infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:3.US.1399.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:3.US.1399.11.1
sp. zn. III. ÚS 1399/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Brno se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 1, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Brno, Chládkova 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 38 Co 339/2008 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008 č. j. 15 C 236/2005-201, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů (ve vymezeném rozsahu), které byly vydány v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na ochranu vlastnictví a práva vlastnit majetek zakotvených v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny a legitimního očekávání ochrany majetku zaručeného Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 90 Ústavy České republiky. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 15 C 236/2005-201 ve výroku I. určil, že vlastníkem v rozsudku specifikovaných pozemků je Česká republika. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 38 Co 339/2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Přisvědčil závěru městského soudu, že vlastnické právo k pozemkům nepřešlo na stěžovatele podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ale nadále svědčí České republice, protože stěžovatel neprokázal, že by s předmětnými pozemky hospodařil ve smyslu faktickém, nikoli pouze právním. Stěžovatel považuje výklad pojmu hospodaření ve smyslu skutečné péče o svěřený majetek státu za nesprávný. Vysvětluje, že ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na původním obsahu práva hospodaření ve smyslu právním nic nezměnilo, ale pouze reagovalo na skutečnost, že současně s přijetím zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), se nepodařilo přijmout zákon upravující přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a proto bylo nutno zpětně legalizovat oprávnění obcí hospodařit s majetkem státu, protože jim, na rozdíl od národních výborů, právo hospodaření ve smyslu hospodářského zákoníku nepříslušelo. Tento právní názor stěžovatel opírá i o závěry obsažené v dopise ministra financí ze dne 10. 2. 2010, z něhož obsáhle cituje. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se způsobem, jakým obecné soudy vyložily pojem hospodaření obsažený v ustanovení §1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., na němž závisí řešení otázky, zda na stěžovatele přešlo vlastnické právo k pozemkům, o které je veden spor. Ústavní soud však již výklad tohoto pojmu provedl v nálezu IV. ÚS 185/96 (Sb.n.u. sv. 6, str. 461), a vyslovil zde názor, že pro takový přechod musí být splněny kumulativně tři podmínky; musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce, a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také fakticky hospodařil (právo hospodaření bylo také realizováno). "Právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní "správa"; proto i pojem "hospodaření", který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen jej evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací, případně i fyzickými osobami. Tohoto právního názoru se pak Ústavní soud přidržel i v dalších rozhodnutích (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3172/08, III. ÚS 1799/08, IV. ÚS 1105/07, IV. ÚS 655/05, III. ÚS 111/06, IV. ÚS 655/05, a IV. ÚS 624/2000). Ústavní soud je povinován dohledem nad dodržováním ústavnosti, což v daných souvislostech znamená sledovat, aby byl respektován princip právního státu, jehož významnou složkou je zásada zákazu svévole v soudním rozhodování. Nemá-li se sám Ústavní soud jeho porušení dopouštět, musí vycházet z vázanosti vlastními rozhodnutími, která může následnou judikaturou překonat jen za určitých podmínek (srov. nález Pl. ÚS 11/02, Sb.n.u. sv. 30, str. 309; též vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.), jmenovitě postupem podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu. Skutkový stav ve stěžovatelově věci je připodobnitelný rozhodným skutečnostem ve výše citovaných rozhodnutích, v nichž již Ústavní soud pojem hospodaření vyložil (v opozici k právu hospodaření ve smyslu splnění určité formální podmínky materiálně, se zřetelem k faktickému užívání majetku). Třetí senát Ústavního soudu proto neshledal žádného důvodu pro postup dle výše zmíněného §23 zákona o Ústavním soudu, a na tom ničeho nemění ani stěžovatelem přiložené stanovisko Ministerstva financí. Argumentace předestřená v ústavní stížnosti je toliko konfrontací s prejudikaturou Ústavního soudu, jež nepřináší nové podněty, jež by mohly vést k případné změně jeho právního názoru. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2011 Jiří Mucha v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:3.US.1399.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1399/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 5. 2011
Datum zpřístupnění 18. 7. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Brno
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1988 Sb., §109 odst.1964
  • 172/1991 Sb., §1 odst.1
  • 99/1963 Sb., §80 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík žaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1399-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70639
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-29