ECLI:CZ:US:2011:1.US.394.11.1
sp. zn. I. ÚS 394/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti 1) stěžovatelky J. K. a 2) stěžovatele J. K., obou zastoupených JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem Nerudova 3, Třebíč, proti provedení domovní prohlídky ze dne 21. 12. 2010 bytu č. X/5 v domu č. p. X, postaveném na parcelách p. č. A, B, C v obci a katastrálním území Velké Meziříčí, a v prostorách k domu přináležejícím, ve věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, službou kriminální policie a vyšetřování a odborem hospodářské kriminality, Kounicova 24, Brno, pod č. j. KRPB-28862/TČ-2010-060082, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 17. 12. 2010 nařídil Městský soud v Brně pod sp. zn. 70 Nt 1712/2010 podle ust. §83 odst. 1 tr. ř. domovní prohlídku bytu č. 5 včetně jeho součástí a příslušenství, který se nachází v bytovém domě ve V., okres Žďár nad Sázavou, na pozemcích parcelní čísla A, B a C a který je zapsán na LV XY u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Velké Meziříčí, pro katastrální území Velké Meziříčí a obec V., jehož spoluvlastníky jsou J. K. (první stěžovatelka) a J. K. (druhý stěžovatel), a v prostorách k bytu přináležejícím.
Důvodem nařízení této domovní prohlídky bylo prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit podezřelý J. K. (druhý stěžovatel) spolu s dalšími dosud neustanovenými osobami tím, že jako statutární zástupce společnosti DEFAL KREDIT MAX, s. r. o., v době od založení této společnosti do současnosti jménem této společnosti vystavuje fiktivní faktury za neexistující zboží dalším právnickým osobám, když tyto faktury nejsou nikdy uhrazeny a jejich skutečné uhrazení není ani plánováno, ale odběratelská společnost si tuto fakturu zahrne do účetnictví a sníží si tak daňový základ. Stejným způsobem se měl této trestné činnosti dopouštět i podezřelý J. ., a to jako statutární zástupce společnosti WSK CABS, s. r. o.
Na základě výše uvedeného příkazu Městského soudu v Brně byla dne 21. 12. 2010 Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, službou kriminální policie a vyšetřování a odborem hospodářské kriminality, pod č. j. KRPB- 28862/TČ-2010-060082, provedena domovní prohlídka s tím, že předchozí výslech podle ust. §84 tr. ř. byl proveden pouze u druhého stěžovatele, nikoli však u první stěžovatelky.
V ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejich základních práv dle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod shora uvedenou domovní prohlídkou, konkrétně tím, že se policejní orgán nezabýval posouzením domovní prohlídky jako úkonu neodkladného nebo neopakovatelného v situaci, když druhý stěžovatel byl ochoten požadované věci vydat. Současně se domáhají, aby Ústavní soud uložil policejnímu orgánu nepokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatelů a aby obnovil stav před tímto porušením.
Konkrétní námitky stěžovatelů budou specifikovány níže.
II.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a na event. kasaci pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
Pojem "jiného zásahu" orgánu veřejné moci je proto nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucího z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
Do rozhodování orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud by tyto vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím zasáhly do samotné ústavnosti vůbec. V projednávaném případě však taková situace nenastala.
1) Stěžovatelé namítají, že nebyl proveden předchozí výslech dle §84 trestního řádu u stěžovatelky 1).
Ústavní soud k tomu konstatuje, že stěžovatelé nepředkládají žádnou argumentaci ústavněprávní, proč by neprovedení předchozího výslechu u stěžovatelky 1) mělo značit protiústavnost domovní prohlídky.
Tu postačí poukázat na smysl předchozího výslechu dle §84 trestního řádu; jeho účelem je docílit dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k nařízení prohlídky, tedy možnost odvrácení domovní prohlídky (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 138/11, III. ÚS 495/10). V nyní posuzované věci to byl stěžovatel 2), který je podezřelý z trestné činnosti, nikoliv stěžovatelka 1), jež je toliko manželkou a spoluvlastnicí nemovitosti, v níž byla provedena domovní prohlídka. Smyslu ustanovení §84 trestního řádu bylo učiněno zadost, pokud byl z hlediska možnosti odvrácení domovní prohlídky vyslechnut stěžovatel 2), přičemž lze rozumně předpokládat (s jistou mírou pravděpodobnosti), že výslech stěžovatelky 1) odvrátit domovní prohlídku stěží mohl, pokud ji neodvrátil ani výslech stěžovatele 2). Ostatně, stěžovatelé ani neuvádějí, jak by byl výslech stěžovatelky 1) s to domovní prohlídku odvrátit. Naopak, v petitu ústavní stížnosti tvrdí, že to byl druhý stěžovatel, kdo byl ochoten požadované věci vydat. Mimo to, v protokolu o provedení domovní prohlídky se praví, že v době vstupu do bytu se zda nacházela i stěžovatelka 1), nicméně "tato posléze byt opustila".
2) Stěžovatelé dále namítli, že z příkazu k domovní prohlídce nevyplývá, že by se mělo jednat o neodkladný či neopakovatelný úkon.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že neodkladnost domovní prohlídky je dostatečně odůvodněna v příkazu k domovní prohlídce, vydaným obecným soudem ("Soudce dospěl k závěru, že je zde nebezpečí, že by mohlo dojít ke zničení nebo ukrytí těchto dokladů, ale i dalších důkazů, které mohou vést k usvědčení pachatelů rozsáhlé trestné činnosti."). Ústavní soud k tomu poznamenává, že vzhledem k nebezpečí zničení, znehodnocení či ukrytí důkazů, sama domovní prohlídka - z hlediska účelu trestního řízení - nesnese odkladu (srov. obdobně například usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/10).
3) Stěžovatelé tvrdili, že k domovní prohlídce má dojít pouze v případě, že osoba, jíž se prohlídka týká, přes předchozí poučení o účelu prohlídky, nesouhlasí s vydáním věcí důležitých pro trestní řízení. V této souvislosti prohlásili, že před uskutečněním vlastní prohlídky nebyla učiněna žádná výzva k vydání věcí a že byli ochotni jakékoli požadované věci vydat, což v průběhu prohlídky i učinili.
Pokud tím stěžovatelé mají na mysli zbytečnost provedení domovní prohlídky, Ústavní soud poukazuje na předchozí bod tohoto usnesení [II. 2)], v němž je poukazováno na riziko zničení, znehodnocení či ukrytí důkazních prostředků. Tedy, pokud by policejní orgány měly nejdříve předložit stěžovatelům seznam požadovaných věcí a až po jejich případném neposkytnutí by měly provést domovní prohlídku (vstoupit do předmětných nemovitostí) - jak se snad domnívají stěžovatelé - smysl a účel domovní prohlídky by mohl být zmařen, neboť před jejím provedením by stěžovatelé měli prostor zničit, znehodnotit nebo ukrýt důkazní prostředky.
Ostatně, posléze nalezené věci byly vydány a nemuselo tak být přistoupeno k jejich odnětí (srov. protokoly o provedení domovních prohlídek a i ústavní stížnost).
K tomu Ústavní soud poukazuje i na následující usnesení Ústavního soudu - na něž odkazuje usnesení ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3094/10 - v nichž se praví: "Ke stěžovatelově poslední námitce, že v případě prohlídky nemovitosti č. p. XYY mu měla být směřována výzva k vydání věci, Ústavní soud konstatuje, že obecně platí, že příkaz k domovní pohlídce v sobě zahrnuje jak výzvu k vydání věci doličné, tak i příkaz k jejímu odnětí (Jelínek, Jiří a kol.: Trestní právo procesní; Praha, EUROLEX BOHEMIA s. r.o., 2002, str. 223)." [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1466/09]; "K námitce stěžovatelky o absenci povinností a poučení vlastníka domu Ústavní soud odkazuje na fakt, že namítané nedostatky jsou ze zákona součástí fáze samotného výkonu domovní prohlídky (§85 a násl. trestního řádu). Z protokolu o provedení domovní prohlídky je patrné, že tyto náležitosti byly naplněny. Pokud pak namítala absenci poučení o povinnosti vydat věc konstatuje Ústavní soud, že se jedná o zcela samostatný institut, nemající s prohlídkou nemovitosti přímou souvislost." (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2603/08); "Námitku, že prohlídku nelze nařídit bez předchozího postupu dle §78 a §79 trestního řádu však musí Ústavní soud odmítnout. Z žádného ustanovení trestního řádu taková podmínka nevyplývá a stěžovatelkou dovolávanou zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti nelze spatřovat v tom, že by prohlídka jiných prostor a pozemků měla být podmíněna předchozí výzvou k vydání věci dle §78 trestního řádu. Trestní řád jako procesní předpis upravující postup orgánů činných v trestním řízení v mnoha případech ponechává na těchto orgánech (policie, státní zástupce), jakou taktiku při objasňování trestné činnosti zvolí, a to podle konkrétních okolností té které trestní věci. V daném případě jak státní zástupce, tak i policejní orgán, předpokládali (a to i na základě již realizovaných výzev dle §78 trestního řádu, které byly bezpředmětné a neúčinné), že obviněný (jediný) jednatel stěžovatelky společnosti P. E., s. r. o., Ing. Š. na základě výzvy k vydání účetní evidence s velkou pravděpodobností tuto evidenci dobrovolně nevydá a spíše ji ukryje, event. zcela zničí, což by mělo za následek zmaření vypracování znaleckého posudku dle pokynu Vrchního soudu v Praze..." (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 458/08).
Otázkou nedodržení poučovací povinnosti vydat věc a její ústavně právní dimenzí se zabývalo i usnesení sp. zn. I. ÚS 3094/10, takže i na ně Ústavní soud odkazuje.
4) Konečně, stěžovatelé namítli, že domovní prohlídka byla nařízena z důvodu zajištění věcí vztahujících se k činnosti firmy DEFAL KREDIT MAX, s. r. o., a že policie požadovala vydání věcí i nad tento rámec. To proto, že policie žádala i vydání písemných dokladů týkajících se společnosti WSK INVEST, s. r. o., a soukromých počítačů (stolního počítače a notebooku), ačkoli se činnosti společností DEFAL KREDIT MAX, s. r. o., ani WSK CABS, s. r. o., vůbec netýkaly.
Ústavní soud uvádí - jak plyne z protokolu o provedení domovní prohlídky - že policejním orgánem byly zajištěny pouze dvě věci - stolní počítač a notebook. Tyto dvě věci označují stěžovatelé v ústavní stížnosti za soukromé, tedy nemající souvislost s účelem domovní prohlídky. K tomu Ústavní soud konstatuje, že samo tvrzení stěžovatelů, že počítače a notebook s vyšetřovanou trestnou činností nesouvisejí, není s to zabránit jejich zajištění, pokud toto tvrzení nelze v průběhu prohlídky ověřit. V opačném případě by byla ohrožena samotná podstata zajišťování těchto věcí. Dle náhledu Ústavního soudu je třeba vždy sledovat i cíl samotné prohlídky. Zajištění případných soukromých dat by bylo v tomto konkrétním případě pouhým vedlejším produktem prohlídky, kterému by nebylo možno zabránit. Není v moci orgánů činných v trestním řízení, aby při provádění prohlídky kupříkladu prohlížely každý záznamový nosič, zda neobsahuje údaje soukromé povahy. Dovedeno k závěru ad absurdum, pak by taková prohlídka neprobíhala v řádu hodin, ale ve zcela nepřiměřeném časovém období, což je vyloučeno. Podstatné je to, že se zde nejedná o záměrné získávání údajů, nejde o primární cíl prohlídky. Lze toliko dodat, že v dané fázi řízení nelze s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností; je tedy možné vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná.
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že zásahem napadeným ústavní stížností k porušení základních práv či svobod stěžovatelů zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 338/11.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu