ECLI:CZ:US:2011:1.US.203.08.1
sp. zn. I. ÚS 203/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem Panská 2/4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 22. 11. 2007, č. j. 3790/SZ/2007, č.e.:189029/2007, a proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu, odboru sociálních věcí, ze dne 5. 9. 2007, č .j. 14411/2007/MOS, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označených rozhodnutí správních orgánů s tím, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka - po obsáhlejší genezi doposud vydaných rozhodnutí orgánů veřejné správy ve věci poskytnutí dávky pomoci v hmotné nouzi - příspěvku na živobytí (přiznání doplatku tohoto příspěvku za období od 1. ledna do 31. ledna 2007) - především uvedla, že obě správní rozhodnutí nejsou řádně a přezkoumatelně odůvodněna. Rozhodnutí odvolacího orgánu (tj. Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví) trpí procesními i věcnými vadami; obě správní rozhodnutí nebyla řádně doručena, neboť stěžovatelka v žádosti o předmětnou dávku ze dne 14. 5. 2007 "výslovně označila svého zástupce, kterým je její manžel". Stěžovatelka dále uvedla, že rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 22. 11. 2007, č. j. 3790/SZ/2007, představuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jejích práv podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); proti citovanému rozhodnutí podala sice správní žalobu, leč ta byla Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 12. 2007, č. j. 42 Cad 299/2007-21, odmítnuta. Stěžovatelka konečně sdělila, že proti tomuto usnesení "podala kasační stížnost" a navrhla přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby než bude Krajským soudem v Ústí nad Labem rozhodnuto o její žalobě, resp. Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti. Stěžovatelka však následným podáním uvedený návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti vzala v plném rozsahu zpět s odůvodnění, že "z důvodu zdravotní indispozice shora uvedenou kasační stížnost nepodala".
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud by stížnost svým významem podstatně přesahovala zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, Ústavní soud ji neodmítne, i když není splněna shora uvedená podmínka. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 a 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 12. 2007, č.j. 42 Cad 299/2007-21, správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 22. 11. 2007, č. j. 3790/SZ/2007, odmítl. Poukázal na to, že se ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení - podle něhož jsou jednak rozhodnutí o mimořádných výhodách občanů těžce zdravotně postižených a jednak rozhodnutí o dávkách sociální péče ze soudního přezkumu vyloučena - vztahuje také na dávky pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí. Krajský soud uvedl, že příspěvek na živobytí je dávkou pomoci v hmotné nouzi, upravenou zákonem č. 111/2006 Sb., který zrušil a nahradil předcházející zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Podle dřívějšího zákona byly oprávněným osobám poskytovány dávky sociální péče, podle novějšího zákona se v analogických případech poskytují dávky pomoci v hmotné nouzi, které mají stejný účel i povahu jako dávky předcházející. Krajský soud konečně v poučení uvedl, že proti jeho usnesení lze do dvou týdnů od jeho doručení podat kasační stížnost.
Ústavní soud z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 42 Cad 299/2007) zjistil, že stěžovatelka kasační stížnost vůči citovanému usnesení tohoto soudu nepodala.
Ústavní soud v uvedených souvislostech navíc - a nad rámec obvykle nutné argumentace - odkazuje na standardní judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho dřívější rozsudky sp. zn. 6 Ads 70/2004, 4 Ads 88/2007, 4 Ads 2/2008, 4 Ads 3/2008) a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech téže stěžovatelky (srov. rozsudky sp. zn. 3 Ads 68/2008 a 3 Ads 112/2008), ve kterých na otázku, zda se na rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti žalobkyně o zvýšení měsíčně se opakující dávky sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb. (resp. následně zákona č. 111/2006 Sb.) vztahuje výluka ze soudního přezkumu uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., odpovídá negativně. V prvním z citovaných rozhodnutí se takto vyslovil již 11. 7. 2006. Nejvyšší správní soud poukazuje v judikatuře na to, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná k zajištění základních životních podmínek (srov. čl. 30 odst. 2 Listiny, čl. 4 Ústavy ČR; jedná se nepochybně o subjektivní právo veřejné ve smyslu §2 s. ř. s.) a nenáleží do taxativního výčtu rozhodnutí, které nepodléhají soudnímu přezkumu podle §56c písm. a) zákona č. 114/1988 a jež jsou konkrétně vypočteny v §34 odst. 1 písm.s) až c) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud v posléze uvedených rozhodnutích uzavřel s tím, že krajský soud na věc aplikoval normu, která na ni nedopadá a jeho rozhodnutí je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu.
Z výše uvedeného je nepochybné, že napadená rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 22. 11. 2007, č. j. 3790/SZ/2007, a Magistrátu města Mostu, odboru sociálních věcí, ze dne 5. 9. 2007, č. j. 14411/2007/MOS (a konec konců také usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 12. 2007, č. j. 42 Cad 299/2007-21), nebyla rozhodnutím konečným. Ze standardní judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit soudní přezkoumatelnost napadených rozhodnutí správních orgánů. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatelka poukázala na zdravotní indispozici, neboť - dle názoru Ústavního soudu - bylo k podaní kasační stížnosti času dostatek, zvláště za situace, kdy sama stěžovatelka sdělovala Ústavnímu soudu, že "podala kasační stížnost".
Stěžovatelčinu argumentaci, že obě správní rozhodnutí nebyla řádně doručena, neboť v žádosti o předmětnou dávku ze dne 14. 5. 2007 "výslovně označila svého zástupce, kterým je její manžel", nelze akceptovat. Ústavní soud z obsahu příslušného spisu Magistrátu města Mostu, odboru sociálních věcí, totiž zjistil, že v uvedené žádosti ze dne 14. 5. 2007 takové označení zástupce uvedeno není; rozhodnutí obou správních orgánů stěžovatelce doručena byla.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou (§72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Magistrát města Mostu požadoval, aby Ústavní soud usnesením uložil stěžovatelce nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 1.904 Kč. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledku řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Podle ustálené praxe je přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem rozhodnutím spíše výjimečným. Podle mínění Ústavního soudu se o takový případ v souzené věci nejedná, a proto návrhu Magistrátu města Mostu nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj