ECLI:CZ:US:2011:3.US.578.11.1
sp. zn. III. ÚS 578/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele SAZKA a. s., se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 851, zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 7 Afs 90/2010-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 10 Ca 97/2008-90, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 27. 2. 2008, č. j. 2926/08-1300-105163, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2007, č. j. 238596/07/009511/4420, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, 4, čl. 11 odst. 1, 4, 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9, a to platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2007, kterým stěžovateli vyměřil nadměrný odpočet na dani ve výši 8 490 135 Kč oproti nadměrnému odpočtu vykázanému v daňovém přiznání za toto zdaňovací období ve výši 24 918 102 Kč, přičemž k vydání tohoto platebního výměru přistoupil správce daně poté, co neuznal stěžovatelem v daňovém přiznání uplatněný nárok na nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty u vybraných loterií a jiných podobných her. Odvolací orgán se přitom ztotožnil s právním závěrem správce daně prvního stupně, že rozhodná přijatá zdanitelná plnění byla v posuzovaném zdaňovacím obdobích osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně, když ve shodě s ním (a na rozdíl od stěžovatele) dospěl k závěru, že podle ustanovení §113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákona o DPH"), pozbylo ustanovení §68 odst. 10 tohoto zákona platnosti dnem 31. 12. 2004, a proto byla od 1. 1. 2005 činnost stěžovatele podle ustanovení §51 odst. 1 písm. j) zákona o DPH osvobozena od daně bez nároku na její odpočet; přitom nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že zrušením ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH (zde zákonem č. 109/2006, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách) "oživla" ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o DPH.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl a jako zjevně nedůvodná byla posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a proto ji Nejvyšší správní soud rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v posuzované věci došlo na straně jak finančních orgánů, tak i soudů k protiústavnímu posouzení věci po právní stránce. V případě jím uplatněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty u vybraných loterií a jiných podobných her za rozhodné zdaňovací období vyložily a aplikovaly právní úpravu, tj. ustanovení §51 odst. 1 písm. i) zákona o DPH v návaznosti na ustanovení §68 odst. 10 zákona o DPH (ve znění platném pro toto zdaňovací období), v rozporu s ústavními zásadami a principy, neboť chybně posoudily důsledky zrušení (zákonem č. 109/2006 Sb.) derogačního ustanovení obsaženého v ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH ve znění účinném do 31. 3. 2006 a postupovaly tím v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. S poukazem na legislativní proces při přijímání zákona č. 109/2006 Sb. stěžovatel dovozuje, že postup zákonodárce v této věci jednoznačně vyjadřuje "jeho úmysl opětovně umožnit provozovatelům vybraných loterií a jiných podobných her nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to právě na základě ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o dani z přidané hodnoty, neboť časové omezení těchto ustanovení bylo odstraněno právě zrušením předmětného ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty", a pokud by naopak "úmyslem zákonodárce bylo, aby tato ustanovení nevyvolávala žádné právní účinky, nečinil by žádných legislativních kroků"; je zřejmé, dovozuje stěžovatel, že "úmyslem zákonodárce muselo být naopak navrátit původní ustanovení, která přechodně učinil neúčinnými, zpět k jejich plné účinnosti". Má tudíž za to, že schválením zákona č. 109/2006 Sb., resp. zrušením derogačního ustanovení §113 písm. b) zákona o DPH, byla přijata taková právní úprava daně z přidané hodnoty, jež "měla za cíl opětovně umožnit provozovatelům loterií a jiných podobných her uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to z důvodu státní podpory veřejně prospěšných aktivit".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Rozhodné pak je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezy ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09, ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 504/10 a sp. zn. I. ÚS 1927/09, tak, že ústavní stížnosti zamítl, a dále usneseními ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1903/10, ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 371/10, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 579/11, sp. zn. II. ÚS 565/11, sp. zn. II. ÚS 776/11, sp. zn. II. ÚS 720/11, a sp. zn. II. ÚS 899/10, a ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2281/10, jimiž byly ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Rovněž o shodné ústavní stížnosti podané stěžovatelem Ústavní soud již rozhodl, a jako zjevně neopodstatněnou ji usnesením ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 1319/10, odmítl.
To je významné potud, že se totožné závěry obsažené zejména ve shora uvedených nálezech, jakož i v usneseních Ústavního soudu uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, přičemž závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
Na příslušná (výše označená) rozhodnutí (nálezy) Ústavního soudu, resp. jeho plná odůvodnění, jakož i na rozhodnutí vydané v obdobné právní věci stěžovatele, zde tudíž postačí již jen odkázat.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu