ECLI:CZ:US:2011:3.US.1289.11.1
sp. zn. III. ÚS 1289/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 3. 2011 č. j. 26 Cdo 4488/2010-197, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010 č. j. 19 Co 405/2009-153 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2009 č. j. 16 C 312/2006-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 4. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že v řízení před obecnými soudy měla být porušena ústavně zaručená základní práva (konkrétně měl být porušen čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a také základní princip českého právního řádu, a to zásada psaného práva.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, Městský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 3. 3. 2009 č. j. 16 C 312/2006-125 k žalobě F. N. a I. N. určil, že výpověď z nájmu bytu v Brně daná žalobcům stěžovatelem a R. M. z důvodu §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku (dále též jen "o. z.") je neplatná, a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč na nákladech řízení. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 5. 5. 2010 č. j. 19 Co 405/2009-153 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům částku 11 800 Kč, a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 8 700 Kč. Stěžovatelovo dovolání pak Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 24. 3. 2011 č. j. 26 Cdo 4488/2010-197 pro nepřípustnost odmítl, stěžovateli uložil zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 550 Kč a také rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nebyla uzavřena nájemní smlouva a že dále řešil formální náležitosti výpovědi z nájmu, jak je stanoví §711 odst. 3 o. z., zejména pak tu skutečnost, že v poučení výpovědi má být závazek zajištění bytové náhrady. V této souvislosti měl odvolací soud uvést, že při výpovědi podle §711 odst. 2 písm. b) o. z. v souvislosti s §712 odst. 5 o. z. mají nájemci právo na zajištění přístřeší a že dle judikatury Nejvyššího soudu se přístřeší považuje za bytovou náhradu svého druhu. Nejvyšší soud pak měl dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou a není v rozporu s hmotným právem. Podle stěžovatele však nelze přístřeší podřazovat pod institut bytové náhrady, byť by šlo o bytovou náhradu svého druhu, a tudíž je posouzení právního stavu věci ze strany odvolacího a dovolacího soudu, dle nichž musí být příslušný závazek obsažen v samotné výpovědi, nesprávné. Z dikce §712 odst. 1 o. z. stěžovatel vyvozuje, že jde o taxativní výčet (toho, co lze považovat za bytovou náhradu) a že uvedené ustanovení proto nelze interpretovat jinak, resp. extenzivně. Pokud se tak stane, přesahuje se tím rámec daný zákonem. Současně stěžovatel poukazuje na názor obsažený v publikaci Jehlička, O., a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, s. 1269, dle něhož se bytovou náhradou rozumí náhradní byt a náhradní ubytování, někdy je - ne však zcela přesně - do rámce bytové náhrady řazeno přístřeší. Na základě výše uvedeného stěžovatel tvrdí, že minimálně odvolací a dovolací soud rozhodovaly mimo meze zákona, neochránily jeho vlastnické právo, protože ho vystavily poškozování ze strany nájemců, kteří požívali užitku nájmu, aniž by za něj poskytovali smluvené plnění, a dále prý odvolací soud nerozhodoval nezávisle, protože se nechal "zavázat" rozhodnutím jiného soudu, byť nadřazeného, a protože rozhodl bez opory v zákoně.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z ústavní stížnosti, porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel vyvozuje z nesprávného (nepřípustně extenzivního) výkladu shora uvedených ustanovení občanského zákoníku. Argumentuje přitom dikcí ustanovení §712 odst. 1 o. z. a svou argumentaci podporuje názorem vysloveným v odborné literatuře, jak je shora (nepřesně) specifikována. Úvodem je třeba zmínit, že stejný názor je obsažen i v (zřejmě novější) publikaci Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 1. vydání 2008, C. H. BECK, s. 1969, kde se dále ve vztahu k výpovědi z nájmu uvádí, že "musí obsahovat závazek pronajímatele zajistit odpovídající bytovou náhradu, má-li na ni nájemce právo [...]. Nájemci vzniká v zásadě právo pouze na zajištění přístřeší. Přestože judikatura považuje přístřeší za bytovou náhradu svého druhu, o bytovou náhradu nejde (srov. §712 odst. 1). Jeho neuvedení ve výpovědi nezpůsobuje její neplatnost. V souladu s praxí se však doporučuje uvádět i právo na přístřeší" (viz s. 1946).
Při posuzování ústavní stížnosti je však třeba se v prvé řadě ptát, zda jiný názor stěžovatele na předmětnou právní otázku, byť podepřený odbornou literaturou, může vůbec založit její opodstatněnost. Jak Ústavní soud opakovaně připomíná, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jinak řečeno, není, a ani nemůže být na Ústavním soudu, aby posuzoval, který z konkurujících si právních názorů je ten "správný", neboť toto je - coby otázka výkladu a použití běžného zákona - věcí obecné justice. Jeho úlohou je "pouze" přezkoumat, že daný rozhodovací proces obecných soudů netrpí deficitem ústavnosti. V nyní souzené věci by tomu - jak plyne z bohaté judikatury Ústavního soudu - tak mohlo být, jestliže obecné soudy v daném rozhodovacím procesu zásadně nesprávně posoudí dopady konkrétního základního práva na danou věc, příp. jestliže postupují svévolně, zejména v tom směru, že nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu či právní praxí i doktrínou obecně akceptované výkladové metody, interpretují zákonné pojmy v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, odkloní se od ustálené judikatury, aniž by dostatečně vyložily důvody, na jejichž základě výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítají, či rozhodují bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy a výjimečně (snad) také, dospějí-li k výsledku, jenž je ve zjevném rozporu s obecně uznávanými principy spravedlnosti.
O žádný z těchto případů se však v nyní souzené věci nejedná. Jak patrno z napadeného usnesení, Nejvyšší soud vyslovil názor, dle něhož je i přístřeší bytovou náhradou, byť sui generis, již v rozsudku ze dne 17. 7. 1997 sp. zn. 2 Cdon 568/97 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit č. 8, pod č. 68), a to se zdůvodněním, že "[i] když občanský zákoník v uvedeném ustanovení [pozn.: míněn §712 odst. 1 o. z.] neoznačuje výslovně přístřeší za bytovou náhradu, přesto přístřeší nepochybně funkci bytové náhrady v nezbytně nutné míře plní, jak to vyplývá z ustanovení §712 odst. 5 věta třetí [o. z.]". Tento názor zastává Nejvyšší soud, jak rovněž patrno z napadeného usnesení, již od roku 1997 do rozhodnutí ve stěžovatelově věci. Z uvedeného je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud stěžovatelem zmiňované ustanovení §712 odst. 1 o. z. při svém rozhodování vzal v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že pojem bytová náhrada je třeba vykládat šířeji, než jak by mohlo z doslovného výkladu plynout. Stěžovatel s tímto závěrem vyslovuje svůj nesouhlas, aniž by ovšem uvedené argumentaci Nejvyššího soudu z hlediska tohoto řízení relevantním způsobem oponoval, a ani Ústavní soud na něm nic svévolného, a tedy ústavně nekonformního neshledal. Ostatně pro to, že (alespoň v některých souvislostech) pod pojmem "bytová náhrada" je třeba rozumět i přístřeší, hovoří nejen název dané rubriky, ale i ustanovení §712 odst. 6 o. z. (v tehdy platném znění), neboť povinnost vystěhovat se (a vyklidit byt) by jistě neměl mít ani nájemce, jemuž pronajímatel, ač tak měl učinit, neposkytl přístřeší.
Klíčovou otázkou ve stěžovatelově věci byla interpretace §711 odst. 3 o. z., a to z toho hlediska, zda v něm uváděná "bytová náhrada" je míněna v užším nebo širším smyslu, tedy včetně přístřeší. Ovšem ani v tomto ohledu Ústavní soud v postupu obecných soudů prvek svévole nezjistil. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal mimo jiné na svůj rozsudek ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 26 Cdo 1720/2008 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 7, ročník 2009, č. 75), kde se v principu argumentuje tak, že nájemce by si na základě výpovědi měl vytvořit správnou představu o bytové náhradě (zde míněno včetně přístřeší), která mu přísluší, a v závislosti na tom se rozhodnout, zda podá žalobu na neplatnost výpovědi. Nejvyšší soud svůj závěr opřel o svůj výklad smyslu a účelu daného ustanovení, kterým je v dostatečném rozsahu (a to v souladu s principem právní jistoty) informovat nájemce o jejich právech. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí dále poskytl návod pronajímatelům, jak postupovat, když konstatoval, že požadavku ustanovení §711 odst. 3 o. z. na obsah výpovědi, konkrétně stran závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu, vyhoví údaj, že "jde o přístřeší, a pokud soud rozhodne, o náhradní byt nebo náhradní ubytování". Ani v tomto ohledu z ústavní stížnosti relevantní oponentura názoru Nejvyššího soudu neplyne. Možno podotknout, že uvedené ustanovení není formulováno jednoznačně, takže není prima facie vyloučena ani stěžovatelem zastávaná výkladová varianta. Na straně druhé rovněž nájemci, který má nárok na poskytnutí přístřeší, může (za určitých okolností) příslušet bytová náhrada právě v užším smyslu, tj. ve formě náhradního ubytování a dokonce náhradního bytu, a je proto třeba si v dané souvislosti položit otázku, zda jsou zde rozumné důvody k této skupině nájemců přistupovat jiným způsobem. Tyto však Ústavní soud - alespoň v danou chvíli - nevidí, a tudíž nemá obecným soudům v daném ohledu co vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu