08.2
sp. zn. I. ÚS 1399/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. T., 2) E. T. a 3) E. T., všech zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 28 Cdo 246/2007-160, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, č. j. 16 Co 121/2005-137, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 28 C 132/2001-64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a A) Ing. E. Ž., bez právního zastoupení, B) Z. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, C) M. F., zastoupené Mgr. Ľubomírem Fockem, advokátem, se sídlem Náprstkova 276/2, 110 00 Praha 1, a D) Bytového podniku v Praze 5, s. p., v likvidaci, se sídlem Nádražní 24, Praha 5, zastoupeného JUDr. Lenkou Lamprechtovou, advokátkou, se sídlem N. A. Někrasova 650/4, 160 00 Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhli Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s jejich základním právem zaručeným čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z příloh ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 132/2001, zjistil Ústavní soud následující: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č. j. 28 C 132/2001-64, ve výroku I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že stěžovatelé coby žalobci jsou v poměru 2/3 podílu prvních dvou žalobců ve společném jmění a 1/3 podílu třetí stěžovatelky coby žalobkyně spoluvlastníky pozemků, a to parc. č. 2454 o výměře 303 m2 – zastavěné plochy a parc. č. 2455 o výměře 1234 m2 – zahrady, obou zapsaných pro obec Praha a k. ú. Smíchov u Katastrálního úřadu Praha – město. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky byly spolu s domem č. p. 1948 (stojícím na parc. č. 2454) v pozemkové knize vedeny jako vlastnictví J. G. Výměrem Ministerstva těžkého strojírenství z 20. 7. 1951 byly pozemky i s domem podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb. (o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků) zahrnuty do znárodňovaného majetku bývalého podniku Ing. V. B. v Mnichově Hradišti s odůvodněním, že jsou určeny pro provoz znárodněného podniku; sloužily totiž jako záruka provozního úvěru na podnik. Ve výměru byl u slov „za ministra“ uveden nečitelný podpis. Z rozhodnutí Ministerstva místního hospodářství z 22. 6. 1954 bylo dále zjištěno, že nemovitosti byly začleněny do Bytového podniku hl. m. Prahy. Dne 23. 4. 1974 byla mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 5 a stěžovateli uzavřena kupní smlouva, kterou podnik jménem státu prodal v nyní požadovaném spoluvlastnickém poměru stěžovatelům dům č. p. 1948 a zároveň s nimi uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání přilehlých pozemků (předcházelo rozhodnutí finančního odboru ONV v Praze 5 z 19. 4. 1974 o přidělení pozemků do osobního užívání). Kupní smlouvu registrovalo Státní notářství pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 R I 75/74, avšak dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků – podle názoru soudu prvního stupně – nikoli, neboť nebyla vedena v příslušném rejstříku R II. Bytový podnik v Praze 5, s. p. později dohodou z 23. 7. 1991, registrovanou Státním notářstvím v Praze 5 dne 12. 9. 1991, vydal předmětné pozemky s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) bratru J. G. Č. B. jako oprávněné osobě. Dědičkami Č. B., který zemřel dne XX. XX. XXXX, se během řízení staly jeho dcery, v řízení před obecnými soudy žalované (vedlejší účastnice řízení). V době řízení před obecnými soudy vlastnicemi pozemků byly pouze druhá a třetí žalovaná rovným dílem, a to na základě darovací smlouvy z 30. 10. 1991, uzavřené po vydání pozemků a vložené do katastru 27. 1. 1993. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná [vedlejší účastnice A)] a čtvrtý žalovaný [vedlejší účastník D)] nejsou pasivně legitimováni a žalobu proti nim zamítl. Konstatoval též, že výměr o znárodnění podniku ing. B. z 20. 7. 1951 byl vydán v rozporu se zákonem, neboť pozemky nesloužily provozu znárodňovaného podniku a výměr nebyl podepsán ministrem (ač bylo znárodnění výlučně v jeho pravomoci). Z toho dovodil, že znárodněním nezaniklo vlastnictví k pozemkům a žalobci (stěžovatelé) navíc pozemky nevydrželi; dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků žalobcům byla totiž podle soudu prvního stupně pro vadu registrace neplatná a pozdější restituční spor o vydání domu č. p. 1948 vyloučil dobrou víru žalobců. Těm tedy nemohl svědčit vlastnický titul a nemohli být tedy úspěšní ve sporu. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, č. j. 12 Co 32/2003-94, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k první žalované a čtvrtému žalovanému. Výrokem II. však změnil rozsudek soudu prvního stupně v relaci ke druhé a třetí žalované tak, že určovací žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, pokud jde o právní posouzení důsledků znárodňovacího výměru ze dne 20. 7. 1951. Šlo o akt vydaný v rozporu s právními předpisy, nikoli však nulitní – následkem vady výměru je tedy jen existence restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., svědčícího oprávněné osobě. Jako nesprávný shledal odvolací soud i názor soudu prvního stupně o vadě registrace dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků, vedoucí k závěru, že žalobcům nevzniklo užívací právo k pozemkům. Tuto otázku odvolací soud podrobně analyzoval za použití zákona č. 95/1963 Sb., tj. notářského řádu, judikatury i instrukce ministerstva spravedlnosti č. 4/1964, kterou byl vydán jednací řád pro státní notářství; dospěl poté k závěru, že účinky registrace nastaly. Registrací dohody ze dne 23. 4. 1974 tedy vzniklo všem žalobcům společně právo osobního užívání pozemků, které v roce 1991 existovalo. Vydal-li Bytový podnik v Praze 5 dohodou ze dne 23. 7. 1991 pozemky Č. B., pak k tomu neměl žádné oprávnění, dohoda je podle §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná a žalobcům zůstalo zachováno právo osobního užívání pozemků, které se dnem 1. 1. 1992 přeměnilo na spoluvlastnictví k nim. Na základě dovolání žalovaných 2) a 3) (vedlejších účastnic) Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 23. 12. 2004, č. j. 28 Cdo 440/2004-125, měnící výrok II. a nákladové výroky odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud především uvedl, že určující právní otázkou pro výsledek sporu je prejudice dohody ze dne 23. 7. 1991 o vydání předmětných pozemků mezi vydávajícím Bytovým podnikem v Praze 5 a příjemcem Č. B., titulované podle zákona č. 87/1991 Sb., jako platné či nikoli. V případě negativního závěru o platnosti této dohody by žalobcům nadále svědčilo tehdejší právo osobního užívání pozemků, které by podle §872 občanského zákoníku ve znění novely č. 509/1991 Sb. transformovalo od 1. 1. 1992 na vlastnické právo. Nejvyšší soud zdůraznil, že předložený problém nutno posuzovat v kontextu restitučního charakteru celé věci s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu v této oblasti. Zejména Nejvyšší soud zdůraznil, že žalované (vedlejší účastnice) byly v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 75/97, úspěšné se žalobou o uzavření dohody o vydání 2/3 spoluvlastnického podílu k domu č. p. 1948. Restituční nárok žalovaných (vedlejších účastnic), jež sukcedovaly do postavení původního žalobce a oprávněného Č. B., byl opřen o skutečnosti a právní důvody shodné s těmi, z nichž se vycházelo při vydání pozemků dohodou s Bytovým podnikem v Praze 5. V neprospěch žalobců [stěžovatelů 1) a 2)] v restitučním sporu hovořil jejich statut povinných osob podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nabyli od státu dům č. p. 1948 kupní smlouvou z 23. 4. 1974 na základě protiprávního zvýhodnění. Nejvyšší soud dále uvedl, že byly-li pozemky parc. č. 2454 a 2455 vydány dne 23. 7. 1991 Bytovým podnikem v Praze 5 právnímu předchůdci vedlejších účastnic z restitučního důvodu, pak nelze při interpretaci dohody o vydání pozemků opomenout pravidlo, zdůrazněné pro účely výkladu restitučních právních vztahů Ústavním soudem, a to, že při použití restitučních zákonů nelze postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale je nutno je aplikovat citlivě, s ohledem na jejich smysl a účel i okolnosti konkrétního případu. Poukázal na Ústavním soudem zastávaný výklad k §4 odst. 2 a §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se závěrem, že zejména při nabytí zároveň stavby i pozemku fyzickými osobami od státu v rozporu s právními předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění je namístě, aby byla vydána nejen stavba, ale i pozemek v osobním užívání. Předmětné pozemky byly ve vlastnictví státu a Bytovému podniku v Praze 5 vůči nim nenáleželo ani právo hospodaření. Nejvyšší soud však vážil, nakolik pouze tento fakt mohl oprávněně vyústit v závěr o neplatnosti dohody o vydání pozemků, textově jinak odpovídající ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Zohlednil pozvolný vývoj v interpretaci institutu absolutní neplatnosti, princip ochrany důvěry občanů v právo a skutečnost, že předchůdci vedlejších účastnic nelze vytýkat podání žaloby směřující k vydání pouze domu č. p. 1948, byl-li již mimosoudně úspěšný ve věci vydání pozemků. V konfliktu ochrany nabytých práv a dobré víry na straně vedlejších účastnic a tvrzené nezákonnosti dohody o vydání pozemků na straně stěžovatelů dal Nejvyšší soud přednost ochraně prvé hodnoty. Uzavřel, že nedostatek přímého oprávnění k uzavření dohody ze dne 23. 7. 1991 na straně Bytového podniku v Praze 5, nelze považovat, vzhledem k restitučnímu charakteru dohody, za důvod pro její absolutní neplatnost, a to a s přihlédnutím k výkladové extenzi provedené Ústavním soudem. Vydávající státní podnik vykonal to, co mohl vedle povinných osob vykonat i stát. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 16 Co 121/2005, při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 246/2007, odmítnuto, když bylo v zásadě odkázáno na právní závěry rozsudku ze dne 23. 12. 2004, č. j. 28 Cdo 440/2004-125. II. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že napadenými rozhodnutími, byla odepřena ochrana jejich vlastnickému právu, když soudy zcela v rozporu se zásadami občanského práva, neshledaly neplatnost dohody o vydání ve smyslu §39 o. z., ačkoliv Bytový podnik v Praze 5 zcela zjevně nebyl osobou povinnou ve smyslu restitučního předpisu. Pokud obecné soudy argumentovaly dobrou vírou na straně žalovaných (vedlejších účastnic), tak stěžovatelé odkázali na institut vydržení, který je právě institutem dobrou víru chránící. Ochranou dobré víry i při nenaplnění podmínek vydržení ztrácí institut vydržení, podle stěžovatelů, svůj význam. Dále stěžovatelé odmítají, že by na jejich věc dopadaly závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 652/03, sp. zn. Pl. ÚS 15/98 a sp. zn. III. ÚS 575/05, kterými argumentovaly obecné soudy. Požadují proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Účastník řízení Nejvyšší soud, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení o ústavní konformitě svého rozhodnutí, na něž odkázal, a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Účastník řízení, Městský soud v Praze, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal především na závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 440/2004. K porušení základních práv stěžovatelů, dle jeho mínění, nedošlo. Účastník řízení, Obvodní soud pro Prahu 5, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice A) se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Vedlejší účastnice B) především podrobněji uvedla, že stěžovatelům vůbec právo osobního užívání nevzniklo pro vady při převodu vlastnictví na stát a pro nedostatek registrace dohody o zřízení práva osobního užívání. Uzavřením dohody měl být právní předchůdce vedlejší účastnice natolik ovlivněn, že nepožádal o vydání pozemků stěžovatele. Zdůraznila, že dům i pozemky stíhá stejný osud, platí vůči nim stejný restituční titul. V podrobnostech zrekapitulovala právní závěry Nejvyššího soudu. Vedlejší účastnice C) především poukázala na postupný vývoj výkladu restitučních předpisů v judikatuře Ústavního soudu a na účel restitučních předpisů, kterým je náprava majetkových křivd. Vedlejší účastník D) naopak uvedl, že se ztotožňuje s názorem stěžovatelů, že dohoda o vydání pozemků je od počátku neplatná a že v řízení byla porušena jejich základní práva. Odkazy na judikaturu Ústavního soudu považoval v konkrétní věci za nepřípadné. V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelé uvedli, že se ztotožňují se stanoviskem vedlejšího účastníka D). Dále poukázali na rozpornost závěrů Nejvyššího soudu co do platnosti dohody o vydání pozemků a rovněž na skutečnost, že otázku platnosti dohod o osobním užívání pozemků již Nejvyšší soud vyřešil, když ji posoudil jako registrovanou, tedy účinnou. V dalším stěžovatelé setrvali na svém návrhu. V doplnění svého vyjádření stěžovatelé dále uvedli, že jediná výzva k vydání věci, byla jen doručena prvnímu stěžovateli a týkala se pouze domu a nikoliv pozemků. Dále poukázali na to, že vůči stěžovatelce 3) byla žaloba na vydání domu (podílu) zamítnuta, neboť právní předchůdce vedlejších účastnic nesplnil všechny předpoklady potřebné pro uplatnění restitučního nároku. Stěžovatelka 3) tak zůstala vlastnicí domu v rozsahu ideální 1/3. V tomto ohledu by tedy stěžovatelka 3) měla být spoluvlastnicí i 1/3 pozemků. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně soudce zpravodaje na základě usnesení č. j. I. ÚS 1399/08-11 ze dne 18. června 2008, neboť původní soudce zpravodaj Pavel Rychetský byl vyloučen z projednání a rozhodování věci pro své osobní vazby na stěžovatele. Soudkyní zpravodajkou se podle rozvrhu práce stala Ivana Janů. IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou námitek stěžovatelů je nesouhlas s interpretací jednoduchého práva, a to §4 a §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Interpretace a aplikace uvedených ustanovení, vyložená zejm. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2004, č. j. 28 Cdo 440/2004-125, však v kontextu dosavadní judikatury Ústavního soudu nepředstavuje exces, který by zakládal porušení základních práv stěžovatelů. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení jejich základních práv. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva se v projednávané kauze nejedná. Ústavní soud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální pojetí právního státu a interpretaci právních předpisů z hlediska jejich účelu a smyslu, připomíná – pokud jde o tzv. restituční problematiku – že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd; stát a jeho orgány jsou povinny vycházet ze speciální úpravy restitučních zákonů, nelpět na ryze formalistickém přístupu k nim a postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. V případě, kdy existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy, kterým je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou-li např. k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv vlastníků v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba interpretovat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Pokud obecné soudy postupují v souladu se shora vyloženými zásadami, lze stěží dovozovat, že by porušily ústavně zaručená práva, ať již osob oprávněných či povinných, v konkrétní rozhodované věci. Problematikou interpretace norem a termínů restitučních předpisů se tedy Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, v jejichž rámci soustavně judikoval, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů, čehož důsledkem je, že pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je nutno vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 35; dostupný také na http://nalus.usoud.cz). Ve svém nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, pak Ústavní soud prohlásil, že: „Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 87; dostupný také na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud a s ním i soudy nižší opřely své závěry především o výklad ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jak je obsažen v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98 ze dne 31. 3. 1999 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.). V něm se kromě jiného uvádí, že „Ústavní soud dovozuje, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“ Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že „pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, či pokud by věc měly za těchto podmínek vydat osoby blízké těchto osob, jestliže na ně byla těmito osobami převedena. Za případy protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je však vždy třeba - jak již bylo uvedeno - považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Takto založená výkladová extenze, která se dále projevila i při výkladu ustanovení §4 zákona č. č. 87/1991 Sb., je základem závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Ten zohlednil, že stěžovatelé byli v předchozím řízení neúspěšní v obraně vůči žalobě o uzavření dohody o vydání 2/3 spoluvlastnického podílu k domu č. p. 1948, neboť nabyli od státu dům č. p. 1948 kupní smlouvou z 23. 4. 1974 na základě protiprávního zvýhodnění. Po právní stránce právnímu předchůdci vedlejších účastnic (oprávněné osobě) svědčil vůči souvisejícím pozemkům parc. č. 2454 a 2455 totožný restituční titul. Tyto byly z tohoto důvodu vydány oprávněné osobě Bytovým podnikem v Praze 5, který byl sice Nejvyšším soudem shledán po formální stránce za subjekt neoprávněný, ovšem s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu, která se dovolává smyslu a účelu restitučních předpisů, neshledal Nejvyšší soud absolutní neplatnost takto uzavřené dohody. Tyto úvahy jsou v napadených rozhodnutích obecných soudů dostatečně podrobně rozvedeny a stěžovatelé s nimi ostatně v předchozím řízení obsáhle polemizovali. Závěry obecných soudů, v kontextu toho, že byly vedeny ochranou práv restituentů, při prokázané meritorní (hmotněprávní) oprávněnosti jejich požadavků, nepovažuje Ústavní soud za zásah do základních práv stěžovatelů, zejména pak proto, že racionálně vystihují principy judikatury Ústavního soudu. V tomto ohledu lze rovněž odkázat na závěr Nejvyššího soudu v napadeném usnesení sp. zn. 28 Cdo 246/2007, a to, že dovršení restituce ve vztahu k vydaným pozemkům nemohlo navodit situaci, podle níž by snad předchozím uživatelům či vlastníkům (povinným osobám) vznikla nová, nepřiměřená křivda. K tvrzenému dotčení základních práv tudíž nedošlo. Pokud stěžovatelé argumentují skutečností, že v předchozím řízení ve vztahu k restituovanému domu č. p. 1948 byl právní předchůdce vedlejších účastnic úspěšný pouze ze 2/3, nutno připomenout, že se tak stalo z důvodu procesního pochybení oprávněné osoby, nikoliv s ohledem na podstatu jejího nároku. Proto nemůže uspět námitka stěžovatelů, že úspěšnost v nyní předloženém sporu by se měla odvíjet od uvedeného poměru procesního úspěchu. Toto vlastní pochybení (po právní stránce navíc lhostejno, zda se jedná o pochybení či projev vůle) lze přičítat vedlejším účastnicím toliko ve sporu o konkrétní věc (dům č. p. 1948). Ovšem v nyní přezkoumávaném řízení vůči souvisejícím pozemkům jako samostatným věcem svědčil právnímu předchůdci vedlejších účastnic hmotněprávní restituční titul v plném rozsahu, s čímž jinak koresponduje sporná dohoda, jejíž platnost byla soudy potvrzena. Výsledný stav se navíc nijak nepříčí rozumnému funkčnímu či hospodářskému využití všech dotčených nemovitostí s tím, že vlastnická struktura domu č. p. 1948 se neodvíjela primárně od úvah soudů, nýbrž od vadného postupu oprávněného, z čehož ani nyní Ústavní soud nemůže činit žádné závěry. V souvislosti s postojem Bytového podniku v Praze 5 [vedlejšího účastníka 4)] k podstatě předložené věci nutno na okraj poznamenat, že přesvědčivost jeho argumentace je oslabována přinejmenším tím, že se nyní dovolává neplatnosti dohody, jejíž vadu – a celé přezkoumávané řízení – sám svým postupem (spolu)zavinil. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:1.US.1399.08.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1399/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 4. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 6. 2008
Datum zpřístupnění 11. 5. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 100/1945 Sb.
  • 40/1964 Sb., §39, §872
  • 87/1991 Sb., §8 odst.4, §5 odst.3, §6 odst.1 písm.k, §4 odst.2
  • 95/1963 Sb.
  • 99/1963 Sb., §80 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík žaloba/na určení
rehabilitace
restituce
neplatnost/absolutní
interpretace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1399-08_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70023
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30