ECLI:CZ:US:2011:3.US.3645.10.1
sp. zn. III. ÚS 3645/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 3. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 3645/10 ve věci ústavní stížnosti B. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2010 č. j. 8 Co 353/2010-60, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Ing. M. B., správce konkursní podstaty úpadce Nemocnice Bruntál, a. s., IČ: 25362259, se sídlem v Bruntále, Nádražní 991/27, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2010 č. j. 8 Co 353/2010-60 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2010 č. j. 8 Co 353/2010-60, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 44 023,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Stěžovatelka má za to, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka konstatuje, že Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 16. září 2010 č. j. 8 Co 353/2010-60 uvedl, že žalobkyně vzala žalobu zpět (ještě před zahájením řízení bez uvedení důvodů), aniž byl její nárok ze strany žalovaného uspokojen, a proto procesně jednoznačně zavinila zastavení řízení. Odvolací soud, na rozdíl od okresního soudu, má za to, že zde není namístě aplikace §150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat. Po zhodnocení významu ustanovení §150 o. s. ř. odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dále uvádí, že je sice pravda, že se žalobkyně domáhala žalobou náhrady škody na zdraví, na druhé straně nelze přehlédnout skutečnost, že žalovaný od počátku namítal, že není ve sporu pasivně legitimován a že nárok je promlčen, avšak zástupce žalobkyně nadále na žalobě trval, a to i u jednání nařízeného u okresního soudu dne 26. 3. 2010. Stěžovatelka uvádí, že takto shrnuté zjištění odvolacího soudu však neodpovídá skutečnosti a ani obsahu soudního spisu. Pokud odvolací soud zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí, že zástupce žalobkyně měl být před jednáním nalézacího soudu nějak žalovaným informován, pak toto tvrzení nemá oporu v obsahu soudního spisu; k tvrzením žalovaného se před odvolacím soudem nevedlo ani žádné dokazování.
K žalobě žalobkyně (stěžovatelky), která byla Krajskému soudu v Ostravě doručena dne 18. 1. 2008, se žalovaný poprvé vyjádřil až dne 27. 10. 2009, poté, kdy z podnětu Krajského soudu v Ostravě, učiněného podle §104a odst. 2 o. s. ř., rozhodl Vrchní soud v Olomouci, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy. V tomto svém vyjádření žalovaný námitku promlčení nevznesl. Uvedl pouze, že žalovaná (správně zřejmě žalobkyně) měla možnost podat žalobu přímo na úpadce, resp. přihlásit svoji pohledávku ve smyslu §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Výslovnou námitku promlčení žalovaný, prostřednictvím svého zástupce, vznesl až při jednání okresního soudu dne 26. 3. 2010, a to diktátem do protokolu. Právě proto nebylo řízení ve věci samé zahájeno, neboť nalézacím soudem byl jednak nastíněn jeho právní názor na věc samu, a to zejména když právě u tohoto jednání byla poprvé ze strany žalovaného uplatněna námitka promlčení. Zástupce žalovaného i sám žalovaný výslovně projevili souhlas s tím, že žalobkyně své další procesní stanovisko zváží, a to i s ohledem na minimalizaci případných nákladů řízení. Tvrdí-li tudíž v napadeném usnesení odvolací soud, že "zástupce žalobkyně nadále na žalobě trval, a to i u jednání, nařízeného u okresního soudu dne 26. 3. 2010", jde o zcela zřejmou nepravdu. Odůvodnění tohoto tvrzení odvolacího soudu nemá vůbec oporu v protokolu z jednání nalézacího soudu ze dne 26. 3. 2010 ani v dalším obsahu spisu.
Stěžovatelka má za to, že v rozdílném výkladu ustanovení §150 o. s. ř., jak se objevuje v rozhodnutí soudu prvního stupně a diametrálně odlišně v rozhodnutí soudu odvolacího, lze - na straně odvolacího soudu - nezanedbatelné znaky libovůle shledat. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je nutně spojena s úvahou soudu, zda jde o výjimečný případ nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela nebo zčásti a zda v konkrétní právní věci jsou pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Při zkoumání těchto důvodů musí obecné soudy vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Přitom mají obecné soudy přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku atd. Z hlediska takového výkladu ustanovení §150 o. s. ř. lze rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010 č. j. 8 Co 353/2010-60 považovat za naprosto nepřezkoumatelné, učiněné v rozporu s ustanoveními §157 odst. 2 a 3 o. s. ř., když tento soud, aniž by přihlížel k ostatním podmínkám aplikace ustanovení §150 o. s. ř., pouze uvádí, že "má za to, že zde není namístě aplikace ust. §150 o. s. ř."; "ust. §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil"; "rozhodnutí se bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku". Kromě těchto pouhých povrchních frází, jimiž odvolací soud své rozhodnutí, na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodňuje, napadené rozhodnutí soudu odvolacího neobsahuje dle názoru stěžovatelky nic přesvědčivého a zejména jasného (ve smyslu §157 o. s. ř.), co by rozhodnutí soudu nalézacího mělo zvrátit v uváděný neprospěch stěžovatelky. Naopak nalézací soud, tj. soud prvního stupně, oproti rozhodnutí soudu odvolacího, důvody svého rozhodnutí vyložil vcelku jasně a pochopitelně. V předmětné právní věci, jakož i v jiných právních věcech souvisejících se žalovaným správcem konkursní podstaty, o nichž má zástupce žalobkyně vlastní poznatky, lze vcelku spolehlivě konstatovat, že právní zastoupení žalovaného může být toliko účelové. Svědčí o tom i skutečnost, že odvolání v předmětné věci podává dne 23. 7. 2010 sám žalovaný, ačkoliv je zastoupen advokátem. Přitom neuvádí žádné skutečnosti o aktuální nedosažitelnosti svého zástupce, např. z důvodu dovolené apod., ale činí tak prostě sám. Obdobně ke srovnatelným skutečnostem podle poznatků zástupce stěžovatelky došlo i v jiných případech, které lze v řízení o ústavní stížnosti doložit, ačkoliv se nevztahují k věci samé. Za významný, v kontextu shora uváděném, má stěžovatelka fakt, že zástupce žalovaného na soudem nalézacím učiněné rozhodnutí, byť dříve a později, koneckonců, jasně a určitě jemu doručené, nijak nereagoval a činil tak pouze sám žalovaný. Stěžovatelka, v důsledku poškození svého zdraví úpadcem, správcem jehož konkursní podstaty je žalovaný, je doživotně postižena a ocitla se v invalidním důchodu. Ačkoliv v souvislosti s ustanovením §150 o. s. ř. musí úvaha soudu vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, s přihlížením k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků apod., nelze přehlédnout, že podstatnými otázkami aplikace ustanovení §150 o. s. ř., potažmo přitom i §146 odst. 2 o. s. ř., se odvolací soud nijak nezabýval.
Podle mínění stěžovatelky se odvolací soud, bez jakéhokoli přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně v intencích výkladu ustanovení §150 o. s. ř., prostě rozhodl způsobem, jak je shora uvedeno. Pominul okolnost zvážení odvolacího jednání a vycházel toliko z obsahu odvolání žalovaného. Tím podle názoru stěžovatelky ovšem Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 16. 9. 2010 č. j. 8 Co 353/2010-60 projevil značnou míru libovůle a naplnil znaky nespravedlivého procesu, a to nejenom podle Listiny, ale také ve smyslu výkladu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatelky bylo v jejím konkrétním případě odvolacím soudem nepřiměřeně zasaženo do ústavního zákazu libovůle, jehož se měl dopustit Krajský soud v Ostravě svým shora uváděným a ústavní stížností napadaným rozhodnutím.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení i vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že se nejednalo o výjimečný případ a nebyly zde důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř., proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a odkázal zcela na odůvodnění napadaného usnesení. Účastník řízení souhlasil, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník se ztotožnil s napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatelka vzala žalobu zpět, aniž by byl její nárok ze strany vedlejšího účastníka uspokojen, a proto procesně jednoznačně zavinila zastavení řízení. Krajský soud rovněž správně přiznal vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně v plné výši, když rozhodl, že zde není namístě aplikace §150 o. s. ř. (na rozdíl od okresního soudu, který vedlejšímu účastníkovi náklady nepřiznal s odkazem na §150 o. s. ř.). Rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále ohledně nákladů řízení a uplatnění §150 o. s. ř. bylo dle názoru vedlejšího účastníka chybné. Okresní soud náklady vedlejšímu účastníkovi nepřiznal z důvodu obsahu nároku stěžovatelky a jejího aktuálního zdravotního stavu. Tento zdravotní stav a eventuální zavinění ze strany Nemocnice Bruntál, a. s., však nebylo nijak dokazováno a bylo stěžovatelkou pouze tvrzeno. Dle relevantní judikatury k §150 o. s. ř. nemohly být tedy náklady nepřiznány, když nebyly důsledně zjištěny a posouzeny všechny relevantní důvody pro postup podle §150 o. s. ř. K ústavní stížnosti vedlejší účastník dále sdělil, že již od počátku sporu namítal nedostatek pasivní legitimace (např. vyjádření k žalobě ze dne 27. 10. 2009). Námitka promlčení byla následně u soudu uplatněna u prvního jednání ve věci dne 26. 3. 2010. Žalobkyně následně vzala žalobu zpět. Ještě před podáním žaloby jednal v uvedené věci vedlejší účastník s právním zástupcem stěžovatelky, kterého informoval v tom smyslu, že pro uplatnění nároku žalobkyně bylo nutno podat přihlášku pohledávky do konkursního řízení. Současně mu sdělil, že lhůta pro podání přihlášky však již marně uplynula. Na tuto informaci právní zástupce stěžovatelky reagoval sdělením, že "to zkusí" a pokusí se podat žalobu u Krajského soudu v Ostravě, a tak se pokusí pro svou klientku získat nějaké peněžní prostředky od úpadce Nemocnice Bruntál, a. s. Tuto žalobu podal a věc byla následně postoupena Okresnímu soudu v Bruntále. Právní zástupce stěžovatelky již před podáním žaloby velmi dobře věděl, že ve sporu nemůže být jeho klientka úspěšná, přesto trval na podané žalobě. Krajský soud správně rozhodl, že §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami. Vedlejší účastník nemá právní vzdělání, proto se nechal v předmětné věci zastoupit advokátem. Jelikož stěžovatelka procesně zavinila zastavení řízení, nelze náklady právního zastoupení vedlejšího účastníka přenášet na majetek konkursní podstaty, neboť tak dojde k neoprávněnému krácení nároku konkursních věřitelů. Vedlejší účastník řízení souhlasil, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka obdržela vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení k replice, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. října 2011; v ní uvádí, že vyjádření vedlejšího účastníka neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci a kromě toho, že trpí nepravdivostí svých tvrzení, směřujících až k dehonestaci zástupce stěžovatelky, se jeví být jednoznačně zainteresovaně tendenčním. Podání žaloby ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. d) věty před středníkem zákona č. 328/1991 Sb., s přihlédnutím k ustanovení §432 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, předcházející snaha stěžovatelky i jejího zástupce u vedlejšího účastníka za účelem nahrazení škody zjistit příslušnou pojišťovnu, u které v inkriminované době byl úpadce pro svou odpovědnost za škodu ze zákona pojištěn, bohužel byla neúspěšná. Vedlejší účastník přitom nikdy neuvedl skutečnosti vztahující se k ustanovení §22 zákona o konkursu a vyrovnání v platném znění. Poukazuje-li vedlejší účastník toliko všeobecně na judikaturu Ústavního soudu, jde v jeho argumentaci o zjevný protimluv, neboť to, co zástupce vedlejšího účastníka obecně vytýká nalézacímu soudu, se především týká soudu odvolacího, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost stěžovatelky směřuje. Tvrzení vedlejšího účastníka, že "již od počátku sporu namítal ...", nemá oporu ve spisech obecných soudů. Je zřejmé, že žaloba - z důvodů výše zmíněných - byla podána dne 18. 1. 2008 a až dne 27. 10. 2009 bylo vedlejším účastníkem učiněno první vyjádření k žalobě, jak to ostatně sám zástupce vedlejšího účastníka, který se koneckonců plnou mocí ze dne 27. 10. 2009 také prokazuje, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky uvádí. Stěžovatelce i jejímu zástupci je ovšem známo, že vedlejší účastník ve sporech vyvolaných v konkursním řízení volil svého vždy stejného zástupce víceméně účelově. Stěžovatelka souhlasila, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
II.
Z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal (spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 17 C 540/2009), jakož i z napadeného rozhodnutí soudu vyplývají následující skutečnosti: žalobkyně (stěžovatelka) podala žalobu na náhradu škody na zdraví dne 18. 1. 2008 Krajskému soudu v Ostravě. Škoda jí měla být způsobena nesprávným postupem zdravotnických pracovníků Nemocnice Bruntál, a. s., na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2005 pod č. j. 38 K 21/2005-24 prohlášen konkurs, a žalovaný byl ustanoven jako správce konkursní podstaty úpadce Nemocnice Bruntál, a. s. Stěžovatelka odůvodnila svoji žalobu tím, že poškozením na zdraví se stala osobou částečně invalidní a rozsah poškození zdraví je podrobně specifikován ve znaleckém posudku MUDr. I. F. ze dne 19. 1. 2006. Před zahájením prvního jednání ve věci samé (kdy jednání soudu dne 26. 3. 2010 nepovažoval soud prvního stupně za jednání ve věci samé s jeho procesními důsledky, když u tohoto jednání soudu došlo pouze ke směřování účastníků řízení k smírnému vyřešení věci v souladu s §99 o. s. ř., bez poskytnutí poučení účastníkům řízení, jež by sebou nesla následky zahájeného prvního jednání ve věci samé) vzala žalobkyně (stěžovatelka) podáním doručeným soudu prvního stupně dne 4. 6. 2010 žalobu v celém rozsahu zpět bez uvedení důvodu. Soud prvního stupně proto řízení zastavil a o nákladech řízení rozhodl podle §150 o. s. ř., a to tak, že žalovanému nepřiznal zčásti náhradu nákladů řízení, a to z důvodů hodných zvláštního zřetele, s přihlédnutím k obsahu nároku žalobkyně, která uplatňovala nárok na náhradu škody způsobenou na zdraví, jež jí měla být způsobena nesprávným postupem zdravotnických pracovníků Nemocnice Bruntál, a. s. Dále pak soud přihlédl k osobě žalobkyně (stěžovatelky) a jejímu aktuálnímu stavu, kdy stěžovatelka je osobou, která prodělala dlouhou hospitalizaci s životem ohrožujícím septickým stavem, s hnisavým zánětem pobřišnice, s čímž souvisela plicní ventilace, kanylace velkých cév a protahované hojení operačních ran, a kdy v současné době přetrvává porušení funkcí zažívacích orgánů, což vyústilo v rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 1. 2005 o přiznání částečného invalidního důchodu stěžovatelce od února roku 2005 a konstatování pracovní rekomandací Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 12. 2004, že stěžovatelka nemůže vykonávat fyzicky namáhavé práce spojené se zvedáním a nošením břemen v nepříznivých klimatických podmínkách. Soud prvního stupně dále uvedl, že z hlediska osoby žalobkyně (stěžovatelky), charakteru nároku žalobkyně a způsobu uplatnění (žaloba byla podána Krajskému soudu v Ostravě a nárok byl původně uplatněn jako nárok týkající se majetku patřícího do podstaty úpadce Nemocnice Bruntál, a. s., a až na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2009 č. j. Ncp 641/2009-14 bylo rozhodnuto o věcné a místní příslušnosti Okresního soudu v Bruntále), z postoje žalobkyně (stěžovatelky) v průběhu řízení, kdy po snaze soudu věc vyřešit smírně v rámci jednání soudu dne 26. 3. 2010 vzala stěžovatelka žalobu zpět, se soudu prvního stupně jevilo jako tvrdost vůči stěžovatelce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Za předpokladu, že by soud nepostupoval podle §150 o. s. ř., musel by rozhodovat dle §151 odst. 1 a §146 odst. 2 vět prvé a druhé o. s. ř. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k tomu, jak se rozhodnutí dotkne zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka řízení - žalovaného (správce konkursní podstaty Nemocnice Bruntál, a. s., jemuž je poskytována odměna a náhrada hotových výdajů dle vyčíslení v konečné zprávě konkursního řízení úpadce), a proto dospěl k závěru, že přiznání odměny právnímu zástupci žalovaného ve výši 34 840 Kč vůči stěžovatelce se jeví jako nespravedlivé a tvrdé; proto přiznal žalovanému pouze částečnou náhradu nákladů řízení - náhradu za promeškaný čas za cestu Jindřichov - Bruntál a zpět v den jednání před soudem prvního stupně a náhradu za použití silničního motorového vozidla FIAT STILO 1,9JTD.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal vedlejší účastník (žalovaný) včas odvolání, v němž se domáhal změny rozhodnutí v napadené části, tj. v odstavci II výroku, tak, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 44 023,20 Kč. V odvolání uvedl, že okresní soud nepřiznal část nákladů řízení žalovanému z důvodu §150 o. s. ř., s ohledem na obsah nároku žalobkyně a její aktuální zdravotní stav, ačkoliv o tomto zdravotním stavu rozhodl bez jakéhokoliv dokazování před soudem. Dle názoru žalovaného soud postupoval v rozporu se zásadou ústnosti a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dle názoru žalovaného se první jednání ve věci konalo 26. 3. 2010, jak je zřejmé z protokolu o jednání a z předvolání k jednání, a toto předvolání obsahovalo veškerá poučení včetně poučení o označení důkazů. Žalovanému nebyly přiznány náklady řízení v plné výši přesto, že již delší dobu před nařízením prvého jednání byl zástupce žalobkyně informován o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného a tento nedostatek a námitka promlčení, uplatněná zástupcem žalovaného, byly hlavními důvody, pro které vzala žalobkyně žalobu zpět. Ještě před podáním žaloby jednal žalovaný se zástupcem žalobkyně, kterého informoval v tom smyslu, že pro uplatnění nároku žalobkyně bylo nutno podat přihlášku pohledávky do konkursního řízení a že lhůta pro podání přihlášky již marně uplynula. Na tuto informaci zástupce žalobkyně reagoval sdělením, že se pokusí podat žalobu u Krajského soudu v Ostravě a že se pokusí pro klientku získat nějaké peněžní prostředky od úpadce Nemocnice Bruntál, a. s. Zástupce žalobkyně již před podáním žaloby velmi dobře věděl, že ve sporu nemůže být jeho klientka úspěšná, přesto trval na podané žalobě. Žalovaný namítal, že ke zpětvzetí žaloby a k zastavení řízení došlo z důvodů na straně žalobkyně, proto mu přísluší náhrada nákladů řízení za právní zastoupení. Není možné tyto náklady přenášet na majetek konkursní podstaty, neboť tak dojde k neoprávněnému krácení nároku konkursních věřitelů. Protože žalovaný nemá právní vzdělání, nechal se ve věci zastoupit advokátem. Náklady budou muset být hrazeny z konkursní podstaty na úkor konkursních věřitelů. Soud svým postupem de facto krátí nároky konkursních věřitelů za to, že správce konkursní podstaty jako jejich zástupce postupoval s péčí řádného hospodáře a důsledně bránil jejich práva a zájmy.
Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.
Odvolací soud, na rozdíl od okresního soudu, měl za to, že zde není namístě aplikace §150 o. s. ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí se bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Ustanovení §150 o. s. ř. však v žádném případě neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami. Je sice pravda, že se žalobkyně domáhala žalobou náhrady škody na zdraví, na druhé straně nelze přehlédnout tu skutečnost, že žalovaný od počátku namítal, že není ve sporu pasivně legitimován a že nárok je promlčen, avšak zástupce žalobkyně nadále na žalobě trval, a to i u jednání nařízeného u okresního soudu dne 26. 3. 2010. Okolnosti uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí samy o sobě nemohou být podle názoru odvolacího soudu důvodem pro aplikaci mimořádného §150 o. s. ř.
III.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
Ústavní soud však ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci, a především obecným soudům, přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, je v něm třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž ve své judikatuře uvedl, že je nutno z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Primárně je třeba přisvědčit stěžovatelce, že rozhodnutí soudu druhého stupně nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný byl dne 8. 10. 2009 vyzván soudem prvního stupně, aby uvedl, zda nárok uznává, popřípadě v jakém rozsahu, vylíčil rozhodné skutečnosti a označil důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Ve vyjádření sdělil žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce, že má za to, že není pasivně legitimován, protože k poškození na zdraví stěžovatelky došlo v době její hospitalizace od 14. 4. 2004 do 22. 4. 2004, tzn. před prohlášením konkursu. Ve věci předložení pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou občanům v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, jak požadovala stěžovatelka, žalovaný sdělil, že ji nemá k dispozici, a protože k případné pojistné události došlo před prohlášením konkursu, nezná žalovaný ani název pojišťovny. Dle sdělení žalovaného tuto skutečnost může soudu sdělit pouze statutární orgán úpadce, resp. příslušný zaměstnanec, který měl tuto agendu na starost. Žalovaný dále sdělil, že veškerá dokumentace, mimo zdravotnické, kterou úpadce nalezl, byla předána k archivování. Vyjádření ze dne 27. 10. 2009 neobsahuje vznesení námitky promlčení. Na toto vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka právní argumentací, že žalovaný je pasivně legitimován. Výslovně pak uvádí, že pokud by žalovaný včas obstaral doklady i jinak důležité pro samotné konkursní řízení a tyto listiny týkající se pojištění úpadce, měla by stěžovatelka ve smyslu §93 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. možnost, aby povinnost k plnění podle žaloby postihla příslušnou pojišťovnu, jakožto vedlejšího účastníka. Žalovaný však tak neučinil. Při jednání konaném dne 26. března 2010 uplatnil žalovaný námitku promlčení (str. 2 protokolu o jednání před soudem prvního stupně), dále pak uvedl, že stěžovatelka disponovala znaleckým posudkem od ledna 2006, a tak mohla uplatnit nárok v konkursním řízení. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatelka neučinila, nelze dle žalovaného považovat její nárok za nárok za podstatou a v daném případě je třeba žalobu zamítnout. Následně zástupce stěžovatelky (žalobkyně) navrhl odročení, aby se mohl poradit se stěžovatelkou ohledně dalšího postupu ve věci, když u jednání byl jednak v rámci směřování soudem k smírnému vyřešení věci nastíněn názor na věc, kdy žalobkyní je uplatněn nárok v době probíhajícího konkursního řízení a dále kdy u tohoto jednání došlo k vznesení námitky promlčení stranou žalovanou, a to k oběma složkám nároku žalobkyně (viz str. 32 spisu, resp. str. 3 protokolu o jednání před soudem prvního stupně). Následně vzala stěžovatelka žalobu zpět.
Odůvodnění soudu druhého stupně, že "žalovaný od počátku namítal, že není ve sporu pasivně legitimován a že nárok je promlčen, avšak zástupce žalobkyně nadále na žalobě trval, a to i u jednání, nařízeného u okresního soudu dne 26. 3. 2010", proto není podloženo skutkovým dokazováním. Lze přisvědčit stěžovatelce, že námitka promlčení byla vznesena až při jednání dne 26. 3. 2010, a nikoli již od počátku, jak uvádí soud druhého stupně; rovněž nemá oporu v dokazování tvrzení odvolacího soudu, že "zástupce nadále na žalobě trval", když po vznesení námitky promlčení sám právní zástupce žalobkyně navrhl soudu, aby jednání bylo odročeno, aby se o nově uvedené skutečnosti a nastíněném právním názoru soudu mohl poradit se svou klientkou.
Ústavní soud rovněž považuje za důvodnou námitku stěžovatelky, že soud druhého stupně se dostatečně nevypořádal argumentačně s právním názorem soudu prvního stupně, který byl na rozdíl od rozhodnutí soudu druhého stupně podrobně odůvodněn, když pouze "lakonicky" uvedl, že "okolnosti uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí samy o sobě nemohou být podle názoru odvolacího soudu důvodem pro aplikaci mimořádného ust. §150 o. s. ř.", aniž by jakkoli zdůvodnil, jak dospěl ke zcela odlišnému názoru.
Ústavní soud konstatuje, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2010 č. j. 8 Co 353/2010-60 nedostálo požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nese znaky libovůle a svévole.
Jelikož v daném případě Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, stěžovatelce v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pouze pro úplnost zbývá doplnit, že podstatou sporu samotného se Ústavní soud nezabýval, neboť mu to nepřísluší. Posouzení otázky, zda je namístě aplikace §150 o. s. ř. či nikoli, spadá do výlučné pravomoci nezávislého soudu, na kterém tedy bude, aby znovu za respektování veškerých ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení věc posoudil a rozhodl.