ECLI:CZ:US:2011:1.US.3710.10.1
sp. zn. I. ÚS 3710/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Štěpánská 27, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č. j. 21 Co 446/2010-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2010, č. j. 57 EXE 378/2010-26, byla nařízena exekuce podle vykonatelného notářského zápisu notářky JUDr. H. D. ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006 (dále jen "notářský zápis"), k uspokojení pohledávky oprávněného (JUDr. P. N.) ve výši 2.000.000 Kč s 10% úrokem ročně od 27. 10. 2006 do zaplacení a k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Janu Tvrdkovou, se sídlem Exekutorského úřadu v Praze 4.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2010, č. j. 21 Co 446/2010-61, odvolání stěžovatele (povinného) a jeho manželky E. M. (vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti, dále jen "vedlejší účastnice") odmítl.
Odvolací soud poukázal na to, že v odvolání proti nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce. K ostatním namítaným skutečnostem odvolací soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§251 a násl. o. s. ř., §35 a násl. exekučního řádu), nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, odvolací soud usnesením odvolání odmítne (§44 odst. 2, odst. 10 exekučního řádu). Odvolací soud poukázal na skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, přičemž dovodil, že v odvolání uvedené důvody nepředstavují žádnou z těchto skutečností; neměl proto jinou možnost, než odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice podle §44 odst. 19 exekučního řádu odmítnout.
Městský soud k odvolacím námitkám nad rámec učiněného závěru dodal, že při nařízení exekuce soud nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu, tedy nezabývá se ani otázkou, zda notářský zápis se svolením k vykonatelnosti odráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků. Má-li povinný za to, že oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, může tuto okolnost, shodně jako námitku promlčení, uplatnit návrhem na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Odvolací soud rovněž zdůraznil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2685/2003), že platí, že exekučním titulem není hmotněprávní úkon (jednostranný, dvoustranný nebo vícestranný) uvedený v notářském zápisu, nýbrž samotný notářský zápis o dohodě, splňuje-li věcné požadavky zákonem stanovené. Je-li obsahem notářského zápisu nejen dohoda ve smyslu §71a zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen notářský řád), ale i hmotněprávní úkon (v souzené věci jednostranný právní úkon, kterým povinný/stěžovatel uznal závazek), jde o exekuční titul tehdy, pokud - bez zřetele na část vztahující se k hmotněprávnímu úkonu - obsahuje náležitosti stanovené v §71b odst. 1 notářského řádu. Z uvedeného proto podle odvolacího soudu plyne, že námitky, jimiž stěžovatel a vedlejší účastnice zpochybnili platnost jednostranného právního úkonu uznání závazku, jsou v exekučních poměrech bezcenné.
II.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č.j. 21 Co 446/2010-61, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které uvedl, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a "ústavní právo na majetek" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel - po shrnutí dosavadního průběhu řízení a argumentace Městského soudu v Praze - poukázal na to, že notářský zápis byl vydán v rozporu s ustanovením §71a notářského řádu (platného ke dni jeho sepsání), neboť k tomuto dni bylo možné uzavřít dohodu se svolením k vykonatelnosti pouze o již existující pohledávce nebo jiném nároku účastníka a nikoliv o budoucí pohledávce nebo jiném nároku. Notářský zápis neobsahuje formální náležitosti stanovené v §71b, a to uvedení skutečností, na kterých se nárok oprávněného zakládá, neboť ke dni sepsání notářského zápisu nemohla být smlouva o půjčce ze dne 23. 10. 2006 (na kterou se notářský zápis odvolává jako na právní titul) uzavřena. Půjčka je dle §657 o.z. reálným kontraktem a smlouva je tedy uzavřena až ke dni poskytnutí půjčky věřitelem dlužníkovi; ke dni sepsání notářského zápisu věřitel dlužníkovi prostředky neposkytl. Stěžovatel uvedl, že se jedná o skutečnosti relevantní pro nařízení exekuce a odvolací soud měl jeho odvolání projednat.
Stěžovatel konečně uvedl, že podal návrh na odložení exekuce, který však byl v důsledku nyní napadeného rozhodnutí Městského osudu v Praze "ukončen". Stěžovatel proto podává s odkazem na §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na odklad vykonatelnosti citovaného rozhodnutí Městského osudu v Praze, neboť pokračování v exekuci za situace, kdy není najisto postavena její oprávněnost, by znamenalo pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č. j. 21 Co 446/2010-61, se ruší.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Městský soud v Praze a dále Obvodní soud pro Prahu 10. Vedlejší účastníci E. M. a JUDr. P. N. se nevyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a konstatoval, že rozhodl o odvolání stěžovatele zcela standardním postupem.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje zdůvodnění návrhu na zastavení exekuce a potvrzuje se, že "ústřední otázkou řízení (Poznámka: rozuměj o návrhu na zastavení exekuce) je posouzení charakteru smlouvy o poskytnutí částky 2.000.000 Kč buď jako smlouvy o půjčce nebo smlouvy o úvěru).
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadenému rozhodnutí nic nového nepřinášela.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelé dovolávají.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že Městský soud v Praze právem poukázal na charakter a zásady řízení o výkonu rozhodnutí podle vykonatelného notářského zápisu; provedl hodnocení skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, zdůraznil, že při nařízení exekuce soud nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu, náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a odkázal na dlouhodobou, jasnou a zřetelnou judikaturu Nejvyššího soudu co do podmínek, za nichž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem; Nejvyšší soud v této judikatuře zdůraznil, že k materiálním náležitostem takového notářského zápisu nepatří hmotněprávní úkon, na jehož základě závazek vzniká nebo se mění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 12/2003, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2685/2003) Podle této judikatury notářský zápis představuje exekuční titul i v případě, že v projevu vůle, jímž povinná osoba svoluje k vykonatelnosti, jsou uvedeny údaje týkající se oprávněného a povinného, právního důvodu, předmětu a doby plnění toliko odkazem na právní úkon. Ústavní soud v této souvislosti (stejně jako Nejvyšší soud) poukazuje na ustálenou soudní praxi a v ní se projevující standardní právní názory, od níž nemá důvodu - z hlediska ústavnosti - se odchylovat.
Ústavní soud považuje za liché i úvahy stěžovatele, které v podstatě zpochybňují povahu a vypovídací schopnost daného notářského zápisu a nahrazují jej tvrzením o (ne-)naplnění podmínek uvedených v §§71a a 71b notářského řádu či o důsledcích předmětné smlouvy (jako údajně reálném kontraktu), byť její posouzení je předmětem probíhajícího jiného řízení o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Ostatně Městský soud v Praze - ve vztahu k vykonatelnosti notářského zápisu (když - alespoň podle stěžovatele - oprávněný nemá na vymáhané plnění hmotněprávní nárok) - pregnantně odkázal i v tomto případě na výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000); podle ní je v takovém případě dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že podle obsahu spisu (sp. zn. 57 EXE 378/2010, č.l. 81 a násl.) stěžovatel dne 24. 11. 2010 návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. již podal. O tomto návrhu dosud soud nerozhodl, takže stěžovatel má možnost vznášet v uvedeném řízení argumenty, které by pro zastavení exekuce svědčily.
Ústavní soud ještě jednou připomíná v odůvodnění Městského soudu v Praze dostatečně zřetelně uvedený odkaz na povahu exekučního stádia řízení a na rozhodování v tomto stadiu. Za těchto okolností je proto jeho rozhodnutí výsledkem právního posouzení věci a argumenty uvedené v odůvodnění usnesení nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je přesvědčivé, srozumitelné, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Ústavní soud současně připomíná, že stejně rozhodl ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3103/09.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
K žádosti stěžovatele, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze, Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti rozhodl relativně rychle, bez zbytečného odkladu a nebylo tedy třeba danou žádost stěžovatele formalizovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu