infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2011, sp. zn. III. ÚS 1640/11 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:3.US.1640.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:3.US.1640.11.1
sp. zn. III. ÚS 1640/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., právně zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem AK se sídlem Bolzanova 5, 618 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2011 č. j. 11 Co 3/2011-52 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2010 č. j. 19 C 52/2010 - 28, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. června 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2011 č. j. 11 Co 3/2011-52, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. října 2010 č. j. 19 C 52/2010 - 28, a to pro porušení článku 5, článku 10 odst. 1 a odst. 2, článku 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1, článku 8 odst. 1 a odst. 2 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že podle ust. §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požaduje přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, neboť to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou na ochranu osobnosti proti zásahu způsobenému nezákonným omezením způsobilosti k právním úkonům domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti u Obvodního soudu pro Prahu 2 omluvy za zásah do práva na ochranu osobnosti a náhrady nemajetkové újmy ve výši 250.000,- Kč. Rozsudkem ze dne 21. října 2010 č. j. 19 C 52/2010-28 Obvodní soud pro Prahu 2 návrh žalobce, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti zaslala omluvný dopis ve znění specifikovaném ve výroku pod bodem I rozsudku zamítl. Ve výroku pod bodem II rozsudku byla dále zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 200 000,- Kč jako náhradu imateriální újmy. Ve výroku pod bodem III uvedeného rozsudku byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 50.000,- Kč jako náhradu imateriální újmy. Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podal žalobce odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2011 č. j. 11 Co 3/2011-52 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 200 000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po dobu 6 let a 3 měsíců byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům v takovém rozsahu, že nesměl samostatně jednat s úřady ani domáhat se svých práv u soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že jde o dramatický zásah do osobnosti a důstojnosti člověka hned v několika sférách jeho života. Negativní důsledky mělo rozhodnutí soudu i na jiné oblasti života stěžovatele než na ty, ve kterých nemohl právně jednat. Stěžovatel nesouhlasí s výší náhrady za imateriální újmu, kterou mu soudy přiznaly, a argumentaci obecných soudů podrobuje kritice. Stěžovatel je toho názoru, že při určování výše odškodného je potřeba zohledňovat funkci, resp. cíle, kterých má být odškodněním dosaženo. Náhrada škody má dvojí funkci - preventivní a reparační, případně satisfakční. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší náhrady za imateriální újmu, která mu byla obecnými soudy přiznána za to, že byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům v takovém rozsahu, že nesměl samostatně jednat s úřady ani domáhat se svých práv u soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že stanovení výše náhrady nemajetkové újmy dle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je ponecháno na zvážení soudu, který musí v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho okolnostem přiznat náhradu nemajetkové újmy ve výši přiměřené danému případu. Posouzení okolností a stanovení konkrétní částky spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu rozhodně nepřísluší přiznanou částku přepočítávat a pouze na základě event. vlastního názoru ji snižovat či zvyšovat. Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda v souvislosti s jejím přiznáním a určením výše byla dodržena ústavní kritéria, či zda v důsledku svévolného postupu nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. O takový případ však v projednávané věci nejde. V souzené věci se Městský soud v Praze ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2, že částka 50 000,- Kč je částkou odpovídající a přiměřenou k vyjádření imateriálního zadostiučinění žalobce za újmu způsobenou mu rozhodnutím soudu, které bylo následně pro svou nezákonnost zrušeno, a také odpovídající rozsahu jeho omezení a podmínkám České republiky. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vypořádal s námitkou stěžovatele, že se nemohl domoci před soudem vyklizení nájemníka, který bez právního důvodu bydlel v jeho nemovitosti a podrobně také zdůvodnil, proč stanovenou částku považoval za odpovídající a přiměřenou poměrům České republiky. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o odůvodněný případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2011 Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:3.US.1640.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1640/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 6. 2011
Datum zpřístupnění 12. 7. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §11, §13, §10 odst.2
  • 82/1998 Sb., §31a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstřík ochrana osobnosti
způsobilost k právním úkonům/omezení/zbavení
újma
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1640-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70614
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-29