ECLI:CZ:US:2011:1.US.1564.09.1
sp. zn. I. ÚS 1564/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Š., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 54 Co 508/2008, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí obecných soudů ve výroku o nákladech řízení. Namítala porušení svých ústavně zaručených práv, a to právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 54 Co 508/2008, bylo výrokem I. rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný (Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s.) je povinen zaplatit žalobkyni 576.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; v ostatním byl (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že žalovaný a vedlejší účastník (Kooperativa, pojišťovna, a.s.) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 6.763,- Kč a před soudem odvolacím ve výši 6.595,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Zuzany Špitálské, advokátky. Výrokem III. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného a vedlejšího účastníka náhradu nákladů státu a výrokem IV. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z žaloby.
Odvolací soud nově shledal, že věci jsou splněny podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění stěžovatelky podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.; shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že stěžovatelkou předložené bodové hodnocení ztíženého společenského uplatnění, obsahuje dle posudku znalce položky 013, 014 a 015, které v případě stěžovatelky nelze sčítat, resp. kumulovat. Od bodového ohodnocení předloženého stěžovatelkou tak odečetl položky 013 (150 bodů) a 015 (900 bodů). Zároveň konstatoval, že mimořádné zvýšení bodového ohodnocení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je nutno provést ze základního bodového ohodnocení, a nikoliv z bodového ohodnocení zvýšeného podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. o 50%, jak učinila stěžovatelka. V tom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1279/2005-55. S ohledem na to snížil základní bodové ohodnocení na 4 800 bodů, čemuž odpovídá částka 576.000,- Kč. Protože stěžovatelka se domáhala částky 1,053.000,- Kč odpovídající 8.775 bodům, shledal, že stěžovatelka byla úspěšná pouze z části (54,7 %); v poměru odpovídajícímu procesnímu úspěchu ve věci rozhodl o nákladech řízení.
Proti uvedenému postupu, kdy bylo na náklady řízení aplikováno ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. zohledňující úspěch ve věci, stěžovatelka brojí především. Domáhá se naopak aplikace §142 odst. 3 o. s. ř., dle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Odkazuje především na praxi, dle níž právě otázka náhrady za ztížení společenského uplatnění závisí na znaleckém posudku, resp. otázka dalšího zvýšení odškodnění na úvaze soudu. Otázku přiměřenosti takového zvýšení považuje za zcela závislou na úvaze soudu. Rozhodnutí soudu druhého stupně proto považuje za překvapivé, nezákonné a neústavní. Z judikatury Ústavního soudu odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 92/08.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 10 C 270/2006.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejích příloh a příslušného spisu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Komplementárně k uvedenému pravidlu lze tedy nalézt v oblasti ústavních aspektů rozhodování o nákladech řízení i takovou argumentační linii Ústavního soudu, která akcentuje, že určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je zpravidla důsledkem znaleckého dokazování, resp. posléze výrazem úvahy soudu (§142 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu je namístě, aby žalobce za ne zcela přiléhavý odhad uplatněného nároku nebyl "sankcionován" rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 1310/09); to nemá být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu, aniž by zahrnovalo "komplexní zhodnocení ... v širších souvislostech" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1752/07, N 96/18 SbNU 339). Právě tohoto přístupu se stěžovatelka v nyní předložené věci dovolává, když zároveň odkazuje na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 92/08.
Z napadeného rozhodnutí a z celého průběhu řízení před obecnými soudy však vyplývá, že přímočaré skutkové a ústavněprávní hodnocení předložené stěžovatelkou nevystihuje skutečnost. Své úvahy, které vedly k nevyhovění návrhu (v požadovaném rozsahu), v němž se stěžovatelka domáhala částky 1,053.000,- Kč odpovídající 8.775 bodům, obecný soud totiž přesně vymezil dvěmi úvahami. V první řadě se jednalo o přípustnost kumulace položek 013, 014 a 015. Na tuto skutečnost poukázal již v řízení před soudem prvního stupně ve stanovisku doručeném dne 20. 7. 2007 vedlejší účastník, který zpochybnil správnost aplikace vyhlášky č. 440/2001 Sb. a uvedl, že nelze sčítat bodová hodnocení za psychické poruchy, jsou-li stejného typu, ale mohly vzniknout z různých příčin. V tom odkázal na obecné závěry obsažené v revizním znaleckém posudku Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty, vypracovaný v jiné věci. Tento závěr v konkrétní věci byl potvrzen znalcem MUDr. M. N. k dotazu soudu prvního stupně. Z něho plyne, že u stěžovatelky nelze sčítat bodové hodnocení položky 014 "vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy a položky 015 "vážné duševní poruchy po jiných těžkých poraněních kromě poranění hlavy," neboť v případě stěžovatelky se sice jedná o duševní poruchu, ovšem "po těžkém úrazu hlavy, ne po jiném poranění." Proto považoval za nutné hodnocení snížit o nesprávně použitou položku 015, z obdobných důvodů i o položku 013. Ve druhé řadě se jednalo o úvahu, že mimořádné zvýšení bodového ohodnocení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odvíjí od základního bodového hodnocení, nikoliv od bodového hodnocení zvýšeného o 50% podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.; tedy v případě stěžovatelky činilo toto základní ohodnocení pro výpočet pouze 4.800 bodů. V tom obecný soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, což ustálenému výkladu vyhlášky č. 440/2001 Sb. nasvědčuje. Tyto skutečnosti musel Ústavní soud v úvahu, přičemž shledal, že výsledek řízení (částečný neúspěch stěžovatelky ve věci) nebyl dán primárně nepředvídatelnou úvahou soudu, který by aplikoval své představy o přiměřenosti odškodnění. Právě v otázce přiměřenosti zvýšení odškodnění obecný soud s ohledem na znalecké posudky stěžovatelce vyhověl, když konstatoval, že požadované zvýšení o 100% přiměřeným je. Neztotožnil se však s výpočtem výše odškodnění provedeným stěžovatelkou [výslovně na str. 6 rozsudku]. Závěry obecného soudu - v části, v níž stěžovatelce nevyhověl - tak byly založeny spíše na ustálené interpretační a aplikační praxi ve vztahu k vyhlášce č. 440/2001 Sb. v obecné rovině, než na vlastní úvaze o přiměřenosti odškodnění či odborném posudku z oboru zdravotnictví v individuální věci stěžovatelky (např. samotné určení výše bodového hodnocení za ztížení společenského uplatnění ve vztahu ke konkrétnímu úrazu a zjištěnému zdravotnímu stavu). Jakkoliv Ústavní soud nepřezkoumává správnost těchto závěrů, neboť samy o sobě nejsou pro posouzení ústavnosti relevantní, nutno uzavřít, že obecný soud v předložené věci z mezí spravedlivého procesu při aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. nevybočil, když ve vztahu k napadenému výroku jsou jeho závěry dostatečně konkrétně a přesvědčivě zdůvodněny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, jejích přílohách a příslušném spise. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu