ECLI:CZ:US:2011:2.US.3591.10.1
sp. zn. II. ÚS 3591/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného Doc. JUDr. Milanem Pekárkem, advokátem, se sídlem Stamicova 18, 623 00 Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. září 2010, č. j. 47 C 63/2008-96, spojené s návrhem na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že mu bylo odňato právo na soudní ochranu a bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 47 C 63/2008-96, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci (DRUŽBA, stavební bytové družstvo - dále jen "družstvo") částku ve výši 9.508 Kč s ročním úrokem z prodlení, jehož výše je specifikována ve výroku I., z částky 509 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Zaplacení uvedené částky se žalobce domáhal z důvodu neuhrazených záloh za platby související se správou domu a za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu, který je ve vlastnictví žalovaného. Co do zákonného úroku z prodlení z částky 8.999 Kč za dobu od 1. srpna 2007 do zaplacení Městský soud v Brně žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a vůči žalobci. Městský soud v Brně vzal za prokázáno, že žalobce je věcně legitimován k podání žaloby, neboť je družstvem ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Městský soud v Brně dále vyšel z toho, že společenství vlastníků jednotek v domě, jehož součástí je byt ve vlastnictví žalovaného, dosud nevzniklo, takže žalobce vykonává správu domu a je oprávněn provádět i vyúčtování (§9 odst. 4 zákona o vlastnictvím bytů).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Hlavní výhrada stěžovatele spočívá v tom, že Městský soud v Brně neakceptoval jeho námitku ohledně nedostatku aktivní legitimace k podání žaloby v situaci, kdy v domě, v němž se nachází byt ve vlastnictví stěžovatele, existuje společenství vlastníků bytových jednotek jako samostatná právnická osoba. Stěžovatel dovozuje, že nejsou splněny předpoklady pro postup podle §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů (odložený vznik společenství vlastníků jako právnické osoby), neboť družstvo neplnilo podle §9 zákona o vlastnictví bytů platného před účinností zákona (pozn. novela zákona o vlastnictví bytů provedená zákonem č. 103/2000 Sb.) povinnosti správce. Aby byla tato podmínka splněna, musel by být první byt převeden do vlastnictví již před účinností novely zákona o vlastnictví bytů provedené zákonem č. 103/2000 Sb. Jazykovým výkladem §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů dospívá stěžovatel k závěru, že družstvo musí skutečně funkci správce plnit; nepostačuje tedy, aby bylo jako správce pouze označeno nebo zapsáno v prohlášení vlastníka, jímž se vyčleňují bytové jednotky. Stěžovatel poukazuje i na další skutečnosti, které svědčí pro závěr, že družstvo nevykonávalo funkci správce, resp. že družstvo funkci správce neplnilo. Stěžovatel současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť je mu díky nemožnosti podat řádný opravný prostředek odnímáno právo na soudní ochranu.
III.
4. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by šlo o extrémně formalistický postup, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Ústavy České republiky.
5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
6. Ústavní soud předesílá, že podle jeho dosavadní praxe v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 440/04). Podaný výklad přitom nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž je výrazem "celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice".
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí Městského soudu v Brně, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě pouze zpochybňuje právní závěr obecného soudu ohledně posouzení otázky aktivní legitimace žalobce. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
8. V dané věci se celé rozhodnutí odvíjí právě od posouzení aktivní legitimace žalobce. Je zde tedy nastolena otázka, zda družstvo mohlo vykonávat, resp. vykonávalo správu domu či nikoliv. Stěžovatel dovozuje, že tomu tak být nemohlo, neboť podle jeho názoru vzniklo společenství vlastníků jako právnická osoba, a to v okamžiku, kdy byly v domě převedeny dvě bytové jednotky do vlastnictví osob (§9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů). Městský soud v Brně naproti tomu vychází z toho, že společenství vlastníků jednotek jako samostatný subjekt dosud nevzniklo, a proto vykonává správu domu družstvo (§9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů). Zde se jedná o typický případ střetu dvou různých výkladů konkrétních ustanovení podústavního práva. S ohledem na nepřípustnost odvolání sice není možný sjednocující výklad, který by provedla vyšší soudní instance, avšak Ústavní soud zdůrazňuje, že ani on není oprávněn k vyslovování právních názorů, které se týkají čistě podústavního práva a eventuálnímu sjednocování judikatury. Jak již bylo řečeno výše, ústavní stížnost je pouhou polemikou s právním výkladem, který provedl Městský soud v Brně, a nedosahuje ústavněprávní roviny.
9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud k námitce stěžovatele týkající se nemožnosti instančního přezkumu (nepřípustnost odvolání ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř.) podotýká, že právo na několik opravných instancí není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02, přístupné v elektronické formě přes http://www.nalus.usoud.cz). Je tedy ve volné dispozici zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
11. Jestliže nezbylo, než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu; je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. §64 odst. 1, 2 zákona o ústavním soudu) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. V této části byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu