ECLI:CZ:US:2011:1.US.909.11.1
sp. zn. I. ÚS 909/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 11. 2009, čj. 4 C 53/2005 - 374, a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 16. 12. 2010, čj. 60 Co 156/2010 - 441, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27. 9. 2004, ve kterém neuspěl. Stěžovatel je přesvědčen, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 26 ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, stěžovatel uvedl, že je osobou se zdravotním postižením, částečně nevidomý a držitelem průkazu ZTP-P. Důvodem jeho propuštění z pracovního poměru nebyla nadbytečnost. Pravým, avšak zastřeným důvodem, byla skutečnost, že se stal nepohodlný vedení svého zaměstnavatele a dále fakt, že je zdravotně postižený a s ohledem na svůj věk málo perspektivní, protože je ve věku blízkém věku důchodovému. Je sice výsostným právem zaměstnavatele přijmout organizační rozhodnutí podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce č. 65/1965 Sb., avšak pokud je kandidátů na propuštění více, je zaměstnavatel ve své svobodě omezován zákazem nemravného konání a zákazem diskriminace. Ústavní požadavek na soulad právních úkonů zaměstnavatele s dobrými mravy a se zákazem diskriminace se vztahuje i na výpověď z pracovního poměru. V jeho případě se jednalo o organizační rozhodnutí, kterým zaměstnavatel vykonstruoval jeho nadbytečnost uměle, protože tím, že bezprostředně před jeho vydáním přijal do pracovního poměru jiného zaměstnance a tak si zajistil více potenciálních kandidátů na propuštění, kterým nakonec zůstal stěžovatel. Stěžovatel poukázal na ustanovení §1 odst. 4 zákoníku práce č. 65/1965 Sb., podle kterého je v pracovněprávních vztazích mj. zakázána i nepřímá diskriminace z důvodu zdravotního postižení. Podle odstavce 7 téhož ustanovení je nepřímou diskriminací z důvodu zdravotního stavu i odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, která jsou v konkrétním případě nezbytná, aby fyzická osoba se zdravotním postižením měla přístup k pracovní činnosti. Stěžovatel rovněž namítal, že obecné soudy k jeho újmě nepostupovaly podle §133a OSŘ a nepožadovaly, aby jeho zaměstnavatel prokázal, že stěžovatele nediskriminoval.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl žalobu stěžovatele na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27. 9. 2004 je neplatné a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 755.654,40 Kč. Vzal za prokázáno, že stěžovateli byla dána výpověď dne 27. 9. 2004 podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 9. 2004 o snížení úvazku učitele hry na klarinet a zobcovou flétnu o 0,3 v důsledku nízkého počtu žáků do této výuky. Po přezkoumání, zda žalovaný splnil všechny zákonné podmínky, dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalovaný stěžovateli, je platná. Splňuje formálně právní podmínky podle §44 odst. 2 zákoníku práce a byla dána za splnění podmínek uvedených v §46 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákoníku práce. V době výpovědi byla splněna podmínka nadbytečnosti stěžovatele, neboť v důsledku snížení počtu žáků jím vyučovaných neměl žalovaný možnost zaměstnat stěžovatele na plný pracovní úvazek. Ani po velmi rozsáhlém dokazovaní nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele o dlouhodobém šikanování ze strany vedení školy a jeho diskriminace z důvodu věku či nepříznivého zdravotního stavu, ani skutečnost, že by vůči němu byly činěny "drobné ústrky, pomluvy, mzdové znevýhodňování a všemožné pokusy připravit si podmínky pro jeho propuštění ze zaměstnání". Je pravda, že stěžovatel má dlouhodobé potíže se zrakem, je poživatelem invalidního důchodu, ale žádná z těchto skutečností nebyla důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí. Z žádného důkazu nevyplývá, že by jeho věk či zdravotní stav měly vliv na rozhodnutí o výpovědi. Soud rovněž neshledal absenci nabídkové povinnosti ve smyslu §46 odst. 2 zákoníku práce, neboť stěžovateli byla jeho zaměstnavatelem učiněna řada nabídek, on však všechny odmítl. Tvrzení stěžovatele, že mu nebyla nabídnuta práce uklízečky, soud nepovažoval za nesplnění nabídkové povinnosti. Jednak toto místo nebylo v dané době volné a tato práce by byla pro stěžovatele, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, zcela nevhodná.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že ani v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by měly vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten na zjištěný skutkový stav správně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., tedy zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006. Odvolací soud se podrobně zabýval odvolacími námitkami stěžovatele a zjistil, že soud prvního stupně respektoval závěry ustálené soudní praxe, zejména judikaturu Nejvyššího soudu v dané oblasti (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, sp. zn. 2 Cdon 1797/97 a dalších). Důkladně se zabýval existencí příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalovaného o organizační změně a nadbytečností stěžovatele. Poukázal i na to, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, v souvislosti s přijatým rozhodnutím o organizační změně, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru jeho rozhodnutí přezkoumávat. Závěr soudu prvního stupně o existenci příčinné souvislosti mezi přijatým rozhodnutím žalovaného o organizační změně a nadbytečnosti stěžovatele jako zaměstnance má oporu v provedeném dokazování. Neobstojí proto argumentace stěžovatele, že snížení stavu zaměstnanců žalovaného, v souvislosti s účinky přijaté organizační změny, mohlo nastat jinak (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2580/2003), např. ukončením pracovního poměru u jiných zaměstnanců žalovaného sjednaných původně na dobu určitou. Stěžovatelem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, na projednávaný případ nedopadá. Diskriminační či šikanózní jednání žalovaného ve vztahu ke stěžovateli nebylo prokázáno. Je zřejmé, že žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru až poté, co stěžovatel odmítl jak snížení rozsahu svého pracovního úvazku, tak i součinnost při vyhledávání dalších zájemců o hru na dechové nástroje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů. Stěžovatel zde prezentuje svůj vlastní právní názor, který považuje za jedině správný. Jedná se o stejnou argumentaci, kterou použil již před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Svým přístupem tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústavy nepřísluší. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelova základní práva podle čl. 26 ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní stížnost je výrazem neochoty stěžovatele respektovat rozhodnutí obecných soudů, které po velmi rozsáhlém dokazování a zhodnocení všech provedených důkazů dospěly k právním závěrům, které zevrubně a výstižně odůvodnily a všemi argumenty stěžovatele se podrobně zabývaly. Jejich právní závěry vycházely i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto zcela odkazuje na argumenty vyložené v odůvodnění rozsudků obecných soudů. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu