ECLI:CZ:US:2011:3.US.1111.11.1
sp. zn. III. ÚS 1111/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, č. j. 54 Co 453/2010-80, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 3. 2010, č. j. 6 C 8/2009-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil pro porušení čl. 11 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") v záhlaví označená rozhodnutí, které obecné soudy vydaly v jeho občanskoprávní věci.
Z procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, č. j. 6 C 8/2009-53, v řízení o výživné rozvedené manželky, uložil stěžovateli povinnost přispívat žalobkyni M. M. na výživu 3 000 Kč měsíčně počínaje od 15. 10. 2008 (výrok I), uhradit jí nedoplatek na příspěvku na výživu za dobu od 15. 10. 2008 do 31. 3. 2010 ve výši 52 000 Kč (výrok II), co do požadované částky příspěvku ve výši 2 000 Kč měsíčně žalobu zamítl (výrok III), a rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalobkyni na nákladech řízení 10 752 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně není schopna se ze zdravotních důvodů sama živit, neboť je invalidní, invalidní důchod jí neumožňuje hradit náklady na své potřeby, její zdravotní stav je dlouhodobě neuspokojivý a nevlastní "prakticky" žádný majetek; oproti tomu je v možnostech stěžovatele - se zřetelem k jeho příjmům - příspěvek na výživu poskytovat. Jeho výši soud stanovil podle §92 odst. 1 zákona o rodině s tím, že se jedná o plnění vyživovací povinnosti "rozsahově omezenější" než je tomu v případě výživného pro manželku, a uplatněný nárok neshledal ani rozporný s dobrými mravy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, č. j. 54 Co 453/2010-80, tento rozsudek v odvoláním napadeném výroku I potvrdil a ve výroku II rozhodnutí jej změnil tak, že stanovil stěžovateli povinnost zaplatit na dlužném výživném za dobu od 15. 10. 2008 do 31. 12. 2010 částku 79 400 Kč, a uložil mu zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 56 952 Kč, jakož i soudní poplatek ve výši 1 800 Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně shledal odvolací soud správným jeho závěr, že s ohledem na zdravotní stav žalobkyně, její péči o domácnost a dvě děti, nepostačuje její jediný příjem (invalidní důchod) ani na uspokojení základních potřeb; okolnost, že od rozvodu manželství uplynula již delší doba, přitom nemůže být sama o sobě důvodem k zamítnutí žaloby; nebylo ani zjištěno, že by se mohlo jednat o důvod, pro který (ve spojení s dalšími skutečnostmi) by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu ke stěžovateli pak odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že je s ohledem na své výdělkové a majetkové poměry schopen přispívat na výživu žalobkyně, a určené výživné je přiměřené všem rozhodným zjištěným okolnostem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že těmito rozhodnutími je "na něj přenesena funkce státu zabezpečit svým spoluobčanům (bývalé manželce) nezbytnou sociální úroveň", když dávky státní sociální péče jsou substituovány formou jeho vyživovací povinnosti, jejíž výše je navíc stanovena k jeho příjmům nepřiměřeně. Obecné soudy se podle něj vůbec nezabývaly skutečností, zda žalobkyně - která se dle svých tvrzení nachází v nepříznivé sociální situaci - požádala o dávky státní sociální podpory, konkrétně o dávky pomoci v hmotné nouzi dle zákona č. 111/2006 Sb.; stanovily-li proto výživné rozvedené manželce "bez zkoumání" možné aplikace tohoto zákona, nemá jejich postup oporu v principech tohoto zabezpečení, a za těchto okolností je stanovené výživné proto nezákonné. Stěžovatel opětovně namítá, že jednání žalobkyně (resp. jí uplatňovaný nárok) je i v rozporu s dobrými mravy, neboť jí "nejde o trvalé odstranění hmotné nouze", nýbrž o jeho "nadměrné finanční zatížení" v situaci, kdy jeho majetkové poměry "nepatří do kategorie nadstandardních" (za nepodložené má tvrzení žalobkyně, že "veškeré náklady žalovaného jsou hrazeny jeho zaměstnavatelem v rámci hlavního pracovního poměru"). Nesouhlasí proto s tím, že má nést zcela nepředvídatelně až po více než sedmi letech od rozvodu manželství (s nímž nesouhlasil) následky, jež spočívají v nepříznivé sociální situaci žalobkyně, kterou - jak zdůrazňuje - nezavinil, a považuje tudíž za "nemorální", aby se žalobkyně na něj nyní obracela, s odvoláním na minulý společný život, s požadavkem "finanční dotace".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, zjevně nenaplňují.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však obecným soudům v nyní posuzované věci zjevně vytýkat nelze.
V rovině právního posouzení věci se z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kriterií pro jeho určení (§96 odst.1 zákona o rodině) a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní; postupovaly i v souladu s konstantní rozhodovací praxí, když vycházely nejen z příjmů, jež oba účastníci dosahovali v posuzovaném období, ale i z celkového hodnocení jejich majetkových poměrů, jakož i dosažené životní úrovně (srov. sp. zn. IV. ÚS 244/03), a opodstatněně přihlížely, mimo vlastní péči žalobkyně o dvě (v rozhodné době nezletilé) děti, především k tomu, že žalobkyně pobírá od roku 2006 plný invalidní důchod (který jí byl přiznán až po rozvodu manželství a jenž je jejím jediným příjmem), jakož i k jejímu "spíše se zhoršujícímu" zdravotnímu stavu. Tyto skutečnosti pak logicky soudy promítly i do (komparativního) hodnocení majetkových poměrů stěžovatele, a to pozitivním vymezením jeho majetkového potenciálu ve vztahu k požadavku žalobkyně na plnění vyživovací povinnosti vůči ní.
V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že právě rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně v konkrétním případě pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti).
K výtce stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda-li žalobkyně k vyřešení své tíživé sociální a hospodářské situace před podáním návrhu na stanovení výživného požádala o dávky pomoci v hmotné nouzi, je přiléhavé uvést pouze tolik, že tuto námitku (jak je patrno z vyžádaného soudního spisu) stěžovatel uplatnil teprve v ústavní stížnosti, ač ji mohl vznést již v řízení před obecnými soudy; ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jde proto o nepřípustnou novotu, která se jako taková - se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu - z možností jeho nynějšího hodnocení vymyká (srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96, N 95/8 SbNU 367).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelův (dodatečný) návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a ani zvláštního negativního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu