ECLI:CZ:US:2011:2.US.1477.11.1
sp. zn. II. ÚS 1477/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1588/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 6 To 258/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 51 T 162/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. z., kterého se stěžovatel podle skutkových zjištění dopustil tak, že v době od 15. 9. 2008 do 23. 11. 2009 nepřispíval na výživu svých nezletilých dcer, ačkoli mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), a byla mu stanovena rozsudkem soudu. Za to byl stěžovatel nalézacím soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců, a bylo mu uloženo, aby ve zkušební době zaplatil dlužné výživné a řádně plnil běžné výživné.
Uvedený rozsudek napadla státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele ve výroku o trestu odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu zrušil a stěžovatele sám odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu směřující proti výroku o vině i trestu, které shledal dovolací soud přípustným. Napadeným usnesením jej však odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadá především způsob posouzení otázky jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost, resp. opatřit si přiměřené zaměstnání, jež byla relevantní pro rozhodování o jeho trestní odpovědnosti. Stěžovatel namítal, že tato otázka byla soudy řešena jako otázka předběžná ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., avšak soudy při jejím posuzování vycházely i z důkazů nemajících o daných skutečnostech žádnou vypovídající hodnotu, např. z přehledu volných pracovních míst pro středoškolskou odbornost. Oproti tomu stěžovatel poukázal na tři potvrzení o nepřijetí do zaměstnání z důvodu zdravotního stavu, která byla soudy bez dostatečného odůvodněné hodnocena jako účelová. Podle přesvědčení stěžovatele byla zcela nepodstatná okolnost, shrnutá Nejvyšším soudem na str. 7 odůvodnění jeho rozhodnutí, že stěžovatel nikdy nepředstoupil před posudkovou komisi ohledně eventuálního přiznání invalidního důchodu. Tato možnost nikoli povinnost dle stěžovatele nemůže vypovídat o závažnosti stavu stěžovatele a jeho vlivu na výdělkovou schopnost, stejně jako skutečnost, že stěžovatel ve své výpovědi připustil schopnost vydělat 10.000,- Kč měsíčně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V daném případě je zřejmé, že námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel zopakoval své námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby, a předložil vlastní verzi hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž postavil Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 tr. ř. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soud samozřejmě nemůže postupovat libovolně.
Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že nebyl schopen splnit svoji zákonnou povinnost proto, že měl zdravotní potíže, které mu znemožňovaly najít si zaměstnání. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě stěžovatele ovšem obecné soudy přesvědčivě vyložily, proč jeho obhajobu, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, považovaly za vyvrácenou. Jak již konstatoval Nejvyšší soud, zejména soud prvého stupně se s touto námitkou vypořádal a na její objasnění zaměřil vedené dokazování. Mimo okolností, které stěžovatel zpochybňoval také ve své ústavní stížnosti, přitom obecné soudy také přihlédly k tomu, že stěžovatel po dobu neplnění vyživovací povinnosti zaměstnání, o kterém nic soudu nesdělil, vykonával, platil v předmětné době nájem ve výši kolem 17.000,- Kč, později ve výši 13.000,- Kč, nikdy nebyl v evidenci uchazečů o zaměstnání a práci si začal hledat až před hlavním líčením v dané trestní věci. Je zcela akceptovatelným, že pokud bylo třeba v řízení prokázat, zda stěžovatel měl možnost být zaměstnán, využil obecný soud porovnání z přehledem volných pracovních míst a v této souvislosti si také kladl otázku, proč stěžovatel nevyvinul dostatečné úsilí, aby si práci, a tím i možnost platit výživné, zajistil, a zda se tedy bezdůvodně nevyhýbal pracovním příležitostem na úkor svých dětí. V návaznosti na to, jeví se logickou úvaha obecných soudů nad tím, proč stěžovatel i přes jím zdůrazňované zdravotní potíže nikdy nepředstoupil před posudkovou komisi a nepožádal o částečný invalidní důchod. Ústavní soud již jen dále odkazuje stěžovatele na odůvodnění dovolacího soudu, kde byl podán stručný výklad zájmu, pro který je neplnění vyživovací povinnosti stěžovatelem v dané věci postihováno trestně, aniž by měl důvodu cokoli k němu dodávat.
Ústavní soud tedy dospěl k celkovému závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud ani neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jak žádal stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu