ECLI:CZ:US:2011:3.US.846.11.1
sp. zn. III. ÚS 846/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EKOEZOP servis spol. s r. o., se sídlem v Moravské Ostravě, Pohraniční 3135/16, IČ 47667940, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou v Ostravě, Českobratrská 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2010 č. j. 8 Co 275/2007-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 12. 2010 č. j. 8 Co 275/2007-132 s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále také její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2006 č. j. 27 C 258/2005-57 bylo společnosti Vítkovice, a. s., coby žalované, uloženo zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 41 541 Kč s úrokem z prodlení, řízení o částku 6 Kč bylo zastaveno a žalované bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 22 165 Kč. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 41 541 Kč s úrokem z prodlení zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 648 Kč. Krajský soud takto rozhodl poté, co jeho předchozí "potvrzující" rozsudek ze dne 16. 7. 2007 č. j. 8 Co 275/2007-84 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 č. j. 31 Cdo 1693/2008-112.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 16. 8. 1999 jako kupující uzavřela se žalovanou smlouvu o převodu nemovitostí, dne 24. 7. 2000 se stala splatnou daň z převodu nemovitostí a dne 14. 12. 2001 nabylo právní moci usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzeno vyrovnání žalované podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. V rámci tohoto vyrovnání žalovaná zaplatila správci daně daň z převodu nemovitostí ve výši 30 %. Poté, výzvou ze dne 10. 9. 2003, byla stěžovatelka coby zákonná ručitelka žalované správcem daně vyzvána k úhradě nezaplacené části daně z převodu nemovitostí ve výši 41 541 Kč [§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, §57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], kteroužto částku pak také uhradila. Následně se stěžovatelka na žalované z titulu regresního nároku z ručení domáhala zaplacení uvedené částky, krajský soud však její žalobě nevyhověl rozsudkem napadeným touto ústavní stížností.
Stěžovatelka s poukazem na §57 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků krajskému soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že v době, kdy byla oprávněna přihlásit svou (podmíněnou) pohledávku do vyrovnání, nebyla ve vztahu k ní (jako ručitelce) vůbec učiněna výzva správce daně k zaplacení daňového nedoplatku. Pokud krajský soud uvedl, že danou pohledávku měla i přes tuto skutečnost přihlásit, tento svůj závěr nijak nezdůvodnil, resp. zdůvodnil jej odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se ale vztahuje na věc s jiným skutkovým základem. Dle stěžovatelky skutečnost, zda zmíněná výzva správce daně v době trvání lhůty pro přihlášení pohledávek do vyrovnání již byla učiněna či nikoliv, zásadně ovlivňuje jednání daňového ručitele k podání přihlášky pohledávky do vyrovnání. Dále stěžovatelka vyslovuje názor, že důvodem, proč byla přijata právní úprava vyrovnání, bylo odstranit nevýhody konkursu, zejména jeho zdlouhavost, a proto v něm nepřipadá v úvahu možnost přihlášení pohledávky vázané na podmínku. Výkladem ustanovení §20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání je možno dospět k tomu, že lze přihlásit pohledávku, která ještě není splatná, tedy kdy ručitel ještě v době jejího přihlášení nic neuhradil, avšak byl alespoň vyzván k úhradě daňové pohledávky. Bylo by dle stěžovatelky v rozporu se shora zmíněným účelem vyrovnání, aby věřitel přihlásil do vyrovnání pohledávku vázanou na tři podmínky - učinění výzvy správcem daně, nabytí vykonatelnosti této výzvy a zaplacení daňového nedoplatku (ručitelem), na což by nemělo žádný vliv ani odlišné právní posouzení stěžovatelčina nároku vůči žalované ze strany Nejvyššího soudu (bezdůvodné obohacení v. regresní nárok ručitele). Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu, dle níž věřitelé, kteří své pohledávky (řádně a včas) přihlásili, nemohou být v horším postavení než ti, kteří tak neučinili, přičemž tvrdí, že objektivně neměla možnost svou pohledávku přihlásit, neboť o její existenci v době rozhodování o vyrovnání nemohla vědět. Nejvyšší soud se přitom v žádném ze svých rozhodnutí nezmínil o možnosti věřitele přihlásit svou pohledávku v případě, že ve lhůtě určené k přihlášení pohledávek do vyrovnání správce ještě neučinil zmíněnou výzvu. Stěžovatelka také tvrdí, že ustanovení §20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání nelze (ani per analogiam) použít, protože se týká konkursního řízení a uvedený zákon výslovně stanoví, která z ustanovení, týkajících se konkursního řízení, lze použít pro řízení vyrovnávací. Dále pak stěžovatelka argumentuje, že v době běhu lhůty pro podání přihlášky pohledávky nemohla předvídat výsledek vyrovnání, tedy zda bude potvrzeno a zda bude žalovanou splněno, a tedy zda dojde k zániku daňové pohledávky. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že nemá legitimní možnost domoci se regresu vůči žalované a že odnětím této možnosti byla hospodářsky znevýhodněna a musela činit to, co zákon neukládá.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve shora zmíněném v rozsudku ze dne 8. 9. 2010 č. j. 31 Cdo 1693/2008-112, jde-li o řešení dvou základních právních otázek - zda obecně lze (a je nutno) použít ustanovení §20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, obsažené v části týkající se konkursu, rovněž v případě vyrovnání, a v kladném případě pak, zda stěžovatelka konkrétně ve své věci mohla a měla přihlásit svou pohledávku do vyrovnání. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že u prvně uvedené otázky se jedná o výklad "obyčejného" zákona, může Ústavní soud přezkoumat "pouze" jeho ústavní konformitu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že je analogická aplikace §20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání vyloučena. Dlužno dodat, že obdobný právní názor lze nalézt v odborné publikaci Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související, Komentář, C. H. BECK, 2002, s. 299 ("Ustanovení upravující konkursní řízení je samostatným řízením, nelze tedy přiměřeně použít postupy tam uvedené pro vyrovnávací řízení. Není-li některá otázka v zákoně v části týkající se vyrovnání upravena, je třeba ji řešit s přiměřeným použitím občanského soudního řádu."), v jiném komentáři k uvedenému zákonu se však analogická aplikace nevylučuje (viz Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící, komentář, Linde Praha, 2. vydání, 2002, s. 950).
Nejvyšší soud, ještě než posoudil tuto otázkou, se velmi podrobně zabýval smyslem a účelem právní úpravy vyrovnání, přičemž dospěl k závěru, že věřitelé musí přihlásit do vyrovnání svou pohledávku vůči dlužníkovi, neboť jen tímto způsobem mohou dosáhnout (poměrného) uspokojení. Jeho argumentace je natolik přesvědčivá, že Ústavní soud nemá, co by uvedenému soudu mohl vytknout. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na možnou zdlouhavost vyrovnání, což by mělo být v rozporu s účelem právní úpravy vyrovnání. Stěžovatelce lze sice - v obecné rovině - přisvědčit, že rychlé uspořádání právních vztahů v rámci vyrovnání bylo jistě také důvodem, proč byl daný institut do našeho právního řádu zakotven (srov. také posledně uvedenou publikaci, kde se na s. 909 uvádí, že "vyrovnání je pružnějším institutem, šetrnějším vůči dlužníkovi, představuje rychlejší a méně nákladné uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. [...] již z tohoto pohledu je to institut výhodnější jak pro věřitele, tak pro dlužníka."). V ústavní stížnosti však stěžovatelka své tvrzení o možné zdlouhavosti vyrovnání ničím nepodložila, a ani nevysvětlila, proč by se mělo jednat o jediné, resp. rozhodující kritérium, jemuž musí být zcela podřízen veškerý výklad jednotlivých ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.
Následně Nejvyšší soud posuzoval, zda stěžovatelka mohla/měla přihlásit svou pohledávku. V prvním kroku poukázal na svůj rozsudek ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 29 Odo 1089/2003, v němž se v souvislosti s konkursem řešila obdobná otázka, tj. zda ručitel daňové pohledávky ještě předtím, než ji uspokojí (pozn.: a také než vůbec byl správcem daně vyzván k jejímu zaplacení), ji může, resp. musí, má-li dosáhnout poměrného uspokojení v rámci konkursu, přihlásit do konkursu jako "podmíněnou pohledávku" ve smyslu §20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, a dospěl ke kladnému závěru. Jak patrno z odůvodnění tohoto usnesení, i zde Nejvyšší soud řádně, resp. ústavně konformně své závěry zdůvodnil.
Konečně pak Nejvyšší soud (s odkazem i na odbornou literaturu) vyslovil stěžovatelkou zpochybňovaný názor, dle kterého přestože se právní úprava vyrovnání liší od právní úpravy konkursu, lze i v rámci vyrovnání přihlásit pohledávku vázanou na podmínku. I když je zřejmé, že obecně může jít o spornou otázku, kdy zde stojí proti sobě dvě výkladové varianty, je to právě Nejvyšší soud, komu náleží rozhodnout o tom, která z nich je tou správnou. Stěžovatelka by tuto otázku mohla učinit předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu pouze tehdy, pokud by tvrdila a relevantním způsobem zdůvodnila, že toliko jí zastávaná výkladová varianta může z hlediska ústavnosti obstát. Takovouto argumentaci však v ústavní stížnosti nalézt nelze. Stěžovatelka poukazuje na "vícenásobnou podmíněnost" předmětné pohledávky, ovšem míru této "podmíněnosti" zákon neřeší a stěžovatelka již dále nerozvádí, jaké (závažné) právní důsledky by tato skutečnost mohla z hlediska vyrovnávacího řízení (resp. samotného vyrovnání) mít a ani Ústavní soud žádné takové důsledky (v dané chvíli) nezná, a proto ani nemůže Nejvyššímu soudu v tomto ohledu něco vytknout. Jestliže pak stěžovatelka mohla přihlásit svou, byť podmíněnou pohledávku do vyrovnání, pak se Ústavnímu soudu nejeví, a to vzhledem k závěrům Nejvyššího soudu stran smyslu a účelu vyrovnání, jako vadný požadavek, aby tak i učinila, pokud chtěla dosáhnout jejího (alespoň částečného) uspokojení.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že z hlediska právního nic nebránilo stěžovatelce, aby svou pohledávku do vyrovnání přihlásila. Jestliže stěžovatelka namítá, že o existenci předmětné pohledávky nemohla vůbec vědět, protože jí nebyla v rozhodné době doručena výzva správce daně (a proto de facto nemohla zmíněné přihlášení učinit), musí Ústavní soud dodat, že stěžovatelka mohla/měla vědět o existenci (ex lege vzniklého) ručitelského závazku. Přitom za situace, kdy se daň z převodu nemovitostí, jak stěžovatelka uvádí, stala splatnou dne 24. 7. 2000 a následně usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2000 bylo povoleno předmětné vyrovnání (s tím, že věřitelé mají do 4 týdnů od uvedeného data přihlásit své pohledávky), muselo/mělo být stěžovatelce zřejmé, že jsou zde důvodné pochybnosti ohledně zániku daného ručitelského závazku, a tedy že na ní správce daně může požadovat zaplacení předmětné daňové pohledávky.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu