ECLI:CZ:US:2011:1.US.3486.10.1
sp. zn. I. ÚS 3486/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 3486/10 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2010 č. j. 17 Co 21/2010-86 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 11. 2009 č. j. 10 C 103/2009-44, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti rozhodnutí členské schůze žalovaného Mysliveckého sdružení Jestřebnice, o. s., o uložení opatření žalobci - dočasného omezení lovu, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě jako účastníků řízení a Mysliveckého sdružení Jestřebnice, o. s., Dobrá Voda 13, 584 01 Ledeč nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2010 č. j. 17 Co 21/2010-86 a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 11. 2009 č. j. 10 C 103/2009-44 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 3. 11. 2009 č. j. 10 C 103/2009-44 ve věci žalobce J. V. (dále též jen "stěžovatel") proti žalovanému Mysliveckému sdružení Jestřebnice, o. s., (dále též jen "žalovaný") o neplatnost rozhodnutí členské schůze rozhodl tak, že žaloba, aby soud určil, že rozhodnutí členské schůze žalovaného ze dne 19. 8. 2009 o uložení opatření žalobci - dočasného omezení lovu na dobu do 15. 5. 2010 je nezákonné a odporující stanovám, tudíž je neplatné, se zamítá.
Okresní soud vzal z rozhodnutí výboru žalovaného ze dne 19. 8. 2009 za prokázané, že stěžovateli byl uložen trest omezení lovu zvěře na dobu do 15. 5. 2010. O tom byl téhož dne pořízen zápis z výborové schůze i z (bezprostředně navazující) členské schůze žalovaného. Ze zápisu o jednání členské schůze soud zjistil, že potrestání stěžovatele bylo odhlasováno. Předseda žalovaného v této souvislosti uvedl, že členové výboru považovali za nutné seznámit s pochybením stěžovatele širší mysliveckou základnu, k čemuž využili následné členské schůze. Čl. 6 odst. 2 stanov zakotvuje právo člena žalovaného odvolat se proti rozhodnutí výboru k členské schůzi v příslušné lhůtě ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno; podle čl. 7 odst. 1 stanov je členská schůze nevyšším orgánem žalovaného.
Okresní soud považoval za nepochybné, že ve věci stěžovatele bylo dne 19. 8. 2009 rozhodnuto výborem žalovaného, leč rozhodnutí "postrádá náležitosti, které z procesuálního hlediska jsou běžné". Nicméně samotné rozhodnutí má v rámci autonomie mysliveckého sdružení svoje opodstatnění. "Předmětné rozhodnutí s ohledem na jeho váhu, kdy podle zákona postačí, aby bylo jenom oznámeno, může být vlastně i v ústní formě.". Písemná forma takového rozhodnutí je fakultativně dána, její nedostatek na jeho platnosti nic nemění. Není pochyb o tom, že o porušení povinností žalobce rozhodl podle stanov žalovaného výbor.
Okresní soud uvedl, že námitka stěžovatele, že ve věci rozhodla ve skutečnosti členská schůze, neobstojí; na tom nic nezmění ani výpis ze zápisu členské schůze, že potrestání stěžovatele bylo na této schůzi odsouhlaseno. Okresní soud s odkazem na stanovy žalovaného [čl. 7 odst. 3 písm. o)] dospěl k závěru, že s potrestáním žalobce mohla být členská schůze seznámena; žalovanému nelze vytýkat nesprávné vyjádření stavu věci, zmiňuje-li v zápisu, že "potrestání žalobce bylo odhlasováno členskou schůzí". Rozhodně se nejednalo o řešení nějakého odvolání stěžovatele; soud má za to, že "ve skutečnosti o přestupku žalobce byla členská schůze pouze informována".
Okresní soud - s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 - vyložil právní ochranu člena sdružení restriktivně tak, aby byla zachována spolková autonomie. V souzené věci nejde pouze o okruh osob, jež se mohou dovolávat soudní ochrany, ale i o administrativní výklad postupu orgánů spolku, včetně jeho rozhodnutí, poučení o opravném prostředku, důsledků postupu podle stanov apod.
Okresní soud konečně uvedl, že se nezabýval věcnou stránkou sporu, a zaměřil se pouze na zákonné podmínky uplatnění práva člena sdružení; při této příležitosti odkázal na výpověď předsedy žalovaného a na zápis z členské schůze, z nichž vyplývá, že stěžovatel se za svá provinění omlouval a litoval jich.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 3. 2010 č. j. 17 Co 21/2010-86 rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že okresní soud na právní vztahy účastníků přiléhavě aplikoval §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "ZSO"), podle něhož platí, že považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že se v souzené věci jednalo o rozhodnutí výboru žalovaného [Poznámka: proti němu se mohl člen sdružení odvolat k členské schůzi do 15 dnů ode dne, kdy mu bylo oznámeno (čl. 6 body 1 a 2 stanov)]; dospěl však k němu po provedení důkazu listinou - zápisem z výborové a členské schůze žalovaného z 19. 8. 2009, který žalovaný předložil ve fotokopii okresnímu soudu (č. l. 38 až 41) poté, co bylo jednání odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, aniž byl důkaz touto listinou proveden tak, jak ukládá §129 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud (stejně jako okresní soud) vysvětluje nedostatky formální stránky zápisu neobratností ve formulacích, jež připouštějí různý výklad, chyby v počtu hlasujících členů výboru apod. tím, že žalovaný je občanským sdružením a u pořizovatele zápisu se nevyžaduje ani nepředpokládá formulační preciznost. Krajský soud poukázal na to, že obsah zápisu z výborové a z členské schůze z 19. 8. 2009 nasvědčuje tomu, že "opatření dočasného žalobcova omezení v lovu zvěře přijal výbor žalovaného a až po skončení výborové schůze byla zahájena členská schůze" ; na té po zprávě předsedy o přestupku stěžovatele a o udělení trestu tomuto členovi následovalo to, co zápis zachytil slovy "potrestání bylo odhlasováno i členskou základnou MS Jestřebnice". Krajský soud uzavřel s tím, že na stěžovateli bylo, aby prokázal, že předmětné rozhodnutí přijala členská schůze, což se mu nezdařilo. Odvolací soud se domnívá, že naopak výsledky dokazování dávají za pravdu žalovanému v tom, že rozhodnutí přijal výbor. Stěžovatel se soudní ochrany proti takovému rozhodnutí podle §15 ZSO úspěšně domoci nemohl.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 2643/2010-109 stěžovatelovo dovolání odmítl. Poukázal na to, že stěžovatel dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce nesplňuje. Dovolání proto není přípustné.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na vlastní usnesení ze dne 15. 2. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1731/1999, v němž byl učiněn závěr, že pokud je řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. V dané věci se nepochybně o uvedený případ jedná, tudíž není možné zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledat.
Nejvyšší soud však současně uvedl, že nižší instance nepostupovaly správně, jestliže došly k závěru o nemožnosti uplatnění práva stěžovatele soudní cestou podle §15 odst. 1 ZSO. Toto ustanovení váže sice možnost domáhat se určení, zda je rozhodnutí příslušného orgánu sdružení ve shodě se zákonem a stanovami, na předchozí využití opravného prostředku, který členu sdružení poskytují stanovy. V předmětné kauze byl však stěžovatel o možnost uplatnění tohoto opravného prostředku připraven, a to rozhodnutím členské schůze, jež hlasovala v bezprostřední návaznosti na rozhodnutí výboru žalovaného o uložené sankci. Sankce spočívající v dočasném omezení lovu byla však žalobci uložena na časové období do 15. 5. 2010, z čehož vyplývá, že v současné době nelze již právní poměry stěžovatele v této věci ovlivnit.
Nejvyšší soud konečně zdůraznil, že právní otázku, která splňuje atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, lze pokládat za nevyřešenou rovněž za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno dodat, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn - s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) - do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů. V souzené věci došlo sice ke kontroverznímu rozhodování, které ovlivnilo práva stěžovatele, právní aspekty věci však dovolací soud za mimořádně významné a judikatorně závažné nepovažuje.
II.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2010 č. j. 17 Co 21/2010-86 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 11. 2009 č. j. 10 C 103/2009-44. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky. Citované usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nenapadl.
Stěžovatel mimo jiné uvedl, že na stejný den, kdy o jeho porušení mysliveckých předpisů a členských povinností jednal výbor žalovaného (tj. dne 19. 8. 2009), byla svolána i členská schůze žalovaného, na kterou byli všichni členové řádně pozváni; v programu této schůze však nebyl zařazen žádný bod, z něhož by bylo možno přinejmenším usuzovat, že se na ní bude jednat o postihu stěžovatele za porušení jeho povinností, či snad dokonce o jeho odvolání proti rozhodnutí výboru. Členská schůze dle stěžovatele jednala nikoli tak, že by byla jen informována o rozhodnutí výboru o uložení sankce (a vzala je na vědomí), avšak projednání věci (jak vyplývá ze zápisu z členské schůze) mělo zcela jednoznačně charakter jednání a rozhodnutí členské schůze ve věci samé a o uložení trestu. Stěžovatel, který se dostavil na členskou schůzi konanou bezprostředně po skončení předmětné schůze výboru žalovaného, aniž by věděl, že a jak bylo v jeho případě výborem rozhodnuto, byl tázán a vyzván k tomu, aby své jednání při lovu vysvětlil; stěžovatel tak učinil, uvedl, že celé záležitosti lituje a konstatoval, že již i nahradil vyčíslenou škodu. Předsedající členské schůze následně (v rámci bodu programu "zpráva předsedy") dal na členské schůzi hlasovat, čímž se členská schůze závazně vyjádřila v počtu 9 hlasů pro udělení trestu a 1 hlas (stěžovatel) se zdržel. V zápisu z členské schůze (č. l. 41) je jednoznačně uvedeno, že potrestání bylo odhlasováno členskou základnou žalovaného. Stěžovatel poukázal na to, že byl osobně přítomen tomu, že členská schůze - namísto toho, aby jen vzala na vědomí trest, který má právo členovi udělit výbor žalovaného - projednávala déle než 40 minut celou věc a nakonec v dané věci hlasovala plným počtem členů o udělení trestu. Z toho je podle stěžovatele zřejmé, že o udělení trestu bylo rozhodnuto nejen výborem, ale bezprostředně na to i členskou schůzí jako orgánem v daném případě nepříslušným, který má plnit funkci orgánu odvolacího.
Stěžovatel v uvedeném spatřuje porušení stanov žalovaného, neboť členská schůze hlasovala nikoliv o jeho odvolání do rozhodnutí výboru o uložené sankci, ale přímo o uložení trestu (a tedy fakticky i o vině); toto rozhodnutí výboru navíc nebylo stěžovateli ani doručeno; oznámeno mu bylo pouze ústně, lze-li za oznámení považovat přednesenou informaci o schůzi výboru určenou všem přítomným; stěžovatel neměl ani čas ani možnost připravit si odvolání k členské schůzi. [Poznámka: Stěžovatel na jiném místě ústavní stížnosti připomíná, že odvolací soud považuje za podstatnou okolnost pro závěr, že ve věci rozhodl výbor žalovaného, a nikoli členská schůze, zápis z výborové schůze ze dne 19. 8. 2009; přitom však nevzal dostatečně v úvahu, že důkaz tímto zápisem nebyl proveden zcela řádně, neboť ten byl předložen teprve poté, co bylo jednání soudu prvního stupně odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Podle stěžovatelova názoru byl tento zápis pořízen výborem dodatečně, neboť po konání výborové schůze při jednání členské schůze mu bylo vydání zápisu, který požadoval, odmítnuto, neboť tento zápis neexistoval.] Stěžovatel poukázal na to, že za popsané situace neměl k dispozici usnesení (zápis) z jednání výboru, nebyl na zasedání výboru pozván, o rozhodnutí výboru sice nepochyboval, avšak z hlasování členské schůze nemohl než mít za to, že se jedná o rozhodnutí proběhlé členské schůze, která rozhodla ve věci samé, v níž jí podle stanov sdružení rozhodovat nepřísluší; tímto rozhodnutím připravila stěžovatele o možnost použít opravný prostředek. Pro tento závěr svědčí jak zápis z členské schůze, tak i skutečnost, že pokud by žalovaný nepovažoval rozhodnutí členské schůze za konečné, provedl by "doručení rozhodnutí výboru stěžovateli", čekal by na uplynutí lhůty k odvolání proti rozhodnutí výboru, a navíc by ani nebyla stěžovateli přímo na členské schůzi odebrána povolenka k lovu.
Stěžovatel zdůraznil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 2643/2010-109 sice jeho dovolání pro nepřípustnost odmítl, avšak současně konstatoval, že soudy nižších instancí nepostupovaly správně, pokud došly k závěru o nemožnosti uplatnění jeho práva soudní cestou, neboť stěžovatel byl o možnost uplatnění opravného prostředku k soudu připraven rozhodnutím členské schůze, která hlasovala v bezprostřední návaznosti na rozhodnutí výboru o uložení sankcí. Stěžovatel proto vyslovil názor (potvrzený výslovně uvedeným právním názorem dovolacího soudu), že postupem soudů prvního a druhého stupně došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel konečně uvedl, že na této skutečnosti a na jeho poškození nemůže nic změnit ani to, že v současné době již uplynula doba jeho mysliveckého omezení. Stěžovatel se totiž nemohl bránit způsobem, který mu zákon poskytuje, a dosáhnout případně toho, aby nebyl v orgánech Českomoravské myslivecké jednoty a v orgánech žalovaného veden jako potrestaný podle stanov sdružení, což pro něho může mít do budoucna závažné právní následky včetně nebezpečí vyloučení ze sdružení. Je proto nucen se bránit až do vyčerpání všech dostupných opravných prostředků.
S upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem stěžovatel vyslovil souhlas.
III.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah svého rozsudku. Prohlásil, že žádné nové skutečnosti v ústavní stížnosti dle jeho názoru uvedeny nejsou, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vedlejší účastník, tj. žalovaný, ve svém vyjádření poukázal na organizační přípravu a průběh členské schůze a jemu předcházející schůzi výboru žalovaného. Uvedl zejména, že v rámci jednání členské schůze bylo v souladu s pozvánkou diskutováno též rozhodnutí výboru o udělení trestu stěžovateli, resp. členská schůze byla výborem seznámena s rozhodnutím výboru o trestu stěžovatele. Členská schůze prokazatelně nevydávala jakékoliv rozhodnutí, neboť výslovný projev jednotlivých členů sdružení o souhlasu s uložením trestu stěžovateli neměl za cíl vydání rozhodnutí členské schůze. Vedlejší účastník vyslovil nesouhlas s tím, že by bylo stěžovateli odňato právo se proti rozhodnutí výboru odvolat; ten naopak toto právo nevyužil. Povolenka k lovu mu na členské schůzi dne 19. 8. 2009 odebrána nebyla, ale sám ji odevzdal dobrovolně. Vedlejší účastník připomněl, že stanovy sdružení nestanoví formu přijetí rozhodnutí výboru, seznámení členské schůze s činností výboru či způsob oznámení trestu členu sdružení. Dovodil, že oba soudy nižších instancí postupovaly ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 326/2009), jež poukazuje na to, že rozhodnutí orgánu spolku by se mělo subsidiárně či v pochybnostech posuzovat též podle měřítek občanskoprávních, a tedy i podle svého zamýšleného - byť ne vždy přesně vyjádřeného - obsahu (tj. mírněji ve vztahu k jednotlivým náležitostem - in dubio mitius). Vedlejší účastník dále prohlásil, že možnost podání opravného prostředku stěžovateli upřena nebyla, neboť se mohl na místě osobně odvolat k členské schůzi či mohl podat odvolání v 15denní lhůtě.
Vedlejší účastník se proto domnívá, že k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto je ústavní stížnost nedůvodná.
Jelikož Ústavní soud v dané věci shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili, bylo ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upuštěno.
IV.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva či svobody fyzické nebo právnické osoby.
Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele v projednávaném případě došlo.
Jádrem ústavní stížnosti je posouzení toho, zda byl stěžovatel v důsledku postupu a rozhodnutí výboru žalovaného a jeho členské schůze připraven o možnost uplatnění opravného prostředku proti rozhodnutí výboru žalovaného; jinak řečeno, zda byl stěžovatel v důsledku postupu a rozhodnutí obou orgánů žalovaného připraven o možnost uplatnění odvolání, které mu poskytují stanovy žalovaného [čl. 6 odst. 2 ("Člen, jemuž bylo uložené některé z opatření uvedených v odstavci 1, se může proti němu odvolat členské schůzi do 15 dnů ode dne, kdy mu oznámeno. Odvolání nemá odkladný účinek, výbor však může své rozhodnutí změnit nebo zrušit.")]. Zásadním a neopomenutelným důsledkem tohoto posouzení je pak otázka, zda v důsledku rozhodnutí členské schůze žalovaného byla či nebyla naplněna ta část hypotézy §15 odst. 1 ZSO stanovící jako podmínku podání žádosti k okresnímu soudu (o určení, zda je rozhodnutí některého z orgánů sdružení v souladu se zákonem a stanovami) vyčerpání opravných prostředků podle citovaného ustanovení stanov žalovaného. V konečném důsledku se tedy jedná o posouzení toho, zda v souzené věci nebyl stěžovatel v důsledku rozhodnutí soudních orgánů nižších stupňů zbaven možnosti podat nejen opravný prostředek proti rozhodnutí výboru žalovaného, ale případně (následně) také žalobu podle §15 ZSO.
Ústavní soud - v souladu se závěry Nejvyššího soudu - konstatuje, že stanovy Mysliveckého sdružení Jestřebnice (dále jen "stanovy žalovaného") zakládají v čl. 6 odst. 1 písm. b) jednoznačně pravomoc výboru uložit členovi, který neplní členské povinnosti vyplývající ze stanov nebo z provozního řádu, dočasné omezení lovu zvěře, nejdéle však na dobu jednoho roku. Stejně tak stanovy žalovaného v čl. 6 odst. 2 jednoznačně předpokládají pravomoc (povinnost) členské schůze žalovaného rozhodnout o odvolání člena, kterému bylo uloženo některé z opatření uvedených v odstavci 1; lhůta činí 15 dnů ode dne, kdy mu bylo opatření oznámeno. Ústavní soud dovozuje, že na této skutečnosti, jež se týká (procesního) práva člena (stěžovatele) na přezkum rozhodnutí výboru, nemůže nic změnit ani čl. 7 odst. 3 písm. o) in fine stanov žalovaného, jímž je upravena možnost členské schůze vyhradit si rozhodování i o dalších záležitostech sdružení. Svědčí tomu logický a jazykový výklad čl. 7 odst. 3 písm. o) in fine, z něhož lze dovodit, že členská schůze si sice může vyhradit rozhodování i o jiných záležitostech sdružení než o těch, které jsou uvedeny v odstavci 3 demonstrativně pod písm. a) až o) věta první, leč nikoli v záležitostech svěřených do pravomoci výboru při rozhodování o právech a povinnostech členů v případě porušení členských povinností. Členská schůze žalovaného nepochybně na sebe nemůže atrahovat pravomoc rozhodnout ve věci, ve které je rozhodnutí ze stanov (čl. 6 odst. 1) jednoznačně svěřeno jinému orgánu žalovaného. Ostatně, s tímto závěrem koresponduje ustanovení §15 ZSO, které v případě soudní ochrany členů sdružení klade zákonný požadavek na to, aby stanovy sdružení obligatorně upravovaly dvouinstanční rozhodování, jak to nezpochybnitelně požaduje i formulace části §15 odst. 1 ZSO: "Považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek ...".
Ústavní soud mimo jiné - příkladmo - poukazuje i na tu část zápisu z jednání členské schůze dne 19. 8. 2009, ve které je uvedeno, že "p. J. V. se k trestu neodvolal členské základně", z čehož v žádném případě nelze dovodit, že by se odvolání vzdal nebo že by se s postupem orgánů žalovaného smířil a spokojil. (Poznámka: V zápisu z členské schůze zaznamenaný projev omluvy stěžovatele je v tomto ohledu irelevantní.) O tom ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatel bezprostředně poté začal konat kroky na ochranu svých práv a dne 3. 9. 2009 podal žalobu na neplatnost rozhodnutí uvedené členské schůze.
Nerespektování procesních ustanovení a nejasný i nepřehledný procesní postup v souzené věci, a to za situace, kdy zákon i stanovy žalovaného jednoznačně upravují právo stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí výboru žalovaného (jako orgánu prvního stupně) a současně také (stanovy žalovaného) vymezují rozhodovací pravomoc členské schůze jako orgánu druhého stupně, pominout (či dokonce eliminovat) nelze. To není možné učinit ani odkazem na co možná nejširší míru spolkové autonomie, a to i při zohlednění možných restriktivních kritérií (a míry jejich intenzity), jak se objevují a jsou používány v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 a tam dále uvedené judikáty).
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje i názor Nejvyššího soudu v této souzené věci (viz výše), že nižší instance nepostupovaly správně, jestliže došly k závěru o nemožnosti uplatnění práva stěžovatele soudní cestou podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Oba soudy nižších instancí totiž prohlásily, že stěžovatel nevyčerpal opravný prostředek, který mu stanovy žalovaného poskytují. Nejvyšší soud však vysvětlil, že stěžovatel byl o možnost uplatnění takového opravného prostředku připraven, a to rozhodnutím členské schůze, jež hlasovala v bezprostřední návaznosti na rozhodnutí výboru žalovaného o uložené sankci. Ústavní soud navíc připomíná, že je to sám Nejvyšší soud (ve stejném nebo obdobném složení senátu jako ve svých výše citovaných rozhodnutích), nepochybně znalý vlastní judikatury, který v této souzené věci (v odůvodnění svého výše citovaného usnesení ze dne 8. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 2643/2010-109) nepovažoval vůbec za možné, aby připomínal jinou vlastní judikaturu, v níž poukazoval na to, že §15 odst. 1 ZSO je třeba vykládat s ohledem na respektování spolkové autonomie restriktivně.
Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) usuzuje, že v důsledku postupu orgánů žalovaného (především procesně nepříslušné členské schůze) nebyla naplněna procesní zásada dvouinstančnosti řízení před orgány žalovaného, a tedy nemohlo dojít ani k naplnění té části ustanovení §15 odst. 1 ZSO stanovící jako podmínku podání žaloby okresnímu soudu vyčerpání opravných prostředků v rámci žalovaného. Stěžovateli proto nezbylo nic jiného, než podat žalobu okresnímu soudu s návrhem na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze žalovaného.
Za této situace nemůže Ústavní soud přisvědčit nejen Krajskému soudu v Hradci Králové a Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, ale ani vedlejšímu účastníkovi (žalovanému sdružení), neboť jejich argumentaci pokládá za zavádějící a formalistickou. Ústavní soud vyslovuje přesvědčení, především s ohledem na reálnou možnost soudní ochrany práv stěžovatele, a to v důsledku nepřehledného, nejasného a ve svém důsledku se zákonem a stanovami žalovaného nesouladného postupu orgánů žalovaného a přístupu soudních orgánů nižších stupňů, že k porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces skutečně došlo. Tím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Pokud se však stěžovatel dovolává čl. 90 Ústavy České republiky, nečiní tak oprávněně. To proto, že Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva či svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož porušení bylo shledáno, významně souvisí.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti jako opodstatněné v celém rozsahu vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2010 č. j. 17 Co 21/2010-86 a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 11. 2009 č. j. 10 C 103/2009-44 zrušil.
Ústavní soud se zabýval i stěžovatelovým tvrzením, že mu sice byla uložena sankce na časové období do 15. 5. 2010 (a doba mysliveckého omezení tedy již uplynula), leč orgány Českomoravské myslivecké jednoty a žalovaného mohou na něj hledět jako na potrestaného podle stanov sdružení (včetně nebezpečí vyloučení ze sdružení). Tu lze poukázat na vztah přiměřené a spravedlivé proporce mezi uloženou a již vykonanou sankcí a budoucím (myslitelným) zásahem do postavení stěžovatele jako člena žalovaného sdružení a Českomoravské myslivecké jednoty a možnostmi, které jsou na straně veřejné moci při dalším projednávání této konkrétní věci. Nejvyšší soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že právní poměry stěžovatele nelze již ve věci mysliveckého omezení na časové období do 15. 5. 2010 ovlivnit. Tento závěr však nelze přeceňovat. Sám Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není jeho úlohou, aby předjímal nebo jinak dával na vědomí, jak má být v souzené věci rozhodnuto, a to zvláště za situace, kdy se doposud žádný ze soudních orgánů (ale důsledně vzato ani členská schůze) věcnou stránkou případu nezabýval. Z uvedeného tedy vyplývá, že orgány, které se budou souzenou věcí dále zabývat, by měly postupovat tak, aby byla respektována a chráněna práva stěžovatele a aby bylo současně v souzené věci spravedlivě rozhodnuto. Jen tak lze dostatečně kompenzovat výše konstatované porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále (s ohledem na výsledek rozhodnutí ve věci) zajistit, aby budoucí (myslitelné) zásahy do jeho práv ze strany Českomoravské myslivecké jednoty a žalovaného byly přiměřené a aby respektovaly judikaturou Ústavního soudu vymezené požadavky na test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].