ECLI:CZ:US:2011:2.US.1882.11.1
sp. zn. II. ÚS 1882/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, advokátem, se sídlem Panská 12/14, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2011 sp. Zn. 37 Co 153/2011 a výroku III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010 sp. Zn. 16 C 133/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením soudu I. stupně bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby podané proti stěžovateli ve věci vyklizení nebytového prostoru a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci náklady řízení ve výši 6.900,- Kč, neboť žalobní návrh byl vzat zpět pro chování stěžovatele (vyklizení předmětných prostor) a v době podání žaloby byl důvodný.
Stěžovatel napadl výrok III. Rozhodnutí soudu I. Stupně odvoláním a namítal, že se nemohl vyjádřit k "oprávněnosti" žaloby ve věci samé, důvod výpovědi byl údajně smyšlený, a protože mu nebylo umožněno prostory řádně užívat, rozhodl se je vyklidit k datu 11. 10. 2010 a předat žalobkyni. Rozhodnutí v napadeném rozsahu považoval za nespravedlivé.
Odvolací soud ze spisu zjistil, že žaloba byla v dané věci podána dne 27. 8. 2010 a k vyklizení prostor došlo až o dva měsíce později. Za tohoto stavu posoudil důvodnost podání žaloby procesně a shledal její důvodnost, a proto považoval za odůvodněný výrok prvoinstančního soudu o náhradě nákladů řízení a upravil jejich výši tak, aby odpovídala požadavkům plynoucím z právní úpravy a zavázal stěžovatele k jejich úhradě ve výši 8.700,- Kč. Dále zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení, a to ve výši 950,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval argumenty, které uplatňoval již v odvolacím řízení a bez bližšího vysvětlení tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho shora uvedené základní právo.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Protože s ohledem na uvedené nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, její důvodnosti apod., neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž, vzhledem ke své výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Je ovšem třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti; tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity resp. závažnosti zásahu do základních práv stěžovatele, tj. druhu a intenzity případného pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení v celkové výši 9.650,- Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného meritorního nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným i stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009). Přitom je třeba dodat, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole a stěžovatel toliko tvrdil svou újmu na právu garantovaném čl. 6 Úmluvy, aniž by blíže vysvětlil, který z aspektů spravedlivého procesu měl být napadenými rozhodnutími porušen. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj