infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.04.2011, sp. zn. II. ÚS 810/11 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:2.US.810.11.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:2.US.810.11.2
sp. zn. II. ÚS 810/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí 18, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1406/2010 ze dne 24. 11. 2010, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 206/2010 ze dne 18. 5. 2010 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 1 T 120/2008 ze dne 22. 12. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka namítá, že v trestním řízení vedeném proti ní byla přinejmenším porušena zásada in dubio pro reo, neboť v dokazování se objevila spousta pochybností, se kterými se ani jeden z obecných soudů nevypořádal. Bylo namítáno promlčení obou trestných činů, za něž byla odsouzena, což obecné soudy nevzaly vůbec v úvahu. Dále stěžovatelka namítala, že u žádného z trestných činů nebyla prokázána subjektivní stránka. V souvislosti s trestným činem krácení daně stěžovatelka upozorňuje na složitost právní úpravy daně z obratu v rozhodné době a zdůrazňuje, že nemohla vědět, že musí mít písemnou žádost od kupujících. Vycházela ze sazebníku daně z obratu pro rok 1991 a ze sdělení nakupujících osob, přičemž měla minimální možnost si jejich tvrzení ověřit. Pokud jí sdělili, že jim může prodat zboží bez daně z obratu, neměla důvod jim nevěřit. V té době neexistoval žádný oficiální výklad dané problematiky, přičemž sám správce daně si vykládal některé skutečnosti jinak než znalci a další instituce. Dle stěžovatelky je nutno přihlédnout i k době, kdy se fakticky jednalo o počátek podnikání, tato oblast se vyvíjela, stejně jako související právní úprava. Stěžovatelka ani neměla z předmětných transakcí žádný majetkový prospěch. Její jednání nemělo být proto posouzeno jako úmyslné, ale pouze jako nedbalostní. Subjektivní stránku neshledává ani v případě druhého skutku, neboť nebyla přítomna tomu, když znalec přišel na ohledání a ocenění věcí, sepsaných v rámci výkonu rozhodnutí. Pokud by ji o předložení telefonního záznamníku a faxu požádal, zcela jistě by mu vyhověla. Popřela, že by s těmito věcmi nakládala způsobem uvedeným v §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., když je pouze používala pro svoje podnikání a byla připravena je kdykoli předložit. Navíc je dle ní diskutabilní, zda mohly být tyto věci zahrnuty do výkonu rozhodnutí. Za nezákonný považuje i výrok o uložení souhrnného trestu, neboť má za to, že byly splněny podmínky pro upouštění od jeho uložení podle §37 tr. z. s ohledem na délku doby od údajného spáchání skutků, vysoký věk stěžovatelky, nižší typovou společenskou nebezpečnost obou skutků i proto, že již vykonala trest odnětí svobody uložený trestním příkazem a nyní se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení. Stěžovatelka má za to, že orgány činné v trestním řízení vedly celé objasňování neobjektivně a účelově, nevypořádaly se se všemi pochybnostmi a neměly ani zájem respektovat její návrhy. Taktéž soudem ustanovená obhájkyně nekonala v jejím zájmu, o čemž svědčí skutečnost, že nepodala odpor proti trestnímu příkazu, a stěžovatelka se sama nemohla náležitě hájit, neboť se nacházela ve vazbě. Vlivem protiprávních zásahů jí bylo znemožněno podnikání, na její majetek byl prohlášen konkurs a dodnes je kvůli různým obstrukcím konkursního správce a dalších osob protiprávně blokován její majetek. Tím je jí způsobována značná škoda. Jejím příjmem je pouze starobní důchod a je na hranici životního minima. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka byla trestním příkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 1997 č. j. 3 T 601/96-161 uznána vinnou trestnými činy dle obžaloby, za což jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který vykonala. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 11. 2007 sp. zn. 1 Nt 1005/2006 bylo rozhodnuto o povolení obnovy uvedeného řízení za současného zrušení trestního příkazu. Ve věci bylo poté provedeno dokazování a byl vydán první napadený rozsudek, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle §148 odst. 1 tr. z., ve znění zákona č. 175/1990 Sb., a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 2 písm. a) tr. z., ve znění zákona č. 290/1993 Sb. Za tyto trestné činy a sbíhající se trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. z. a podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterými byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 3 T 47/2000, a dále sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 2 T 122/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. 3 To 213/2006, byla podle §250 odst. 3 tr. z. za použití §35 odst. 2 tr. z. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením tak, že podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelky obecně směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují tak o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Se zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožnil. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatelky. Ke konkrétním tvrzením stěžovatelky o absenci subjektivní stránky obou trestných činů, o jejich promlčení a o okolnostech, pro které mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu, je nutné uvést, že obdobnými námitkami se již zabývaly soudy odvolací i dovolací, neboť ústavní stížnost je obsahově totožná se stěžovatelkou uplatněnými opravnými prostředky. Nejen odvolací soud, ale i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky řešil věcně, se velmi podrobně vypořádal s otázkou, zda její jednání, kvalifikované jako trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1 tr. z. ve znění účinném v rozhodné době a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) příslušného tr. zákona naplňuje znaky těchto trestných činů, konkrétně jejich subjektivní stránku, přičemž námitkám stěžovatelky, které byly součástí její obhajoby v průběhu celého řízení, nepřisvědčil. Po důkladném rozboru zákonných znaků a jejich aplikaci na konkrétní případ jasně uzavřel, že nevznikají žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky skutkových podstat uvedených trestných činů, přičemž použitá právní kvalifikace zcela odpovídá skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Ústavní soud nepovažuje za nutné ani vhodné, aby znovu jeho precizní ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval. Zcela postačí, když odkáže na příslušnou část odůvodnění dovolacího rozhodnutí (viz str. 5 až 8 tohoto rozhodnutí), jakož i na příslušné části odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího, která jsou v tomto směru také naprosto jasná a přesvědčivá. Pouze připomíná, že právě Nejvyšší soud dle §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. zajišťuje zákonnost rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje. Uvedené role Nejvyšší soud v projednávaném případě náležitě využil, a Ústavnímu soudu tak nepřísluší jeho závěry přehodnocovat. Stejně podrobně a přesvědčivě Nejvyšší soud odůvodnil i své závěry o neopodstatněnosti námitky stěžovatelky vůči výroku o trestu, byť tato výhrada šla mimo rámec stěžovatelkou uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Neopomněl přitom připomenout, že o tom, zda lze upustit od uložení souhrnného trestu ve smyslu ustanovení §37 tr. z., je nutno rozhodnout podle stavu existujícího v době, kdy má být souhrnný trest ukládán. Pokud tedy soudy obou stupňů nedospěly k závěru, že by dříve uložený trest byl dostatečným, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí při zdůraznění, že se stěžovatelka dopustila více trestných činů ve vícečinném souběhu, uvedly, k jakým relevantním okolnostem při stanovení druhu a výměry trestu přihlédly, a současně vysvětlily, proč nezohlednily délku doby, která uplynula od spáchání nyní posuzované trestné činnosti, a Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožnil, Ústavní soud není ani v tomto případě oprávněn jejich řádně podložené a zdůvodněné závěry měnit. Za důvodnou nelze považovat ani výhradu stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly v úvahu námitku promlčení obou trestných činů, pro které byla stíhána a odsouzena. I touto námitkou se soudy odvolací i dovolací zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vysvětlily, proč jí nepřisvědčily, přičemž poukázaly na relevantní okolnost, že stěžovatelka byla v projednávané věci pravomocně odsouzena trestním příkazem ze dne 20. 1. 1997, který byl na základě návrhu na povolení obnovy řízení usnesením ze dne 9. 11. 2007 zrušen. Teprve právní mocí usnesení o povolení obnovy (dne 11. 4. 2008) počala běžet pětiletá promlčecí lhůta podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti, namířené proti odsuzujícím rozhodnutím vydaným v řízení po povolení obnovy původního řízení, které skončilo vydáním trestního příkazu, namítá, že ustanovená obhájkyně řádně nehájila její práva, neboť proti trestnímu příkazu nepodala odpor, Ústavní soud tuto námitku nepovažuje za relevantní. Sporný trestní příkaz byl totiž zrušen na základě podaného návrhu na povolení obnovy řízení. V rámci obnoveného řízení pak stěžovatelka mohla plně využít všech svých procesních práv, což také, jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, činila. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:2.US.810.11.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 810/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 4. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 3. 2011
Datum zpřístupnění 17. 5. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §148, §37
  • 141/1961 Sb., §125, §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík trestný čin
trest
promlčení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-810-11_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70044
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30