ECLI:CZ:US:2011:2.US.615.11.2
sp. zn. II. ÚS 615/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně o ústavní stížnosti a) J. B., b) J. B., obou zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá 237/37, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. 9 As 53/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 6 Ca 38/2007, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelům se vrací soudní poplatek ve výši 5000,- Kč z účtu Ústavního soudu.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž mělo být zasaženo do jejich základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé uvádějí, že v době, kdy získali nemovitosti včetně sporného pozemku do vlastnictví, byly na ně přepsány bez jakýchkoliv pochybností. Faktický stav tedy zcela korespondoval se stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Tento stav byl v následujících letech respektován. Rozsah vlastnického práva a jeho zápis v katastru nemovitostí byl potvrzen znaleckým posudkem znalce Ing. S. z r. 2006. Pak se ale stalo, že katastrální pracoviště v Pelhřimově provedlo chybné zaměření a v protokolu ze dne 31. 1. 2005 se uvedlo, že geometrické a polohové určení vlastnické hranice mezi pozemky p.č. 176 a p. č. 177 se neshoduje se skutečným stavem hranic v terénu. Je tedy zcela zřejmé, že v této době došlo k chybě hranic způsobené katastrálním pracovištěm v Pelhřimově, a touto chybou se stěžovatelé cítí být zkráceni na svém vlastnickém právu. Veškerá obrana proti ní byla odmítána z formálních důvodů a pro chybějící vůli úředníků. Mají za to, že současná právní úprava poskytuje silnější ochranu vlastnického práva před chybným výkladem právních předpisů. Pochybení Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze spatřují i ve špatném výkladu §8 katastrálního zákona a ve špatném právním posouzení geometrického plánu z 27. 7. 2006 a jeho neakceptaci jako důkazu o zjevné chybě. V závěru své stížnosti stěžovatelé připomínají, že současný stav, zaviněný prvotně činností katastrálního pracoviště v Pelhřimově, zásadním způsobem ohrožuje výkon jejich vlastnického práva a řádné užívání nemovitostí, neboť vymezení správných hranic má dopad na vznik škody, když část domu při popsaném chybném zaměření pozemků je prakticky postavena od r. 1990 na cizím pozemku. Tím vznikají komplikované právní vztahy včetně nemožnosti zajištění odvodu vody i z okolních pozemků.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 18. 12. 2006, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně, jímž byl zamítnut jejich návrh na obnovu řízení ve věci opravy chyby v obnoveném katastrálním operátu.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze žalobu stěžovatelů zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že je oprávněn posuzovat pouze otázku, zda byly dány podmínky pro povolení obnovy řízení. Stěžovatelé spatřovali novou skutečnost ve znaleckém posudku Ing. M. S. a v geometrickém plánu, jenž je přílohou tohoto posudku. Soud však dospěl k závěru, že uvedený posudek ani jeho příloha nepřinášejí do věci žádné nové skutečnosti, které by nebyly správním orgánům známy již v řízení ve věci týkající se opravy chyby v katastru nemovitostí. Tvrzení stěžovatelů jsou v podstatě shodná s argumenty, které uvedli v řízení o opravě chyby a stěžovatelé ani nijak nedoložili, že svá tvrzení nemohli uplatnit v původním řízení.
Dalším napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů, podanou proti rozsudku městského soudu, neboť se s právním závěrem soudu nižšího stupně zcela ztotožnil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k povaze námitek stěžovatelů, kteří především poukazují na pochybení správních orgánů při obnově katastrálního operátu novým mapováním, považuje Ústavní soud za vhodné nejprve připomenout, že v řízení o povolení obnovy se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné (příznivější) rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Protože obnova řízení umožňuje překonat překážku věci rozhodnuté a již skončenou věc znovu projednat a rozhodnout, stanoví zákon podmínky pro její povolení, jejichž nesplnění znamená zamítnutí návrhu.
Podle §100 odst. 1 správního řádu řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tak může být pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda příslušné orgány ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit. Argumenty, směřující proti samotnému rozhodnutí, vydanému v řízení o opravě chyby v obnoveném katastrálním operátu, byť se k charakteru obnovy katastrálního operátu a případné opravy chyby v něm Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nad rámec rozhodovacích důvodů vyjádřil, předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu být nemohou. Stěžovatelé je mohli úspěšně uplatnit jedině v původním řízení a posléze, po vyčerpání všech zákonných opravných prostředků, mohli toto původní řízení a rozhodnutí v něm vydaná napadnout ústavní stížností, což však neučinili. Tuto svoji nečinnost nemohou nyní dohánět cestou ústavní stížnosti namířené proti rozhodnutím, kterými nebyla povolena obnova uvedeného řízení.
Jak Ústavní soud zjistil z napadených rozsudků, Městský soud i Nejvyšší správní soud se ztotožnily se závěrem příslušných správních orgánů, že znalecký posudek znalce Ing. S. ze dne 15. 2. 2006 a geometrický plán pro rozdělení pozemku ověřený dne 27. 7. 2006 Ing. S. nepřináší do věci nic nového (oba vycházejí z dokumentace, která byla stěžovatelům i správním orgánům známa již v řízení před prvoinstančním správním orgánem o opravě chyby v katastru nemovitostí a jejich závěry se neliší od skutečností uvedených v původním rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu), a proto samy o sobě nemohou naplňovat zákonné důvody pro povolení obnovy řízení. Z hlediska práva garantovaného čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, je podstatné, že soudy ve správním soudnictví interpretovaly příslušnou normu, upravující podmínky obnovy řízení před správním orgánem, ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a vyslovily právní názory, které korespondují standardní judikatorní praxi. Jejich závěry proto nemohou představovat ústavně právně relevantní exces či libovůli. Skutečnost, že tyto závěry jsou odlišné od názoru stěžovatelů, nezakládá sama o sobě porušení jejich práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Samotným nepovolením obnovy původního řízení z důvodu nenaplnění jejích zákonných podmínek nemohlo být zasaženo ani do tvrzeného vlastnického práva stěžovatelů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelé zaplatili v kolcích soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč, ačkoliv tuto povinnost neměli, protože řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudním poplatkům (viz §62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto rozhodl o vrácení soudního poplatku podle ustanovení §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, použitého přiměřeně podle §63 zákona o Ústavním soudu (viz obdobná usnesení sp. zn. I. ÚS 492/10, sp. zn. IV. ÚS 640/03).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu