ECLI:CZ:US:2011:3.US.1126.11.1
sp. zn. III. ÚS 1126/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Ing. P. H., právně zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2011 č. j. 2 KZV 7/2010-1580, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění návrhu a přiložených listin, byla napadeným usnesením státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, odboru hospodářské kriminality ze dne 31. ledna 2011 č. j.: KRPE-22-1294/TČ -2010-170080, jímž bylo podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. řádu rozhodnuto o zahájení trestního stíhání navrhovatele pro dvojnásobné účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 odst. 4 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), spáchané ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Navrhovatel poukázal na zákonné náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. řádu, jež dle jeho názoru výše citované rozhodnutí policejního orgánu nesplňuje. Toto usnesení je dle navrhovatele zejména nedostatečně odůvodněno, neboť je založeno na pouhých neprokázaných tvrzeních policejního orgánu. Napadeným usnesením státního zástupce o opravném prostředku nebyly námitky stěžovatele zohledněny. K trestnímu stíhání stěžovatele tudíž prý nedochází zákonným způsobem.
II.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání i s napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (viz např. nález III. ÚS 62/95 dostupný v databázi rozhodnutí NALUS) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Podmínkou podání ústavní stížnosti je proto vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle §174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle §172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů.
V projednávané věci je pro úplnost třeba konstatovat, že návrh stěžovatele je takřka doslovným opakováním ústavní stížnosti téhož navrhovatele, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 10. června 2010 a předchozímu usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání pro další dílčí útoky téhož trestného činu ze dne 10. 5. 2010. Tato ústavní stížnost byla pro nepřípustnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2226/10, na jehož odůvodnění lze i v případě nynějšího podání stěžovatele odkázat.
Z důvodů výše uvedených soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl i tento návrh jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj