ECLI:CZ:US:2011:1.US.326.11.1
sp. zn. I. ÚS 326/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 1 T 189/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 To 411/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 775/2010, za účasti Okresního soudu v Bruntále, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2011, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 1 T 189/2005 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl uznán vinným trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), účinného do 31. 12. 2009, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 To 411/2009 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl stěžovatel (spolu s dalšími dvěma obviněnými) podle §259 odst. 3 a §261 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") po zrušení rozsudku okresního soudu uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 775/2010 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byli obvinění v daném trestním řízení odsouzeni, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako členové představenstva Prvního spořitelního družstva navýšili ve čtyřech dceřiných společnostech jejich základní jmění celkem o 48.750.000 Kč, čímž nedodrželi výši povinné rezervy volných finančních prostředků pro uspokojení žadatelů o okamžité výplaty podle §11 zákona č. 87/1995 Sb. a porušili povinnost spravovat svěřený majetek s náležitou péčí ve smyslu §260, §66 odst. 2 a §567 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a způsobili tak družstvu, které nakonec skončilo v konkursu, škodu ve výši nejméně 48.750.000 Kč.
Stěžovatel má především za to, že nebyla vůbec naplněna skutková podstata trestných činů co do objektivní i subjektivní stránky, a to vzhledem k soukromoprávnímu základu daného jednání.
Dále stěžovatel upozorňuje, že za rozhodnutí kolektivního statutárního orgánu družstva byli odsouzeni všichni jeho členové, aniž by bylo konkrétně a nepochybně zjištěno, jaké konkrétní právní úkony činil on jako člen statutárního orgánu kromě hlasování v představenstvu, kdy nelze vycházet z principu kolektivní viny.
Stěžovatel rovněž nepovažuje za správné, že ačkoli státní zástupce podal ohledně jeho osoby toliko odvolání do trestu, odvolací soud změnil v rozporu se zákazem reformationis in peius i výrok o vině v jeho neprospěch. Nejvyšší soud konstatuje, že šlo toliko o "zpřesnění" formulace skutkové věty, avšak takový zásah odvolací soud nemůže učinit bez toho, aniž provede sám v potřebném rozsahu důkazy.
Ze všech uvedených skutečností má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z ustanovení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhl, aby byla odložena vykonatelnost rozsudku krajského soudu.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Rozsudek okresního soudu již byl zrušen krajským soudem a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel uplatňuje především takové námitky, se kterými se již vypořádal soud Nejvyšší. Stěžovatel usnesení dovolacího soudu napadá, avšak činí tak bez bližší reflexe jeho podrobného odůvodnění, kdy není vůbec zřejmé, proč by mělo být považováno Ústavním soudem za nedostačující. Za takovéhoto stavu má Ústavní soud za to, že pro stručnost postačí na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (zejména jeho str. 22 a násl.) odkázat.
Pokud jde o dostatečnost skutkových zjištění obecných soudů, možno zdůraznit, že pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však ve věci zjištěn nebyl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu