ECLI:CZ:US:2011:2.US.3162.10.1
sp. zn. II. ÚS 3162/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 35 C 71/2008-118 ze dne 8. 2. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 250/2010-140 ze dne 4. 8. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasaženo do jeho vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 35 C 71/2008-118 ze dne 8. 2. 2010 Okresní soud v Ostravě (dále též "okresní soud") rozhodl o žalobě Ing. J. H. (dále jen "vedlejší účastník"), směřované proti stěžovateli jako žalovanému, přičemž ve výroku I. určil, že V. H., zemřelá, byla ke dni své smrti vlastnicí ideální 1/9 nemovitostní, a to domu č. p. 942 postaveném na pozemku parc. č. 346, zapsaného na LV č. 2946, a pozemku parc. č. 346, zapsaného na LV č. 1254, vše v katastrálním území Moravská Ostrava, obec Ostrava (dále též "předmětné nemovitosti"). Stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 32.664,- Kč a dále byl zavázán zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 9.050,- Kč.
Nalézací soud vzal za prokázané, že dne 10. 6. 1998 byla sepsána smlouva, podle níž měla V. H. jako dárkyně darovat stěžovateli 1/9 předmětných nemovitostí. Po provedeném dokazování, zahrnujícím znalecký posudek z oboru písmoznalectví, vypracovaný znalcem Mgr. R. M., dospěl však soud k závěru, že se jedná o absolutně neplatný právní úkon, neboť smlouva nebyla vlastnoručně podepsána paní V. H. Z uvedených důvodů nemohla být darovací smlouva řádným nabývacím titulem vlastnictví stěžovatele k předmětným nemovitostem, a soud proto žalobě vyhověl. K návrhu na vklad vlastnického práva stěžovatele ze dne 18. 6. 1998, který byl sepsán na podkladě darovací smlouvy ze dne 10. 6. 1998, soud dodal, že na tomto návrhu sice vlastnoruční podpis V. H. figuruje, nicméně uvedená skutečnost nemůže podle názoru soudu zhojit neexistenci právního titulu pro zápis, tj. samotné darovací smlouvy.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 250/2010-140 ze dne 4. 8. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí a v předložené ústavní stížnosti poukazuje na jednotlivá pochybení obecných soudů, která měla vést k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a která ho údajně zbavila řádně nabytého majetku. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přestože svou neúčast u jednání dne 8. 2. 2010 stěžovatel omluvil a přiložil žádost o odročení s tím, že trvá na své osobní účasti u jednání. Za nepřípadný označuje stěžovatel požadavek soudu ohledně doložení tvrzených zdravotních potíží, z ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tato povinnost podle jeho názoru nevyplývá. Stěžovatel dále brojí proti způsobu posouzení důkazního břemene okresním soudem a uvádí, že jakékoliv pochybnosti stran pravosti podpisu na darovací smlouvě měly být vyloženy v neprospěch vedlejšího účastníka a nikoliv v neprospěch stěžovatele. Navazující stížnostní argumentace se pak vztahuje ke znaleckému posudku z oboru písmoznalectví, jemuž stěžovatel vytýká nedostatek odůvodnění jeho závěru, že podpis na darovací smlouvě není vlastnoručním podpisem V. H. Znalec podle stěžovatele ve svém posudku nevysvětlil řadu sporných skutečností, například svůj závěr o rozdílné rychlosti písma, existenci několika shodných znaků ve zkoumaných podpisech, možné faktory způsobující rozdílnost podpisů, selektivní přístup k výběru srovnávacích podpisů a podobně. Obecné soudy se navíc spokojily toliko s písemným posudkem znalcem místo výslechu znalce, byť se nejednalo o odůvodněný případ ve smyslu ustanovení §127 o. s. ř. Zvýšená potřeba výslechu znalce podle stěžovatele vyplývala přitom ze skutečnosti, že oba účastníci řízení proti němu vznesli námitky a znalec byl "v podstatě dotlačen k tomu", aby upřesnil závěr znaleckého posudku, že se nejedná o vlastnoruční podpis zůstavitelky, když původní závěr posudku připouštěl i tu možnost, že se jednalo o vlastnoruční, byť nespontánní podpis V. H. Tímto postupem fakticky změnil podle stěžovatele předchozí závěr. K závažným pochybením stěžovatel řadí rovněž neprovedení výslechu JUDr. M. S. a Mgr. K. S., v jejichž přítomnosti smluvní strany darovací smlouvu podepsaly, což JUDr. S. jako advokát také stvrdil ověřovací doložkou na smlouvě. Závěrem stěžovatel poukazuje na logický rozpor, který panuje mezi darovací smlouvou a na jejím podkladě podaným návrhem na vklad do katastru nemovitostí, který již vlastnoruční podpis V. H. obsahuje.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 11. 2010 stěžovatel pouze objasnil důvody, pro které neuplatnil v dané věci dovolání.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě tak učinil podáním ze dne 16. 12. 2010, Okresní soud v Ostravě podáním ze dne 31. 12. 2010, v nichž oba shodně odkázaly na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vedlejší účastník, Ing. J. H., se k věci vyjádřil nejprve přípisem ze dne 10. 1. 2011, jenž však nesplňoval podmínku povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, byl proto vyzván k odstranění vady podání. Vyjádření k ústavní stížnosti, podané prostřednictvím právní zástupkyně vedlejšího účastníka, Ústavní soud poté obdržel dne 25. 3. 2011. V něm vedlejší účastník vyslovil nesouhlas s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, podle jeho názoru jsou napadená rozhodnutí obecných soudů po věcné i obsahové stránce správná, řádně zdůvodněná, přičemž pochybení nelze spatřovat ani v procesním postupu obecných soudů. Stěžovatel se podle jeho slov svým vlastním přístupem sám zbavil možnosti osobně jednat před soudem, když neprokázal důležité důvody, které mu v účasti u soudního jednání bránily, a to přestože v zaslané omluvě toto výslovně přislíbil. Doklad o údajném zvýšeném riziku kardiovaskulárních potíží, jež mělo být důvodem stěžovatelovy nepřítomnosti, tento nepředložil ani v rámci odvolacího řízení. Podle vedlejšího účastníka byla z postoje stěžovatele k soudnímu řízení, zahrnujícího i neomluvenou neúčast u prvního soudního jednání, spíše patrná snaha celé řízení protahovat. K námitce nesprávného posouzení důkazního břemene vedlejší účastník uvedl, že obecné soudy neměly sebemenší pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu vylíčeném v napadených rozhodnutích, a v tomto ohledu je tedy zřejmé, že on jako žalobce důkazní břemeno zcela unesl. Další část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel zpochybnil správnost obsahové i formální stránky znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, označil vedlejší účastník za pouhou polemiku s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, která postrádá opodstatněnost a je navíc ryze účelová. Stěžovatel měl možnost tyto výtky uplatnit již v rámci svých námitek proti znaleckému posudku v řízení před soudem prvního stupně, případně navrhnout vypracování revizního znaleckého posudku, což neučinil. Dle vyjádření vedlejšího účastníka by jiná formulace otázky na znalce položené soudem, jakož i samotný výslech soudního znalce, s ohledem na zcela jednoznačný závěr znalce vyplývající z jeho posudku, nebyla nicméně způsobilá jakkoliv změnit rozhodnutí nalézacího soudu. Tento účinek by neměl ani výslech svědků JUDr. S. a Mgr. S., příbuzných účastníků sporu, jež vedlejší účastník považuje za zaujaté vzhledem k událostem, které předcházely podpisu darovací smlouvy, a panujícím špatným rodinným vztahům. Obecné soudy neprovedení zmiňovaných důkazů ostatně řádně odůvodnily. Na podkladě výše uváděných skutečností vedlejší účastník zastává názor, že k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, potažmo do jeho vlastnického práva, nedošlo. Závěrem proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, či zamítnuta.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovateli k replice. Stěžovatel reagoval podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2011, v němž vyjádřil přesvědčení, že jeho argumentace nebyla jimi vyvrácena.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, resp. proces dokazování. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily.
V konkrétní věci stěžovatel vytýká obecným soudům, že své právní závěry přijaly pouze na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a odmítly provést výslechy navrhovaných svědků JUDr. S. a Mgr. S., jejichž svědectví mělo vyvrátit závěry znalce ohledně pravosti podpisu V. H. na darovací smlouvě. K tomu je třeba podotknout, že zákon (o. s. ř.) nestanoví prioritu jednotlivých druhů důkazů a je věcí soudů jakou míru věrohodnosti jednotlivým důkazům dle svého vnitřního přesvědčení přisoudí. Obecné soudy v daném případě považovaly závěry znaleckého posudku stran pravosti podpisu V. H. na darovací smlouvě za zcela jednoznačné a přesvědčivé, nevzbuzující žádnou pochybnost o jejich správnosti, provádění dalších důkazů proto označily za nadbytečné. Ústavní soud má za to, že obecné soudy reagovaly na námitky stěžovatele zcela přiměřeným a z hlediska ústavního plně akceptovatelným způsobem.
Zpochybňuje-li stěžovatel důkazní hodnotu předmětného znaleckého posudku poukazem na jeho údajné vady, jedná se o argumentaci nepřípustnou, neboť z přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by ji stěžovatel uplatnil v řízení před soudem prvního stupně. Svým krokem tak odvolacímu soudu znemožnil, aby rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumal v plném rozsahu (§205a odst. 1 o. s. ř.), čímž se současně zbavil možnosti, aby napadená rozhodnutí v tomto rozsahu podrobil přezkumu z hlediska ústavnosti Ústavní soud. Na tomto místě se jeví v jistém směru přiléhavým poukaz na zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("nechť si každý střeží svá práva"), ovládající občanskoprávní řízení, kterou Ústavní soud konstantně pojímá tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatel takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele.
Pro dokreslení situace je možno dodat, že znalecký posudek z oboru písmoznalectví byl stěžovateli řádně zaslán dne 10. 11. 2009 s výzvou, nechť soudu sdělí případné námitky proti znaleckému posudku, na což stěžovatel reagoval přípisem ze dne 23. 11. 2009, v němž žádal odstranění nejasnosti ve formulaci závěru, že podpis dárkyně není jejím "pravým spontánním podpisem", tedy zda se jedná či nejedná o vlastnoruční podpis V. H., a upozornil na skutečnost, že znalec měl dle usnesení okresního soudu, jímž mu bylo uloženo vypracování znaleckého posudku, posuzovat podpis dárkyně na návrhu na vklad vlastnického práva jen v případě, že její podpis na darovací smlouvě bude považovat za pravý. Okresní soud si v souvislosti s námitkami stěžovatele i zcela totožnými námitkami vedlejšího účastníka vyžádal doplnění znaleckého posudku odstraněním nejasnosti ve formulaci jeho závěru (č. l. 97 spisu). Soudem uloženou povinnost znalec splnil, když v podání, doručeném okresnímu soudu dne 8. 12. 2009, uvedl, že V. H. není pisatelkou podpisu na darovací smlouvě ze dne 10. 6. 1998, neboť kromě zjištěných rozdílných znaků, zejména zjištěná písařská rychlost, která je u sporného podpisu vyšší než u podpisů srovnávacích, nedovolovala V. H. sporný podpis napsat. Citované doplnění znaleckého posudku bylo stěžovateli doručeno dne 16. 12. 2009, přičemž až do rozhodnutí soudu prvního stupně dne 8. 2. 2010 proti němu žádné další námitky nevznesl.
S tím souvisí další výtka stěžovatele vyvolávající spor o to, zda se jednalo o odůvodněný případ, kdy se soud může spokojit s písemným posudkem znalce (srov. §127 odst. 1 věta čtvrtá o. s. ř.), či bylo nutno znalce ještě vyslechnout. Zatímco stěžovatel má za to, že vyhotovený znalecký posudek poskytoval nejednoznačné informace, a tudíž mělo být přistoupeno k výslechu znalce, soud považoval zjištění získaná ze znaleckého posudku za bezrozporná a srozumitelná, v důsledku čehož se k výslechu znalce neuchýlil. Nelze rovněž pominout, že žádný z účastníků řízení, tedy ani stěžovatel, v době rozhodování soudu prvního stupně závěry znaleckého posudku co do jejich správnosti nerozporoval. Ustanovení §127 o. s. ř. umožňuje obecnému soudu, aby se místo výslechu znalce spokojil v odůvodněných případech s písemným posudkem znalce. Tato podmínka byla podle názoru Ústavního soudu v souzené věci splněna.
Pokud jde o přítomnost stěžovatele při jednání, je třeba poukázat především na důvodné použití §101 odst. 3 o. s. ř., které brání obstrukcím soudního řízení či případnému vyvolání průtahů řízení a podle kterého může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, jestliže včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení. Posouzení žádosti o odročení jednání je výhradně věcí soudu. Jen na něm záleží, posoudí-li důvod v něm uvedený za natolik omluvitelný vzhledem k jeho závažnosti a ke všem okolnostem případu, že odůvodňuje další prodloužení řízení.
Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. 2. 2010 vyplývá, že stěžovatel se k soudu nedostavil, přičemž dne 4. 2. 2010 byla soudu doručena jeho omluva s žádostí o odročení jednání s připojeným tvrzením, že "v současné době trvá zvýšené riziko mých kardiovaskulárních potíží". K omluvě stěžovatel nepřipojil žádný doklad ani lékařskou zprávu. Soud vyhodnotil žádost stěžovatele o odročení jednání jako nedůvodnou a rozhodl, že bude jednat v jeho nepřítomnosti. Nutno podotknout, že stěžovatel svá tvrzení ohledně kardiovaskulárních potíží nedoložil ani později v řízení.
Ve světle řečeného Ústavní soud neshledává porušení vytýkaného práva na spravedlivý proces. Obecné soudy v posuzované věci postupovaly výlučně v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy a současně i v mezích ústavnosti. Stěžovateli nebylo jakkoliv bráněno, aby svá práva před soudem hájil, řádný přístup k soudu mu byl mimo jiné zajištěn tím, že byl opakovaně předvolán k ústnímu jednání soudu (k prvnímu jednání okresního soudu konanému dne 25. 2. 2009 se stěžovatel rovněž nedostavil, a to bez jakékoliv omluvy), což stěžovatel nijak nepopírá. Vnímá-li stěžovatel nepříznivě, že obecný soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, jde jen o důsledek, který si zapříčinil sám svým chováním.
Stran zbývajících námitek stěžovatele týkajících se hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména pak v souvislosti s údajnou rozporností darovací smlouvy a návrhu na vklad do katastru nemovitostí, Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jež shledává v daném ohledu za vyčerpávající. Stěžovatel pouze předestírá vlastní hodnocení skutkových okolností případu, založené na základě tvrzení, která nejsou podepřena důkazy, a na tomto základě buduje odlišný právní názor na věc. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže však sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Jelikož se tedy stěžovateli nezdařilo doložit zásah do jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu