ECLI:CZ:US:2011:2.US.3367.10.1
sp. zn. II. ÚS 3367/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. L. K., zastoupené JUDr. Petrem Hanzalem, advokátem, se sídlem Makovského 1331, 163 00 Praha 6, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, č. j. 29 Cdo 3354/2007-313, 29 Cdo 2476/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 337/2007-200, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 337/2007-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 25. listopadu 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vyloučení bytové jednotky (dále též "předmětná bytová jednotka"), blíže specifikované ve výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č. j. 58 Cm 56/2006-144, ze soupisu konkurzní podstaty úpadce Bytového družstva Salva 10. Družstvo úpadce vzniklo v roce 1994 za účelem privatizace bytů. Jedním ze zakladatelů družstva byl bratranec stěžovatelky, J. E., který zemřel v roce 1995. Dědické řízení skončilo až rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. dubna 2001, č. j. 2 D 763/95-63. Dědičkami se staly stěžovatelka, A. E. a M. H. Smlouvami ze dne 25. ledna 2002 a 25. září 2002 uzavřenými s dědičkami, přešel na stěžovatelku členský podíl v družstvu a nájem předmětné bytové jednotky. Konkurz na majetek družstva byl prohlášen 30. března 2004. Stěžovatelka tvrdila, že ještě před tím, a to dne 16. října 2002, požádala družstvo o převod uvedené bytové jednotky do vlastnictví. Rozhodnutím členské schůze úpadce ze dne 22. dubna 1999 bylo rozhodnuto o převodu bytů do vlastnictví členů družstva. Stěžovatelka vycházela z toho, že jí tímto rozhodnutím vůči družstvu vznikla nepeněžitá pohledávka a že družstvo je tímto rozhodnutím vázáno, a proto musí postupovat vůči ní při převodu bytových jednotek stejným způsobem jako u ostatních členů družstva, neboť k datu uvedeného rozhodnutí členské schůze již byla členem družstva a nájemcem bytu.
3. Městský soud v Praze, který rozhodoval v této věci jako soud prvního stupně, žalobě vyhověl. Vyslovil závěr, že by bylo nespravedlivé a odporující zákonu, aby se předmětná bytová jednotka jako jediná stala součástí konkurzní podstaty a stěžovatelka by se tak stala jedinou, kdo by ke své újmě nesl majetkovou odpovědnost družstva vůči konkurzním věřitelům. Z toho dovodil, že pokud družstvo nepřevedlo na stěžovatelku předmětnou bytovou jednotku, postupovalo v rozporu s §56a a s §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). Na základě toho uzavřel, že bytová jednotka byla do soupisu konkurzní podstaty úpadce zapsána neprávem.
4. Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal odvolání správce konkurzní podstaty, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Podle jeho závěru byla předmětná bytová jednotka ke dni prohlášení konkurzu ve vlastnictví družstva, které nebylo ani podle zákona ani podle smlouvy zavázáno k převodu bytové jednotky na stěžovatelku a bylo pouze na něm, jak s ní naloží. Právní závěry soudu prvního stupně opírající se o §56a a §265 obchodního zákoníku označil za nesprávné. Uvedl, že v §56a obchodního zákoníku jsou pouze formulovány zásady, na nichž spočívá úprava společenstevního práva v obchodním zákoníku a jejich porušení může vést nanejvýš k vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nebo neplatnosti právního úkonu, který by byl v rozporu s těmito pravidly, ale povinnost družstva převést bytovou jednotku z tohoto ustanovení dovodit nelze. V odmítnutí družstva uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu bytové jednotky nelze podle odvolacího soudu spatřovat ani porušení zásad poctivého obchodního styku podle §235 obchodního zákoníku.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Dovoláním dále napadla usnesení odvolacího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 13 Cmo 337/2006, kterým odvolací soud nevyhověl námitce nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka HELSON plus, spol. s r. o., na straně žalovaného a kromě toho toto rozhodnutí současně napadla odvoláním.
6. O těchto opravných prostředcích rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Řízení o odvolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. února 2007, sp. zn. 13 Cmo 337/2006, kterým odvolací soud nevyhověl námitce nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka HELSON plus, spol. s r. o., na straně žalovaného zastavil s odůvodněním, že není funkčně příslušný pro projednání odvolání proti rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího. Dovolání směřující proti témuž rozhodnutí odmítl pro nepřípustnost. Dovolání proti meritornímu rozhodnutí zamítl, neboť jej neshledal důvodným a to z toho důvodu, že stěžovatelce podle názoru dovolacího soudu nesvědčí žádné právo vylučující soupis předmětné bytové jednotky do konkurzní podstaty úpadce a tento závěr obstojí i na základě skutkové verze věci předestírané stěžovatelkou v dovolání. Kromě toho odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/2003 poukázal na to, že zákonná nebo smluvní povinnost bytového družstva uzavřít se členem družstva - nájemcem bytu - smlouvu o převodu bytu do vlastnictví člena družstva se i za trvání konkursu na majetek bytového družstva prosazuje v případě, že správce konkurzní podstaty je se splněním takové povinnosti v prodlení, žalobou o nahrazení projevu vůle a nikoli žalobou vylučovací.
II.
7. Stěžovatelka ústavní stížnost napadla usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 337/2006-196, o připuštění vedlejšího účastníka do řízení, přičemž tvrdila, že bylo porušeno její právo vlastnit a pokojně užívat majetek tím, že jí bylo uloženo zaplatit společnosti HELSON plus s. r. o., náklady řízení v částce 6.800 Kč bez zákonného podkladu s tím, že zásah do jejího vlastnictví má charakter vyvlastnění, neboť pro takové rozhodnutí chybí zákonný předpoklad, a dále tvrdila, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť jí soud nepředal písemné vyhotovení návrhu vedlejšího účastníka na vstup do řízení a musela si ho následně opatřit v kanceláři soudu po jednání. Navíc odvolací soud ani tento návrh nepřečetl. V tomto postupu odvolacího soudu spatřuje porušení čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 Úmluvy.
8. Ústavní stížností dále stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 337/2006-200. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a tvrdila, že vykonstruoval absenci důkazů a právních důvodů pro vyloučení předmětného bytu z konkurzní podstaty a uměle vytvořil stav důkazní nouze na její straně. Předložila svoji verzi hodnocení důkazů a dovozovala, že ve skutečnosti nastal stav kontradikce mezi všemi účastníky na straně jedné a soudem na straně druhé, neboť všichni účastníci shodně tvrdili, že úpadce v souladu se zákonem využil své smluvní volnosti a svůj majetek - budovu, rozdělil na jednotky, zatímco odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezjistil, že by se bytové družstvo zavázalo převést na jakékoliv nájemce a člena družstva vlastnictví k bytu. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky rozhodoval na zcela jiném skutkovém základu, než soud prvního stupně a nebyly proto splněny podmínky, aby mohl odvolací soud změnit prvostupňové rozhodnutí. Dále vytýkala obecně soudům, že v důsledků průtahů v dědickém řízení se dostala do situace, kdy nemohla včas uplatnit svá majetková práva na převedení bytu do vlastnictví, čímž se dostala do nerovného postavení k ostatním členům družstva. V postupu odvolacího soudu dále spatřuje porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, kterým se zaručuje právo dědit.
9. Dále stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, č. j. 29 Cdo 3354/2007-313, 29 Cdo 2476/2008. Tvrdila, že tímto rozhodnutím byla porušena její práva na spravedlivý proces, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Nejvyšší soud se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, ze kterého dovozuje, že nelze vyloučit předmětný byt z konkursní podstaty a zcela pomíjí, že vylučovací žalobu podala na základě výzvy, takže vlastně takto byla vylákána k nesprávnému postupu, namísto toho, aby jí dle názoru Nejvyššího soudu byl byt nabídnut k převodu do vlastnictví. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, č. j. 29 Cdo 3354/2007-313, 29 Cdo 2476/2008, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 337/2006-200.
10. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
11. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami a spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 56/2004 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
12. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky předkládané v řízení před obecnými soudy. Pokud se tedy stěžovatelka (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší.
13. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do kompetence obecných soudů k poskytování ochrany právům přitom spadá i kompetence provádět dokazování a následně provedené důkazy hodnotit. Nesprávná realizace důkazního řízení má tedy za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 91, sv. 33, r. 2004, str. 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě evidentně nejedná. Je zřejmým nepochopením postavení Ústavního soudu stěžovatelkou, pokud v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud provedl důkazy týkající se skutkového stavu věci.
14. Stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 337/2006-196, aniž ve vztahu k tomuto rozhodnutí učinila v petitu konkrétní návrh. Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění nesouladu mezi obsahem podání a petitem a to z toho důvodu, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že ústavní stížnost směřující proti uvedenému rozhodnutí je podána po lhůtě. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání i dovolání. Ani jeden z těchto opravných prostředků není přípustný z důvodů, které podrobně rozvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí a proti tam uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti žádné výhrady, a proto na toto odůvodnění odkazuje. V této části je tedy ústavní stížnost odmítána podle §43 odst.1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
15. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které je napadán rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, č. j. 29 Cdo 3354/2007-313, 29 Cdo 2476/2008, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 337/2006-200, uvádí Ústavní soud následující: K otázce vztahu konkurzního řízení a převodu družstevního bytu do vlastnictví se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/2003. V tomto nálezu dovodil, že právo člena družstva a nájemce bytu na uzavření smlouvy o převodu bytu z vlastnictví družstva je nepeněžitou pohledávkou, kterou není možné uspokojit postupem podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), podle kterého soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci, neboť pouhé vyškrtnutí ze seznamu majetkové podstaty nemá za následek vznik vlastnického práva k bytové jednotce. Proto musí být nejprve právo realizováno a teprve poté může dojít k vyškrtnutí bytové jednotky z konkurzní podstaty. Uvedené stanovisko Ústavního soudu je závazné pro všechny, tedy i pro Ústavní soud, který by jej mohl zvrátit jen postupem podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu. Pro takový postup však Ústavní soud neshledává žádný důvod.
16. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítala stěžovatelka porušení práva na zákonného soudce. Podle ní měl věc původně rozhodovat jiný soudce (JUDr. Ivana Štenglová). K této otázce Ústavní soud z rozvrhu práce platného v době přidělování věci na Nejvyšším soudě (tedy v srpnu 2007) zjistil, že senát č. 29 Cdo, do něhož byla věc na základě jeho působnosti přidělena, měl v rozhodné době 4 členy (JUDr. Ivanu Štenglovou, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hanu Gajdziokovou). Z výpisu o pohybu spisu zaslaného Nejvyšším soudem vyplynulo, že věc byla JUDr. Ivanou Štenglovou, jíž byla přidělena jako řídící předsedkyni senátu 29 Cdo, předána k vyřízení JUDr. Zdeňkovi Krčmářovi. Toto přidělení bylo přitom v souladu s rozvrhem práce, který v rámci pravidel pro přidělování u vícečlenných senátů (senátů, do nichž jsou zařazeni více než 3 soudci) stanovuje, že řídící předseda senátu sestavuje tříčlenný senát, přičemž dbá o rovnoměrné vytížení soudců. Není přitom v rozporu s právem na zákonného soudce, aby byly senáty sestavovány podle kritéria vytíženosti nebo i dalších kritérií, např. specializace, což naopak považuje Ústavní soud za žádoucí.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu