ECLI:CZ:US:2011:3.US.1058.11.1
sp. zn. III. ÚS 1058/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti MOFIBRA CZ, a. s., IČ: 27747409 se sídlem Trnitá, Cyrilská 357/14, 602 00 Brno, zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem Ponávka 2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2011 č. j. 15 Co 5/2011-64 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2010 č. j. 20 C 195/2010-36, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2011, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2011 č. j. 15 Co 5/2011-64, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření. Tímto usnesením byla stěžovatelce (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované) zakázána veškerá právní dispozice s nemovitostmi specifikovanými ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (dále jen "předmětné nemovitosti").
Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce doc. RNDr. B. P. podal návrh na nařízení předběžného opatření za situace, v níž má vůči Ing. Bradávkovi pohledávku ve výši 5 000 000,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž je veden u Krajského soudu v Brně spor pod sp. zn. 41 Cm 71/2010. Protože Ing. B. vložil předmětné nemovitosti do žalované společnosti jako nepeněžitý vklad, měl soud za prokázanou obavu, že by eventuální výkon rozhodnutí byl ohrožen, proto návrhu vyhověl.
Krajský soud v Brně ve svém potvrzujícím usnesení uvedl, že námitky stěžovatelky o neexistenci podmínek pro nařízení předběžního opatření nejsou důvodné, neboť ve smyslu ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. stěžovatelka shodně se žalobcem tvrdí existenci probíhajícího řízení před Krajským soudem v Brně ohledně pohledávky ve výši 5 000 000,- Kč s příslušenstvím. Podle názoru odvolacího soudu byla žalobcem prokázána obava o výkon rozhodnutí, protože Ing. B. učinil úkon směřující k převedení předmětného majetku v rámci úkonu o vložení nepeněžitého vkladu do společnosti stěžovatelky za situace, v níž statutárními zástupci stěžovatelky jsou blízcí příbuzní Ing. B.
Závěrem odvolací soud zdůraznil, že při posuzování návrhu na vydání předběžného opatření není nutné, aby žalobou uplatněný nárok byl nepochybně prokázán, ale postačuje osvědčení těch nejzákladnějších skutečností svědčících pro závěr, "že tu může být nárok, jehož se žalobce ve věci domáhá".
II.
Stěžovatelka napadá předmětná usnesení z důvodu porušení jejích ústavně garantovaných základních práv a svobod ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústavy").
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhá v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 195/2010 vydání rozsudku na určení, že právní úkon učiněný Ing. P. B. a jeho manželkou v roce 2007, spočívající v nepeněžitém vkladu všech jejich nemovitostí ve společném vlastnictví do základního kapitálu stěžovatelky, je vůči němu neúčinný. Žalobce se domáhá požadovaného určení proto, že za Ing. B. eviduje pohledávku ve výši 5 000 000,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž je před Krajským soudem v Brně veden spor pod sp. zn. 41 Cm 71/2010. Žalobce je přesvědčen, že takovým postupem byl zkrácen na svém právu uspokojit se jako věřitel z majetku dlužníka. Žalobce rovněž připomněl, že menší část nemovitostí převedla stěžovatelka již dříve na další osobu. V řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 195/2010 navrhl žalobce vydání předběžného opatření, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost předmětnými nemovitostmi nenakládat.
Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti podrobně rozebírá jak své odvolací důvody, tak současně polemizuje zejména se závěry odvolacího soudu uvedenými v napadeném usnesení. Opakovaně tak tvrdí, že v předmětném řízení nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť žalobce neosvědčil ani existenci svého nároku a jeho ohrožení, které musí být určité, ani souvislost mezi řízením ve věci samé a předběžným opatřením. Ve vztahu k první podmínce stěžovatelka i v ústavní stížnosti tvrdí, že soud prvního stupně v době svého rozhodování neměl k dispozici spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Cm 71/2010, takže nemohla být žalobcem osvědčena existence tvrzeného nároku ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně.
Porušení svého práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka proto i v postupu odvolacího soudu, který se údajně nijak nevypořádal s jejími námitkami, že obava z ohrožení výkonu rozhodnutí nemůže být odůvodňována jednáním jiného subjektu, odlišného od účastníka řízení, neboť důvody pro nařízení předběžného opatření se musí vztahovat k subjektům, kteří jsou účastníky řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Tvrdí, že rozhodování odvolacího soudu je nepředvídatelné s ohledem na jeho jiné protichůdné rozhodnutí ve skutkově a právně obdobné věci.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Z tohoto pohledu nepovažuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost za opodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení, zásah do práva na soudní ochranu a ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlivost procesu směřujícího k vydání dílčích rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem toliko za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o předběžné opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sb.n.u., sv. 16, str. 171 (175) nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01, resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04] totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
Ani v předmětné věci Ústavní soud neposuzoval projednávanou věc odlišně od ustálené judikatury a dospěl k závěru, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona; usnesení zejména odvolacího soudu pak dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, vypořádává se v náležitém rozsahu i s námitkami stěžovatelky obsaženými v jejím odvolání. Ústavní soud proto nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obou obecných soudů jsou svévolná. Důvody, pro které odvolací soud usnesení soudu prvé instance, byť poněkud kuse odůvodněné, potvrdil, jsou v napadeném rozhodnutí zcela srozumitelně vyloženy; z tohoto důvodu na ně Ústavní soud jako na správné odkazuje.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný charakter, neboť jím není prejudikován konečný výsledek sporu ve věci samé. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatelce bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonných podmínek stanovených zejména v ustanovení §74 a násl. o. s. ř.
Zákon nepředpokládá (a ani nepožaduje), aby soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření prováděl dokazování, neboť rozhodné skutečnosti je povinen soudu prokázat, popřípadě alespoň osvědčit žalobce. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, které jsou v době jeho podání osvědčeny. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno jen tehdy, bylo-li prokázáno (osvědčeno), že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo, jako je tomu v projednávané věci, že je dána obava z ohrožení budoucího výkonu soudního rozhodnutí, přičemž procesní odpovědnost za výsledek řízení (důkazní břemeno) v tomto směru má žalobce. Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li takové skutečnosti alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné.
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (článek 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu.
Ústavní soud na základě omezeného testu ústavnosti, vycházeje z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí jemu předcházejícího, zjistil, že oba obecné soudy se existencí zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření, mezi které patří i obava, že by výkon v řízení později vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen, zabývaly (v tomto směru lze plně odkázat na důvody uvedené v odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 4 usnesení). Přezkoumání správností závěrů o jejich reálné existenci Ústavnímu soudu nepřísluší. Nelze dospět k závěru, že by odvolacím soudem vyvozený závěr mohl být označen za protiústavní.
V již zmiňovaném usnesení ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 Ústavní soud ve skutkově a právně obdobné věci mimo jiné konstatoval, že "rozhodnutí soudu, kterým se odpůrčí žalobě vyhovuje, představuje podklad k tomu, aby se věřitel - na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí vydaného proti dlužníkovi - mohl domáhat nařízení exekuce postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to proti osobě, v jejíž prospěch byl takový úkon učiněn. Není-li uspokojení věřitele z tohoto majetku dobře možné (typicky v případě dalšího převodu na třetí osobu), může se věřitel domáhat (nikoliv místo určení neúčinnosti právního úkonu, ale místo uspokojení pohledávky z dlužníkem neúčinně převedeného majetku - viz R 26/2000), aby mu ten, komu z odporovatelného úkonu vznikl prospěch, vydal takto získané plnění, včetně jeho příslušenství. Je pravdou, že na základě podaného návrhu na určení neúčinnosti právního úkonu nemůže být bez dalšího provedeno exekuční řízení, avšak specifikum řízení o bezúčinnosti právního úkonu spočívá ve vytvoření podmínek pro exekuci povinnosti založené jiným exekučním titulem, když by výkon takového titulu z majetku ušlého neúčinným úkonem nebyl bez vyslovení relativní bezúčinnosti přípustný".
Závěrem Ústavní soud k namítanému porušení čl. 11 Listiny připomíná, že je nutné vzít v úvahu smysl a účel tohoto článku Listiny, kterým je ochrana oprávněného vlastníka. Výkon jeho dispozičního oprávnění nemůže být však realizován na úkor práv jiných. Tedy jinak řečeno, vlastnické právo požívá jako právo ústavní skutečně ochranu státu, avšak nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Předběžným opatřením stěžovatelce vlastnické právo k předmětnému majetku odňato nebylo; omezení dispozičního práva není možné v daném případě chápat jako porušení namítaného článku Listiny.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu