ECLI:CZ:US:2011:3.US.1639.11.1
sp. zn. III. ÚS 1639/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Z., zastoupené JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou v Přerově, Kratochvílova 142/15, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 2. 2011 č. j. 70 Co 41/2011-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, vydaného v řízení o výživné manželky, neboť má za to, že jeho vydáním došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 10. 2010 č. j. 15 C 20/2010-45 tak, že zamítl žalobu stěžovatelky, aby vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovaný) byla uložena povinnost platit na výživu stěžovatelky částku 5.000,- Kč měsíčně.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tímto rozhodnutím odvolacího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud v řízení o stanovení výživného nepostupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Postupu odvolacího soudu vytýká především nesprávné provádění a hodnocení důkazů a nesprávnou interpretaci a aplikaci §18 zákona o rodině. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že z její strany došlo k porušení manželské věrnosti. Stěžovatelka tvrdí, že v daném případě porušil §18 zákona o rodině především vedlejší účastník, v důsledku čehož došlo k rozbití manželství. Odstěhování stěžovatelky bylo pouze důsledkem a nikoli příčinou rozpadu manželství, a závěry odvolacího soudu o tom, že manželství plnilo svoji společenskou funkci, jsou, dle stěžovatelky, ničím nepodložené a nezdůvodněné.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.
V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v zákoně o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelkou tvrzená pochybení, tedy přehodnocovat závěr odvolacího soudu o tom, kdo z manželů porušil manželskou věrnost.
Ústavní soud neshledal námitky stěžovatelky vůči postupu odvolacího soudu důvodnými. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, tj. že přiznání výživného stěžovatelce by bylo v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákona o rodině). Své závěry o tom, že přijímání finančních prostředků jednak od nového partnera stěžovatelky, a jednak od jejího manžela, je nutné považovat za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud řádně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené za situace, kdy se jimi odvolací soud již dostatečně zabýval.
Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu