ECLI:CZ:US:2011:2.US.428.11.1
sp. zn. II. ÚS 428/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti E.R.O.C. s. r. o., se sídlem Petřínská 5, Praha, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem advokátní kanceláře Vladyka a Kubica, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3809/2010-204 ze dne 2. listopadu 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 478/2009-187 ze dne 1. dubna 2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 35 C 494/2006-139 ze dne 16. března 2009, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Luce International, s. r. o., se sídlem Skořepka 354/3, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. února 2011 a doplněnou podáním ze dne 17. února 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich jí bylo rozsudkem soudu prvního stupně jako rozsudkem pro zmeškání uloženo, aby zaplatila vedlejší účastnici řízení částku 880.000 Kč s příslušenstvím jako úplaty za užívání určitých nebytových prostor v období od srpna 2004 do března 2005. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a dovolání stěžovatelky bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka konkrétně namítá, že pro vydání rozsudku pro zmeškání soudem prvního stupně nebyly předpoklady, že tento rozsudek není náležitě odůvodněn a všechny obecné soudy se dopustily přepjatého formalismu. Jde o to, že rozsudku soudu prvního stupně chybí byť jen stručné odůvodnění právního posouzení nároku vedlejší účastnice řízení, zejména v situaci, kdy bylo v žalobě formulováno právní posouzení eventuálně - plnění ze smlouvy o nájmu nebytových prostor anebo z bezdůvodného obohacení za jejich užívání. Tento názor opírá i o názor teorie - Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 704, a rozhodnutí Nejvyššího soudu (konkrétně uvádí rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1088/2009 ze dne 30. dubna 2009, usnesení sp. zn. 20 Cdo 1547/99 ze dne 30. března 2001 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 C 437/94 ze dne 28. prosince 1994 in SbNS 1996: 7, 2005-č. 45) s tím, že právní závěr měl vyplývat z určitých a úplných žalobních tvrzení, která ovšem v daném případě byla vnitřně rozporná pro uvedení dvou eventualit. V návaznosti na to pak namítá, že v řízení vedeném mezi týmiž účastníky před Obvodním soudem pro Prahu 1 z téhož právního titulu byť pro jiné plnění byla rozsudkem č. j. 21 C 151/2004-172 konstatována absolutní neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, k čemuž musí soud vždy přihlížet z úřední povinnosti i bez návrhu. Pokud jde o možné bezdůvodné obohacení, tam namítá, že stanovení výše obvyklého nájemného není skutkovým tvrzením, neboť k jeho zjištění je třeba odborných znalostí. Stěžovatelka má tedy zato, že soud prvního stupně s ohledem na to vůbec neměl prostor pro vydání rozsudku pro zmeškání. V tom spatřuje projev libovůle soudu, která nebyla vyššími soudními instancemi odstraněna. Všem obecným soudům tedy vytýká přepjatý formalismus, neboť vydání rozsudku pro zmeškání je toliko možností a nikoliv nutností. S odkazem na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103); sp. zn. III. ÚS 428/2004 (N 53/36 SbNU 563); a sp. zn. IV. ÚS 63/05 (N 163/38 SbNU 301), poukazuje na základní poslání obecných soudů, totiž poskytovat ochranu právům. Obecným soudům tedy vytýká, že zcela pominuly, že se k žalobě v soudem stanovené lhůtě obsáhle vyjádřila a navrhla důkazy, že k nařízení ústního jednání došlo dva a půl roku od podání žaloby a ke zmeškání došlo toliko v důsledku lidského selhání pracovnice zástupce stěžovatelky. Nešlo tedy o prodlužování řízení.
3. Stěžovatelka je dále toho názoru, že zákonnou povinnost soudu vyložit důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro zmeškání lze vykládat také takovým způsobem, že je soud povinen stručně uvést i právní posouzení skutku, nebude-li tento ústavně konformní výklad možný, navrhuje zrušení §157 odst. 3 o. s. ř., resp. v něm obsažených slov "nebo rozsudku pro zmeškání" a "nebo rozsudkem pro zmeškání".
4. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 35 C 494/2006. Z něj zjistil, že dne 29. června 2006 byla podána žaloba, kterou se vedlejší účastnice řízení domáhala zaplacení 880.000 Kč s příslušenstvím. V žalobě bylo tvrzeno, že vedlejší účastnice řízení vlastní od 10. listopadu 2004 nemovitost, v níž stěžovatelka až do 21. března 2005 užívala nebytové prostory, a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. ledna 1995. Touto smlouvou ve znění jejího dodatku ze dne 1. září 1998 bylo sjednáno nájemné ve výši 110.000 Kč měsíčně, které stěžovatelka počínaje prosincem 2003 přestala hradit. O dlužném nájemném za první tři měsíce, kdy nebylo stěžovatelkou hrazeno, se vede řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 151/2004 a tento soud nepřipustil rozšíření žaloby o další dlužné nájemné. Podle návrhu bylo tedy požadováno dlužné nájemné splatné od září 2004 do dubna 2005. Zcela v závěru žaloby bylo uvedeno, že stěžovatelka namítá neplatnost smlouvy pro rozpor schváleného a sjednaného účelu užívání předmětných prostor s tím, že vedlejší účastnice řízení tuto námitku považuje za účelovou pro dlouhodobost užívání předmětných prostor stěžovatelkou. Nicméně pro případ neplatnosti nájemní smlouvy se domáhala zaplacení téže částky z titulu bezdůvodného obohacení.
5. Usnesením ze dne 2. listopadu byla stěžovatelka podle §114b občanského soudního řádu vyzvána k vyjádření k žalobě. Na to reagovala stěžovatelka podáním ze dne 13. prosince 2006, doplněným dalším podáním ze dne 14. prosince 2006. Následně soud vyzval vedlejší účastnici řízení, aby na vyjádření reagovala podáním ze dne 8. března 2007. Konečně bylo soudem nařízeno ústní jednání ve věci na den 16. března 2009. V mezidobí se obecný soud pokoušel zjistit stav řízení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 151/2004 a došlo k výměně osoby předsedkyně senátu. K uvedenému ústnímu jednání se dostavila toliko zástupkyně vedlejší účastnice řízení, která navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, ten byl poté soudem vydán a nyní je napaden ústavní stížností.
6. Dne 19. března 2009 do soudního spisu nahlédla pracovnice zástupce stěžovatelky a tentýž den byl podán návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. V návrhu bylo uvedeno, že se stěžovatelka o proběhlém ústním jednání a vydání rozsudku dozvěděla od právní zástupkyně vedlejší účastnice řízení, a že se k ústnímu jednání její zástupce nedostavil pro pochybení jeho administrativní pracovnice. Následně podala stěžovatelka dne 5. května 2009 odvolání. Usnesením ze dne 27. května 2009 zamítnul soud prvního stupně návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a k odvolání stěžovatelky bylo toto usnesení potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 27. července 2009. Oba obecné soudy se shodly, že lidské pochybení zaměstnankyně zástupce stěžovatelky není způsobilým důvodem k omluvě neúčasti u jednání s tím, že v případě rozšíření okruhu důvodu pro zrušení by institut rozsudku pro zmeškání ztratil smysl. Následně odvolací a dovolací soud vydaly rozhodnutí, která jsou napadena ústavní stížností.
7. K ústavní stížnosti přiložila stěžovatelka rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 21 C 151/2004, ze dne 10. května 2010. Ten se týká sporu mezi týmiž účastníky o totéž plnění, avšak pro jiné časové období, než o které se jedná v nyní posuzovaném případě. Na str. 8 tohoto rozsudku je bez bližšího odůvodnění obsažen závěr, že smlouva o nájmu nebytových prostor byla shledána neplatnou v celém rozsahu pro její neurčitost. Z dotazu na Obvodní soud pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť proti němu podala stěžovatelka odvolání.
8. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
9. Ústavní soud v minulosti vyložil, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání (sp. zn. III. ÚS 370/98, U 7/13 SbNU 405). Benevolentněji se s ohledem na stěžovatelem zdůrazňované principy spravedlivého procesu Ústavní soud díval toliko na omluvitelné důvody neúčasti v řízení o zrušení rozsudku pro zmeškání. Počínaje nálezem sp. zn. III. ÚS 428/04 bylo zdůrazňováno, že soud musí v každém jednotlivém případě dříve, než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou vzhledem k dalším okolnostem případu omluvitelné. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná, protože nejsou napadána rozhodnutí o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, nýbrž je napadán vlastní rozsudek pro zmeškání a na něj navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
10. Rozsudek pro zmeškání v narativní části vychází z tvrzení vedlejší účastnice řízení o existenci smlouvy o nájmu nebytových prostor a z něj plynoucího nároku na nájemné, který byl na vedlejší účastnici řízení zčásti převeden smlouvou o postoupení pohledávky. V souladu se zákonem soud tato skutková tvrzení označil za nesporná. Odvolací soud k námitkám stěžovatelky dospěl k závěru, že skutková tvrzení obsažená v žalobě jsou úplná a určitá a na jejich základě lze usoudit na povahu nároku i na způsob určení jeho výše. S odkazem na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1910/2000 ze dne 16. května 2001 (in SoJu 2001, 9: 484) odvolací soud neshledal, že by předchozí námitky proti žalobě mohly zabránit vydání rozsudku pro zmeškání. S odkazem na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 330/98 ze dne 23. září 1999 (in SoJu 2000, 4: 148) pak dospěl k závěru, že námitky směřující proti věcnému a právnímu posouzení nelze při posuzování splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání podrobit přezkumu. Konečně se dovolací soud ztotožnil s názorem, že žaloba obsahovala tvrzení, která vedla k závěru přiznat žalobkyni požadované plnění. Tedy, že žalobkyni náleží částka odpovídající dlužnému nájemnému za osm měsíců, jehož výše a splatnost byla sjednána smlouvou o nájmu nebytových prostor. Odmítl přitom, že by se jednalo o případy obdobné případům řešeným v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 1088/2009 a sp. zn. 33 Odo 1325/2004. Ohledně námitky, že na žalobkyni část uplatněného nároku nepřešla, pak dovolací soud zdůraznil existenci zákonné fikce nespornosti žalobních tvrzení s ohledem na to, že se stěžovatelka nedostavila k prvnímu jednání, které se ve věci konalo.
11. S ohledem na vyložené závěry obecných soudů je evidentní, že námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou jen pokračováním v polemice se závěry obecných soudů, tak jak byla stěžovatelkou vedena v opravných prostředcích, jež sama o sobě nejsou způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Z jejich závěrů je totiž patrno, že všechna relevantní tvrzení z žaloby vyplývala, a že z nich vyplýval i důvod právního nároku, totiž nájemné z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor, jež bylo na vedlejší účastnici řízení zčásti převedeno jejími právními předchůdkyněmi. Právní závěr o absolutní neplatnosti téže smlouvy, tak jak k němu ne zcela jasným způsobem dospěl Obvodní soud pro Prahu 1 v jiném řízení, není relevantní především pro zákonnou povahu posuzovaného řízení - fikce nespornosti žalobních tvrzení. Vedle toho by mohla být tato skutečnost irelevantní i s ohledem na to, že o uvedeném právním závěru obecné soudy v posuzovaném případě nic nevěděly a ani vědět nemohly, a konečně i s ohledem na to, že tento právní závěr je v důsledku procesní aktivity stěžovatelky nepravomocný.
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
13. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do souběžně podaného návrhu na zrušení §157 odst. 3 o. s. ř., resp. v něm obsažených slov "nebo rozsudku pro zmeškání" a "nebo rozsudkem pro zmeškání". Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351). Ústavní soud proto tento návrh, spojený s ústavní stížností mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu