ECLI:CZ:US:2011:4.US.1048.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1048/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky G. H., zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem, Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010 č. j. 38 Cad 14/2008-21 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2011 č. j. 3 Ads 111/2010-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 11. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované jí zejména článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V řízení před správními soudy, z něhož vzešly ústavní stížností napadené rozsudky, stěžovatelka brojila proti rozhodnutí správních orgánů; správní orgány přitom rozhodly o zániku nároku stěžovatelky na dávku státní sociální podpory - rodičovského příspěvku. Správní orgány tak rozhodly s odůvodněním, že nárok stěžovatelky na tuto dávku zanikl v souvislosti s úpravou provedenou zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen "zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů"), kterým byl novelizován zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, dále jen "zákon o státní sociální podpoře" - stěžovatelka přitom rodičovský příspěvek do konce roku 2007 pobírala, byla však správním orgánem vyzvána k tomu, aby pro období od 1. 1. 2008 podala novou žádost zohledňující citovanou legislativní změnu, má-li zájem tento příspěvek i nadále pobírat.
S takovým závěrem stěžovatelka ovšem nesouhlasila. Podle jejího názoru, jenž je vlastně ústředním bodem její argumentace jak před správními orgány a soudy, tak v řízení o ústavní stížnosti, se totiž článek XXIV. - přechodná ustanovení, bod 1 a 5 zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, týká jen těch oprávněných osob, kterým dávky státní sociální podpory náležely do dne nabytí účinnosti zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, ale ještě o ně v době od kdy jim náležely, nepožádaly a nebyly jim ještě přiznány. Část patnáctá zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů se tedy týká jen dávek státní sociální podpory, které náleží ve výši podle zvláštních právních předpisů, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti právě citovaného zákona a ode dne účinnosti tohoto zákona a dávek, které mají být přiznány ode dne účinnosti tohoto zákona a nikoliv dávek státní sociální podpory, jež byly na základě žádosti o dávku přiznány do dne nabytí účinnosti naposledy citovaného zákona. Pokud stěžovatelce byl rodičovský příspěvek odejmut, došlo podle názoru stěžovatelky k porušení principu právní jistoty, jenž je vlastní demokratickému právnímu státu.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz přiměřeně např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů - správní soudy z toho nevyjímaje - je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz přiměřeně např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže tedy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelka se ústavní stížností zejména domáhá ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka totiž v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším správním soudem. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je přitom argumentačně velmi přesvědčivé a pokud by Ústavní soud k věci cokoliv dodával, pak by závěry Nejvyššího správního soudu pouze duplikoval. Proto má Ústavní soud za to, že v právě projednávané věci postačí, když na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu toliko odkáže, neboť Nejvyšší správní soud se s argumentací stěžovatelky dostatečně vypořádal, a to i s ohledem na výtky, které vznášela proti odůvodnění rozhodnutí v záhlaví jmenovaného krajského soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu