ECLI:CZ:US:2011:2.US.2778.09.1
sp. zn. II. ÚS 2778/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. K., zastoupené Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 6 Tdo 199/2009, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 12 To 51/2008 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 10 T 74/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka namítá, že v řízení před okresním soudem neměla obhájce, ačkoliv ho mít měla. Poukazuje přitom na ustanovení §36 odst. 2 tr. ř. Soudy měly pochybnost o jejím duševním zdraví, což je vedlo k ustanovení znalce z oboru psychiatrie. Poukazuje i na řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, kde jí byl ustanoven opatrovník. Dle jejího názoru nelze pokládat rovnítko mezi schopností hájit se sama a konstatováním, že rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky zůstaly zachovány. Poukazuje na skutečnost, že od roku 1998 dochází do psychiatrické ambulance, kde je vedena pro neurastenii, chronický depresivní a únavový syndrom a užívá antidepresiva. Je přesvědčena, že jí měl být už v přípravném řízení ustanoven obhájce. Trestní řízení proto vykazuje vážné vady a mělo být zopakováno od samého počátku za přítomnosti ustanoveného obhájce.
Stěžovatelka dále s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Dle jejího názoru důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je pracovní neschopnost. Poškozenému však jeho poranění nebránilo pronášet v jeho nejkritičtějším období projev na Štědrý den v obci a vyřizovat pracovní záležitosti na úřadě. Z vyjádření znalce je také zřejmé, že následkem jednání stěžovatelky nevznikla snížená slyšitelnost poškozeného. Při hodnocení potíží poškozeného soudy nepřihlédly ani k léta napjatým sousedským vztahům, v důsledku nichž může být subjektivní hodnocení zranění poškozeného zkresleno.
Stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že nebyly naplněny ani všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, konkrétně, že se činu dopustila veřejně, přičemž poukazuje na to, že k údajnému útoku mělo dojít potmě na místě, kde není žádné osvětlení. Nadto poukazuje na skutečnost, že ne každé napadení je nutně výtržností ve smyslu trestního zákona, neboť výtržnické jednání musí narušovat občanské soužití, nestačí méně závažné projevy, směřující vůči individuálním zájmům, jak tomu bylo v případě konfliktu mezi stěžovatelkou a poškozeným.
Stěžovatelka konečně namítá, že nebylo vyhověno její žádosti o pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 12. 12. 2007, aby ho mohla porovnat s protokolem o hlavním líčení, který dle ní neodpovídá tomu, co bylo řečeno (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 36/08).
Stěžovatelka svou ústavní stížnost opakovaně doplnila obsáhlými přípisy ze dne 19. 4. 2010, 15. 2. 2011, 26. 2. 2011. Vzhledem k tomu, že je sepsala sama, Ústavní soud k nim nepřihlížel, neboť nebyly učiněny způsobem stanoveným v ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou vyslovil přesvědčení, že v řízeních nebyla krácena práva a svobody stěžovatelky. Ústavní stížnost proto označil za nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové v plném rozsahu odkázal na své závěry obsažené v napadeném rozhodnutí i na závěry dovolacího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Nejvyšší soud také odkázal na své rozhodnutí, v němž podrobně uvedl, proč trestní řízení neshledal zatížené procesní vadou - nedodržením ustanovení §36 odst. 2 tr. ř. a proč se ztotožnil s právní kvalifikací skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Námitka o nevyhovění žádosti o pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení nebyla nadto v dovolacím řízení uplatněna. Podanou ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou.
Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou uvedlo, že nesdílí názor stěžovatelky o porušení tvrzených ústavních práv. Soudy učinily svá rozhodnutí na základě dostatečně podloženého skutkového stavu, jemuž odpovídá i příslušná právní kvalifikace. Právo na obhajobu stěžovatelky nebylo v žádném případě porušeno, neboť důvod nutné obhajoby nebyl dán. Zkoumání duševního stavu stěžovatelky bylo realizováno až v průběhu řízení před soudem na základě vyslovených pochybností svědků. Pochybnosti stran způsobilosti náležitě se hájit však soud neměl, což ostatně nepřímo vyplynulo ze závěrů znalce J. K.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové zcela odkázalo na odůvodnění napadených rozhodnutí a na návrh, učiněný při veřejném zasedání u krajského soudu a navrhlo ústavní stížnost odmítnout, přičemž se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Nejvyšší státní zastupitelství vyslovilo názor, že usnesení Nejvyššího soudu je zákonné, plně vystihující problematiku věci, byť státní zástupkyně původně navrhla dovolání vyhovět.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 10 T 74/2008, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. z. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a byla za to odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon jí byl odložen na zkušební dobu dvou roků. Dále jí byla uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 42.405,-Kč s přísl., přičemž se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání stěžovatelky, jejího syna, dcery a matky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové druhým napadeným rozhodnutím, jímž tato odvolání jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, napadajících právní závěry obecných soudů.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, v řízení byly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu a tyto důkazy byly poté v duchu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. řádně vyhodnoceny.
Dle skutkových zjištění, obsažených ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vycházely i soudy odvolací a dovolací, se stěžovatelka trestných činů dopustila tím, že dne 21. 12. 2005 kolem 18.00 hod v zastavěné části obce Bolehošť, v bezprostřední blízkosti místní komunikace u plotu na rozhraní soukromých pozemků u obytných domů čp. 16 a čp. 109 a za přítomnosti dalších přihlížejících osob fyzicky napadla svého souseda, kterému nejprve vyrazila z ruky svítilnu a poté ho celkem dvakrát udeřila dřevěnou tyčí o délce přibližně 150 cm a průměru 4 cm, přičemž oba údery vedla ve směru na hlavu napadeného, když v prvním případě ho skutečně udeřila přímo do hlavy, ale podruhé již poškozený takto vedený úder částečně zachytil levou rukou, kterou stačil přizvednout, a proto byl do hlavy udeřen pouze zčásti, a to spíše do její levé strany, čímž poškozenému způsobila zranění v rozsahu otřesu mozku lehkého stupně, otřesu levého labyrintu, oděrku a zhmoždění měkkých tkání v levé temenní krajině a oděrku na levém předloktí, což si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností do 26. 2. 2006 a omezení v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu nejméně 12ti dnů, přičemž léčení otřesu levého labyrintu není doposud ukončeno, a dále pak škodu na poškozené svítilně ve výši 500,-Kč.
V postupu obecných soudů a jejich skutkových a právních závěrech o vině a trestu neshledal Ústavní soud žádnou libovůli či extrémnost, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. V případě jednání stěžovatelky byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a krom výtky dovolacího soudu o absenci znaku "na místě veřejnosti přístupném" v případě trestného činu výtržnictví, byl i přiléhavě právně kvalifikován. V tomto směru je možno odkázat na podrobně rozvedené hodnotící úvahy soudu prvního i druhého stupně, které jsou obsaženy v odůvodnění jejich rozhodnutí, i na závěry soudu dovolacího, který se v rámci své přezkumné činnosti zabýval správností právní kvalifikace jednání stěžovatelky.
Ke konkrétním námitkám stran nenaplnění zákonných znaků obou trestných činů, obsaženým v ústavní stížnosti, je třeba uvést, že tyto byly součástí obhajoby stěžovatelky v trestním řízení, s níž se soudy odvolací i dovolací náležitě vypořádaly. Lze se ztotožnit s jejich argumentem, že pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Dle soudní judikatury musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému znesnadňuje obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu, a která zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky, přičemž sem patří i případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se vlivem útoku zhoršila (tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy u poškozeného byl mj. konstatován horší sluch následkem chorobných změn, k jehož dalšímu zhoršení došlo v důsledku fyzického útoku stěžovatelky). Pro posouzení rozhodujících otázek, jakými jsou povaha zranění, způsob provedení útoku, projevující se příznaky a uvedení funkcí a orgánů, které byly narušeny, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jak porucha zdraví ovlivnila obvyklý způsob života poškozeného a na jak dlouhou dobu, se staly klíčovými důkazy lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které nebyly obhajobou zpochybněny, a které odpovídají mechanismu zranění, jak jej popisoval poškozený a přihlížející svědci. Stěžovatelce proto nelze přisvědčit v tvrzení, že zdravotní stav poškozeného byl posuzován jen na základě jeho subjektivních pocitů. Z těchto objektivních důkazů je naopak zřejmé, že poškozený v důsledku jednání stěžovatelky utrpěl poranění, která naplnila pojem "ublížení na zdraví" ve smyslu trestního zákona. Jak dále poukázaly soudy odvolací i dovolací, sama zjištěná okolnost, že poškozený měl krátký projev na Štědrý den a v rámci vycházek se krátce stavoval na obecním úřadě, ještě nesvědčí o porušování léčebného režimu, jak tvrdí stěžovatelka.
Soudy odvolací i dovolací se dostatečně zabývaly i údajným nenaplněním zákonných znaků trestného činu výtržnictví coby jednání, hrubě narušujícího veřejný klid a pořádek, pro něž je typickým zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Ani Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že jednáním stěžovatelky došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, neboť se dopustila veřejně výtržnosti tím, že před více než dvěma přítomnými osobami napadla poškozeného. I když se tak stalo ve večerních hodinách, z výpovědí svědků, přítomných incidentu, je zřejmé, že celou událost viděli, neboť na místo dopadalo světlo z veřejného osvětlení. Dovolací soud se neopomněl zabývat ani materiální stránkou činu, tj. stupněm společenské nebezpečnosti, a s odkazem na konkrétní okolnosti případu vysvětlil, proč jej bylo třeba posoudit jako vyšší než je stupeň nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. V tomto směru je možno plně odkázat na ústavně konformní odůvodnění jeho rozhodnutí.
K námitce o neschopnosti stěžovatelky obhajovat se sama Ústavní soud obecně poukazuje na závěry svého rozhodnutí ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2374/07, v němž konstatoval, že ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu poskytuje soudu (či státnímu zástupci) relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz "pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu obecných znaků, jimiž se lze k potřebnému výkladu přiblížit; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda obviněný mít obhájce musí či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu a tedy i hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu, náleží v přípravném řízení státnímu zástupci, a eventuální revize zvoleného postupu náleží obecným soudům, a důvodem k zásahu Ústavního soudu, jehož možnosti jsou specificky zúženy v popsaném režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje, je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté postupy jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, resp. když ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Námitku, že se stěžovatelka nebyla schopna náležitě hájit s ohledem na svůj zdravotní stav, a že již v přípravném řízení měla mít z tohoto důvodu obhájce, stěžovatelka poprvé uplatnila v řízení před soudy, a to poté, co nebylo vyhověno její žádosti o ustanovení obhájce, odůvodněné nedostatkem finančních prostředků (bylo zjištěno, že stěžovatelka vlastní rozsáhlý majetek). Soudy odvolací i dovolací se danou otázkou velmi podrobně zabývaly a vysvětlily, proč námitku neshledaly opodstatněnou. Ve věci byl sice na popud svědků k návrhu státního zástupce přibrán znalec z odvětví psychiatrie ke zjištění, zda stěžovatelka v době spáchání skutku trpěla duševní poruchou či chorobou, příslušný znalec se však vyjádřil negativně a nekonstatoval ani poruchu rozumových schopností či paměti; pouze uvedl, že stěžovatelka je jen osobností s paranoidními rysy a kverulančními tendencemi. Pokud tedy soudy s poukazem na citovaná znalecká zjištění neakceptovaly výhradu ohledně její způsobilosti náležitě se hájit a samy neshledaly žádný důvod pro postup dle ustanovení §36 odst. 2 tr. ř., přičemž k tomu dovolací soud poznamenal, že z vystupování stěžovatelky a jejího konkrétního vyjadřování nevyplynulo, že by z hlediska duševního stavu byla osobou vyžadující obligatorně obhájce, nejde o zjevně excesivní vybočení z limitů jejich postupu, stanovených trestním řádem.
Toliko nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka opakovaně zastupovala jiné osoby (z okruhu svých příbuzných) v občanskoprávních sporech jako obecná zmocněnkyně, přičemž nebylo zjištěno, že by k tomu byla zřejmě nezpůsobilá (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2006 sp. zn. 24 Co 383/2006). Plná způsobilost stěžovatelky byla konstatována i v usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 3. 2008 č. j. 0Nc 1765/2007-52, jímž bylo zastaveno řízení o její způsobilosti k právním úkonům.
Pokud stěžovatelka namítá, že nebylo vyhověno její žádosti o pořízení kopie zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 12. 12. 2007, což považuje za zásah do svého ústavního práva na obhajobu, tato námitka nebyla, jak také uvedl Nejvyšší soud ve svém vyjádření, v dovolacím řízení uplatněna, takže se s ní Nejvyšší soud nemohl vypořádat. Nebyla ostatně obsažena ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti považuje takovou námitku za nepřípustnou.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadené řízení jako celek nebylo spravedlivé. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu