ECLI:CZ:US:2011:3.US.1725.11.1
sp. zn. III. ÚS 1725/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti M-SPED International s. r. o., se sídlem Slavíkova 1744/22, 708 00 Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2011 č. j. 51 Co 59/2011-40, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 6. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví usnesení označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě a tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo její ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v rekapitulaci pravomocně skončeného řízení uvádí, že elektronický platební rozkaz vydaný Okresním soudem v Ostravě, jímž jí bylo uloženo zaplatit žalobkyni Haventrans, s. r. o. částku 39 371,20 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 18 310,- Kč, napadla odporem, v němž namítla nedostatek pravomoci výše označeného soudu z důvodu sjednané rozhodčí doložky. Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 3. 1. 2011 č. j. 130 EC 113/2010-26 řízení zastavil, přičemž žalobkyni uložil povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 17 520,- Kč. Žalobkyně napadla výrok o náhradě nákladů řízení odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Stěžovatelka nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že se nevyjádřila k podanému odvolání, neboť se o podaném odvolání nedozvěděla ani od soudu prvního stupně, či soudu odvolacího a nemohla se proto k odvolání vůbec vyjádřit. Odvolací soud v případě rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., aniž o této možnosti stěžovatelku uvědomil či jí poskytl procesní prostředek, jímž by mohla tuto úvahu odvolacího soudu o aplikaci citovaného ustanovení v projednávané věci zvrátit. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezech sp. zn. II. ÚS 414/10, II. ÚS 2189/09, případně nálezy sp. zn. III. ÚS 291/08 a II. ÚS 580/10 a v řadě dalších jeho rozhodnutích. Toto pochybení soudů obou stupňů považuje stěžovatelka za porušení svého práva na soudní ochranu a na právo vlastnit majetek.
Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že se nezabýval všemi relevantními okolnostmi projednávaného případu ani dopadem aplikovaného moderačního práva soudu do její majetkové sféry. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že nebylo její povinností se k žalobě žalobce vyjádřit, přičemž skutečnost, že žalobkyně podala žalobu k nepříslušnému subjektu, nelze přičítat k tíži stěžovatelky.
II.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 1. 2011 č. j. 130 EC 113/2010-26 zastavil řízení o zaplacení částky 39 371,20 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 17 520,- Kč.
V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 3. 2010 domáhala zaplacení výše uvedené částky, která představuje pohledávku za stěžovatelkou z nezaplacené splatné faktury za provedenou přepravu zboží z Itálie do České republiky na základě objednávky stěžovatelky. Okresní soud v Ostravě vydal v předmětné věci elektronický platební rozkaz, který napadla stěžovatelka odporem pro nedostatek pravomoci soudu, neboť v rámci uzavřené přepravní smlouvy byla účastníky platně sjednána písemná rozhodčí doložka.
Protože námitka byla stěžovatelkou podána včas a byla důvodná, soud podle ustanovení §106 odst. 1 a násl. o. s. ř. řízení zastavil.
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně procesně zavinila, že řízení muselo být zastaveno.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o náhradě nákladů tak, že stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Protože odvoláním byl žalobkyní napaden výhradně výrok o náhradě nákladů řízení, zabýval se odvolací soud správností tohoto výroku a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka nezpochybnila skutková tvrzení žalobkyně ohledně uzavření přepravní smlouvy a řádného provedení přepravy zboží ani skutečnost, že splatnou fakturu, kterou byla přeprava vyúčtována, stěžovatelka uhradila včetně úroků z prodlení až rok po její splatnosti, po doručení usnesení o zastavení řízení. Protože účelem vznesené námitky rozhodčí doložky nebylo projednání sporného nároku před rozhodcem, ale snaha oddálit úhradu za rok již splatné plnění, odvolací soud shledal důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., na jehož základě stěžovatelce odepřel nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, i když jinak (ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), by na ni měla nárok. Z důvodu procesního zavinění na zastavení řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žalobkyni.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky, jejích tvrzení o údajném porušení základních práv a obsahu napadeného usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané věci je těžiště námitek stěžovatelky soustředěno do problematiky náhrady nákladů řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, s důrazem na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud stabilně zaujímá názor, že úsudek soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", je součástí výkladových názorů soudní praxe, přičemž soud v této otázce musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o. s. ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
V projednávané věci odvolací soud "důvody hodné zvláštního zřetele" v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil. Polemika stěžovatelky s názorem odvolacího soudu je proto v tomto ohledu nepřípadná, neboť ani stěžovatelka nezpochybnila svoji odpovědnost za porušení povinnosti řádně a včas plnit své obchodní závazky tak, aby bylo možné předcházet neúčelným a zbytečným sporům za situace, v níž stěžovatelka nehodlala zpochybnit nárok žalobkyně na zaplacení ceny za přepravu zboží, uskutečněnou na základě řádně uzavřené přepravní smlouvy.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem. Výjimečně lze uplatnit ústavněprávní přezkum tehdy, jestliže konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože v takovém případě nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
To platí tím spíše, jde-li o výklad a aplikaci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 o. s. ř., jež spočívají v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu.
Ústavní soud ve své judikatuře dává opakovaně najevo, že posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu; povinností soudu (s ústavněprávní reflexí) je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelce nesvědčí; stěžovatelka jen pokračuje v polemice s obecným soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sama nijak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení §146 odst. 2, a §150 o. s. ř. měl nabýt naopak ústavněprávního rozměru.
V projednávané věci závěry odvolacího soudu (ve vztahu k dosaženému výsledku) nemohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 912/06).
Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, resp. práva na ochranu vlastnictví či na právní pomoc. Její námitka o porušení jejích procesních práv v důsledku nemožnosti brojit proti důvodům odvolání žalobkyně a proti případné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, se jeví jako účelová. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvedla, jaké námitky by hodlala odvolacímu soudu předložit, či jak by vyvracela důvodnost tvrzení žalobkyně o naprosté akceptaci žalované pohledávky stěžovatelkou. Pouhé tvrzení stěžovatelky, že by využila své možnosti proti důvodům odvolání brojit, ještě neznamená, že by takový procesní postup skutečně použila, pokud, jak sama uvádí, si byla vědoma skutečnosti, že v důsledku rozhodčí doložky není pravomoc soudu k projednání předmětné věci založena.
Ústavní soud ze všech výše vyložených důvodů posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu