ECLI:CZ:US:2011:3.US.1231.11.1
sp. zn. III. ÚS 1231/11
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) - ze dne 8. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 1231/11 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 4 T 158/2006, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 4 To 183/2011, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti uvedenému usnesení okresního soudu jako opožděná.
Výrok
I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2011 č. j. 4 To 183/2011-157 se zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňovala náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s ustanovením čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že shora identifikovaným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, v němž byl rozsudkem ze dne 27. 11. 2006 uznán vinným spácháním trestného činu dle ustanovení §234 odst. l ve spojení s ustanovením §41 odst. l trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byla stěžovatelova stížnost směřující proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako opožděná.
3. Projednávaná ústavní stížnost svým obsahem převážně směřuje proti napadenému usnesení okresního soudu, když stěžovatel rekapituluje důvody (svědectví H. Č.), pro něž měla být obnova předmětného trestního řízení povolena; stěžovatelovy argumenty však Ústavní soud z níže uvedených důvodů neměl možnost věcně posoudit, pročež netřeba je na tomto místě detailně rekapitulovat.
II.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích (coby účastník řízení před Ústavním soudem) ve vyjádření k ústavní stížnosti "z podstaty věci" toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Okresní soud v Českých Budějovicích nebyl k vyjádření vyzýván, neboť, jak bude posléze doloženo, ústavní stížnost v části směřující proti jeho rozhodnutí nebylo možné meritorně projednat.
III.
5. Ústavní soud (poté, co ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal souhlas účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání), vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním, se nesoustředil pouze k samotným stěžovatelovým námitkám, nýbrž posuzoval napadená rozhodnutí a řízení, v nichž byla vydána, jako celek.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
7. Co do napadeného rozhodnutí krajského soudu - vzhledem k jeho obsahu - se klade logicky (a to výlučně) otázka, zda zamítnutí stěžovatelovy stížnosti z těchto hledisek (ústavní konformity) obstojí.
IV.
8. Stěžovatelova stížnost proti prvostupňovému usnesení byla posouzena jako opožděná proto, že nebyla podána dle ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu ve lhůtě tří dnů od vyhlášení usnesení, jímž byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel i jeho obhájce vzali vyhlášené usnesení okresního soudu na vědomí dne 30. 11. 2010, a lhůta k podání opravného prostředku (stížnosti) tím uplynula dnem 3. 12. 2010. Podal-li proto stěžovatel stížnost prostřednictvím svého obhájce až dne 9. 12. 2010, stalo se tak dle názoru krajského soudu opožděně, neboť bylo stížností napadeno v té době již pravomocné rozhodnutí.
9. Petitem posuzované ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu otevřel stěžovatel - objektivně - právní otázku (počátku běhu lhůty stanovené v ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu), k níž se Ústavní soud vyjadřoval již dříve, jmenovitě v nálezech ve věcech sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 128/53 SbNU 615) a III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461).
10. V nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 (viz výše) Ústavní soud vyložil, že ustanovení §137 odst. 1 tr. řádu zakládá právní účinky oznámení usnesení buď vyhlášením, anebo doručením; není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle ustanovení §137 odst. 4 tr. řádu ve spojení s ustanoveními §143 odst. 1 a §140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Ve vztahu k teleologickému výkladu pak Ústavní soud připomněl, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě ve prospěch procesně oprávněného.
11. Na těchto závěrech setrval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 (viz výše), v němž zdůraznil, že pokud je stěžovateli nutno ve smyslu ustanovení §137 odst. 4 tr. řádu doručit opis usnesení příslušného okresního soudu, pak jen jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které mohlo nastat až doručením opisu usnesení. Ústavní soud dodal, že opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (ustanovení §128 odst. 2 tr. řádu ve spojení s ustanovením §138 tr. řádu), je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit; pokud by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.
12. Z uvedených premis vyšel Ústavní soud taktéž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (viz výše), na nějž navázal i nález sp. zn. I. ÚS 160/09, ve kterém Ústavní soud odkázal rovněž na závěry odborné komentářové literatury (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Díl I., 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1067).
13. Z vyžádaného spisu se podává, že usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, bylo stěžovatelovu obhájci doručeno (prostřednictvím datové schránky) dne 8. 2. 2011 a stěžovateli dne 10. 2. 2011. Odmítl-li tedy stížností soud pro opožděnost stížnost podanou obhájcem (prostřednictvím datové schránky) dne 9. 2. 2011 (nikoliv dne 9. 12. 2010, jak nepřesně uvádí krajský soud - viz č. l. 153 spisu), postupoval ve zjevné kolizi se závěry vyslovenými v označených (a citovaných) nálezech Ústavního soudu; jinak řečeno, podal-li obhájce stěžovatele stížnost proti usnesení okresního soudu dne 9. 2. 2011, pak není namístě závěr, že nebyla podána včas.
14. Zamítnutím stěžovatelovy stížnosti v důsledku chybného posouzení počátku lhůty (v neprospěch procesně oprávněné strany) tak porušil Krajský soud v Českých Budějovicích sice normy podústavního práva, avšak v důsledku toho byl stěžovatel zbaven stížnostní instance, resp. práva na věcné projednání svého opravného prostředku, a tím mu byla odňata možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavněprávní roviny bylo takto dosaženo, a důvod k zásahu Ústavního soudu je dán.
15. V části směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích proto Ústavní soud ústavní stížnosti jako důvodné podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
V.
16. Za situace, kdy Ústavní soud ruší rozhodnutí stížnostního soudu - výhradně z procesních důvodů - se otevírá stěžovateli procesní prostor pro věcné posouzení jeho opravného prostředku (stížnosti), pročež je z pohledu zásady subsidiarity (na níž je mj. ústavněprávní přezkum individuálních ústavních stížností doktrinárně vybudován) nepřípustné, aby se Ústavní soud meritorně zabýval stěžovatelovými námitkami dříve, než bude tato možnost dána obecným soudům, v daném případě Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
17. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích je tudíž nepřípustná a jako takovou ji Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.