ECLI:CZ:US:2011:3.US.2760.11.1
sp. zn. III. ÚS 2760/11
Usnesení
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ČÁSTEČNĚ ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 3. ÚNORA 2015 SP. ZN. Pl. ÚS 5/14.
Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti PhDr. J. V., zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem Nad Petruskou 1, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2011 č. j. 20 Cdo 2906/2009-197, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171, a proti výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. dubna 2008 č. j. 33 Nc 1104/2005-153, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2011, napadl stěžovatel podle petitu návrhu pouze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171 a výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. dubna 2008 č. j. 33 Nc 1104/2005-153, i když z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že splnění lhůty k podání ústavní stížnosti stěžovatel ve smyslu ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odvíjí od doručení v záhlaví usnesení označeného rozhodnutí dovolacího soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i ve vztahu k předmětnému usnesení dovolacího soudu.
Napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele porušila jeho základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2005 č. j. 5 Nc 26/2004-213 byla proti stěžovateli vedena exekuce na jeho majetek pro vymožení pohledávky oprávněné - nezletilé dcery stěžovatele, J. M. V. za běžné výživné, náklady exekuce a náklady oprávněné.
Stěžovatel tvrdí, že exekuce k vymožení pohledávky byla zahájena předčasně, neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 nabyl právní moci až dne 10. 3. 2006 jeho doručením stěžovateli, přičemž návrh na nařízení exekuce byl podán již dne 12. 12. 2005. Tato skutečnost měla být podle jeho názoru vzata v úvahu při stanovení odměny ustanoveného soudního exekutora. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje s názorem obvodního soudu, že rozhodnutí o výživném je vykonatelné bez ohledu na právní moc, a tvrdí, že ve smyslu ustanovení §162 odst. 1 o. s. ř je vykonatelný, bez ohledu na právní moc, jen rozsudek ukládající povinnost k plnění výživného za poslední tři měsíce před vyhlášením rozhodnutí o výživném. Stěžovatel se proti usnesení o nařízení exekuce odvolal, Městský soud v Praze odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel podle svého tvrzení uhradil dlužné výživné dne 6. 3. 2006 a náklady oprávněné dne 10. 3. 2006 a vyzval soudního exekutora k vyčíslení nákladů exekuce. Tyto náklady soudní exekutor vyčíslil v příkaze k náhradě nákladů exekuce ve výši 100 555,- Kč, včetně DPH. Stěžovatel se tak domníval, že zaplacením všech dlužných částek a průběžným placením výživného bude nařízená exekuce ukončena, což však soud ani soudní exekutor neakceptoval pro nemožnost splnění až v budoucnu splatných částek. Protože s tímto názorem stěžovatel nesouhlasil, podal námitky proti výši odměny vyčíslené soudním exekutorem, přičemž zejména namítal, že splnil své povinnosti dobrovolně, bez zásahu soudního exekutora; v takovém případě by měla odměna soudního exekutora činit jen 50% původní výše. S touto námitkou se neztotožnil soudní exekutor a nezabýval se jí prý ani obvodní soud.
Nařízená exekuce je v takovém případě podle názoru stěžovatele zbytečně prodlužována, což stěžovatele nutí hradit stále nové a zbytečné s tím spojené výdaje, což se zásadním způsobem negativně projevuje v jeho majetkové sféře. I když v mezidobí změnou platné právní úpravy (§46 odst. 3 exekučního řádu) došlo k nápravě, bylo tehdejší znění citovaného ustanovení v rozporu s principy právního státu, jehož nepříznivý důsledek musel snášet i stěžovatel. Stěžovatel proto poukazuje na závěry pléna Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a tvrdí, že při stanovení odměny soudního exekutora musí být při dobrovolném plnění ze strany povinného přihlédnuto k této skutečnosti i k tomu, že plnění nebylo vynuceno aktivní činností soudního exekutora.
Porušení výše označených základních práv proto spatřuje stěžovatel v tom, že soudy nerozhodly o nákladech celého exekučního řízení ve smyslu ustanovení §87 a §89 ve vztahu k ustanovení §55 exekučního řádu, ale příslušný soud rozhodl "jen" o nákladech řízení v řízení o zastavení exekuce.
Zrušení výše označeného exekučního příkazu se stěžovatel podle svého vyjádření domáhal rovněž cestou podání žaloby pro zmatečnost, které však nebylo vyhověno.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 1. 4. 2008 č. j. 33 Nc 1104/2005-153 ohledně běžného výživného zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 1. 2006 č. j. 33 Nc 1104/2005-6 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2006 č. j. 21 Co 387/2006-33, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků a soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v rámci odvolacích námitek stěžovatele poukázal na nesprávný právní názor stěžovatele týkající se 50% snížení výše odměny soudního exekutora a zdůraznil, že postup podle ustanovení §11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. lze uplatnit pouze v případech, kdy dojde k zastavení exekuce "jako takové" a zániku pověření z jiných důvodů, než pro splnění povinného. Ke snížení odměny soudního exekutora tak není důvod ani ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., neboť soudní exekutor neupustil v dané věci od exekuce (ve smyslu ustanovení §46 odst. 3 exekučního řádu). Vyhovět návrhu povinného na zastavení exekuce je možné jen postupem podle §290 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu za předpokladu dobrovolného splnění povinným.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 4. 2011 č. j. 20 Cdo 2906/2009-197 odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008 č. j. 21 Co 352/2008-171 jako nepřípustné, neboť podané dovolání nebylo přípustné proti výroku o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce.
III.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V projednávané věci stěžovatel podal dovolání nepřípustné, které bylo také z tohoto důvodu dovolacím soudem odmítnuto, nikoli však z důvodů závisejících na jeho uvážení (ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), ale proto, že ani usnesení o náhradě nákladů řízení ani usnesení o nákladech exekuce (a usnesení odvolacího soudu, které takové rozhodnutí potvrzuje), není taxativním způsobem uvedeno v ustanovení §238, §238a a §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž nejde o rozhodnutí ve věci samé, o níž by bylo možné zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Za této situace tedy stěžovatel podal dovolání nepřípustné. Proto nelze považovat lhůtu, počítanou až ode dne doručení usnesení od odmítnutí mimořádného procesního prostředku, ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu za zachovanou a je nutné ústavní stížnost v části, napadající výrok II usnesení soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího, odmítnout jako opožděnou.
Pokud je předmětnou ústavní stížností napadeno rovněž usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, jde v této části o návrh zjevně neopodstatněný, neboť (jak již bylo uvedeno výše) dovoláním nelze napadat rozhodnutí v části, v níž je rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, resp. potvrzující usnesení odvolacího soudu o nákladech exekuce.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu