ECLI:CZ:US:2011:2.US.2538.10.1
sp. zn. II. ÚS 2538/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. L. H., právně zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1399/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2007 pod č.j. 5 T 102/2007-343 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu dle ust. §187 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1,5 roku. Podle ust. §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl stěžovatel zařazen do věznice s dozorem. Dále byl stěžovateli dle ust. §57 odst. 1, 2 tr. zákona uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 3 let. Proti rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2008 pod č.j. 5 To 590/2007- 414 dle ust. §256 trestního řádu zamítnuto.
Usnesení Krajského soudu v Brně bylo podle tvrzení stěžovatele jeho obhájci doručeno dne 19. 3. 2008 a dovolání proti usnesení bylo podáno v zákonné lhůtě dne 19. 5. 2008 k Městskému soudu v Brně. O dovolání stěžovatele bylo přesto rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak, že bylo dle ust. §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítnuto jako opožděné.
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, jeho obhájce obdržel usnesení Krajského soudu v Brně dne 19. 3. 2008, stěžovatel pak dne 17. 3. 2008. K tomuto zjištění dospěl i Nejvyšší soud, a to z dodejek na č.l. 455 trestního spisu. Nejvyšší soud však dospěl také k závěru, že lhůta pro podání dovolání začala běžet už dříve, neboť má za to, že usnesení o zamítnutí odvolání stěžovatele bylo doručeno obhájci stěžovatele již dne 30. 1. 2008 a stěžovateli dne 1. 2. 2008. Tuto skutečnost dovozuje z dodejek na č.l. 435 trestního spisu, na nichž je uvedeno jako specifikace doručované písemnosti 5 T 102/2007- 385,419. Nejvyšší soud dovodil, že pokud č.l. 419 je posledním číslem listu usnesení o zamítnutí odvolání, jednalo se pouze o omyl, kdy místo č.l. 414 jako prvního listu usnesení o zamítnutí odvolání bylo na dodejce uvedeno č.l. 419 a že doručovanou písemností bylo jednoznačně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9 . 1 . 2008 pod č.j. 5 To 590/2007-414. Nejvyšší soud se nezabýval tím, proč bylo dle něj již doručené usnesení doručováno stěžovateli a jeho obhájci i dne 17. 3. 2008 a 19. 3. 2008.
Právnímu zástupci stěžovatele byly skutečně dne 30. 1. 2008 doručeny od Městského soudu v Brně v jedné obálce dvě písemnosti, jednalo se o usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2007 pod sp. zn. 5 To 591/2007, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně pod č.j. 5 T 102/2007-364, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě (toto usnesení se nachází na č. l. 385 předmětného trestního spisu). Dále však nebylo dle tvrzení stěžovatele jeho obhájci doručeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2008 pod č.j. 5 To 590/2007- 414, jak se domnívá nedůvodně Nejvyšší soud, ale usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1 . 2008 pod č.j. 5 To 590/2007-420, jímž byla zamítnuta podle ust. §73 odst. 3 tr. řádu žádost obžalované T. L. N. o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat písemný slib obžalované ani nabídka převzetí záruky. Nedošlo tedy k záměně č.l. 419 s č.l. 414, ale nepochopitelně č.l. 419 s č.l. 420 při specifikaci doručované písemnosti na dodejkách. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2008 pod č.j. 5 To 590/2007-420 však nemělo být vůbec doručováno stěžovateli, neboť se jednalo o rozhodnutí o žádosti jiné obžalované osoby.
Dne 30. 1. 2008 proto nebylo obhájci stěžovatele doručeno usnesení Krajského soudu v Brně pod č.j. 5 To 590/2007-414, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale pouze výše uvedená usnesení. Je zřejmé, že trestní spis nebyl soudy veden řádně a důsledně a městský soud se při doručování výše uvedených usnesení dopustil pochybení, která mají za následek neprojednání dovolání stěžovatele a tedy porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Městský soud v Brně doručoval usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2008 pod č.j. 5 To 590/2007-414 až dne 17. 3. 2008 stěžovateli a dne 19. 3. 2008 obhájci stěžovatele, tedy mnohem později, než bylo rozhodnutí o odvolání doručeno Městskému státnímu zastupitelství, z důvodu zjištění pochybení spočívajícího v nedoručení předmětného usnesení.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Argumentace stěžovatele je v ústavní stížnosti zaměřena na otázku, zda bylo dovolání podáno opožděně či nikoli, jinými slovy, zda mělo být dovolacím soudem věcně projednáno či nikoli. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že při projednávání dovolání vznikly pochybnosti o tom, kdy bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, což bylo vyřešeno šetřením dle §265o odst. 2 tr. řádu. Na základě výsledků tohoto šetření dospěl Nejvyšší soud k závěru, že usnesení odvolacího soudu bylo poprvé doručeno již 1. 2. 2008 stěžovateli a 30. 1. 2008 jeho obhájci, a vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno až dne 19. 5. 2008, posoudil je jako podané opožděně (§265i odst. 1 písm. c) tr. řádu). Ústavní soud, vycházeje z obsahu vyžádaného soudního spisu, nemůže na uvedeném závěru dovolacímu soudu ničeho vytknout. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obsahem zásilky doručené dne 30. 1. 2008 obhájci nebylo usnesení odvolacího soudu, ale dvě jiné písemnosti, je třeba odkázat na doručenku (nikoli dodejku) založenou na č. l. 435, z níž je patrno, že obsahem zásilky byly celkem tři písemnosti, a to vedené na č. l. 419 (správně 414-419 - předmětné usnesení), 385 - usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o ponechání ve vazbě a 420- usnesení týkající se T. L. N. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že došlo k záměně nikoliv č. l. 414 na 419 (jak dovodil Nejvyšší soud), ale č.l. 419 na 420, není toto tvrzení ničím prokázáno, a nelze k němu bez dalšího přihlížet.
Ústavní soud musí v daném případě konstatovat, že Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval ve věci stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, když na základě doplněného šetření, týkajícího se lhůty pro podání dovolání, dospěl k závěru, že stěžovateli jakož i jeho obhájci bylo usnesení odvolacího soudu doručeno již ve dnech 30. 1. a 1. 2. 2008, a to na základě pokynu příslušné soudkyně Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008 (založen na č.l. 435). Je třeba poznamenat, že ve spisu se nenachází žádná písemnost, v níž by obhájce stěžovatele upozornil soud na jím nyní tvrzenou skutečnost, že v zásilce se předmětné usnesení nenacházelo, ačkoli z údajů na doručence bylo patrné, že zásilka má obsahovat celkem tři písemnosti, nikoli dvě, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Pokud tak obhájce stěžovatele neučinil, lze z toho dovodit, že zřejmě neshledal rozpor mezi údaji na doručence a skutečně doručenými písemnostmi.
Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat závěry uvedené již v nálezu sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007, v němž Ústavní soud konstatoval, že se musel tvrzeným pochybením (nesprávný závěr o opožděnosti dovolání) dovolacího soudu věcně zabývat už jen s ohledem na čl. 4 Ústavy ČR, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Ústavní soud by se však takovými věcmi zabývat neměl. Nemá-li tomu tak být, je patrně nutné ve vztahu k dovolacímu řízení provést interpretační a aplikační, resp. legislativní změnu. Ačkoli je zřejmé, že pochybení ohledně opožděnosti dovolání bývá výjimečné, k podobným pochybením obecných soudů dochází, neboť žádná lidská činnost není prosta omylů, což přirozeně platí i pro práci soudů, včetně soudu Ústavního. Systém přezkumných instancí přirozeně nelze budovat ad infinitum, avšak není udržitelné, aby Ústavní soud v obdobných případech nahrazoval činnost obecných soudů, neboť jeho úkoly jsou v čl. 83 Ústavy ČR vymezeny jinak.
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu