infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.12.2011, sp. zn. IV. ÚS 1199/10 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:4.US.1199.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:4.US.1199.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1199/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti E. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010 č. j. 64 Co 446/2009-54, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení výroků shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, požádal dne 20. 4. 2005 Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o příplatek k důchodu podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. ČSSZ přiznala dne 31. 5. 2005 stěžovateli příplatek 930,- Kč měsíčně. Na základě stěžovatelovy žaloby zvýšila ČSSZ rozhodnutím ze dne 14. 9. 2005 příplatek na 1.030,- Kč měsíčně. Stěžovatel znovu požádal o přepočet příplatku dne 12. 7. 2007, a to s ohledem na novou judikaturu Nejvyššího správního soudu. ČSSZ mu dne 31. 7. 2007 sdělila, že věc prošetřuje. K jeho stížnosti ze dne 28. 4. 2008 na průtahy v řízení mu ČSSZ uvedla, že věc stále prošetřuje a následně mu 19. 5. 2008 sdělila, že stížnost není důvodná. 27. 6. 2008 vydala ČSSZ nové rozhodnutí, v němž mu na deninách zvýšila příplatek o 4,- Kč na 1.034,- Kč měsíčně. Dne 18. 7. 2008 požádal stěžovatel Ministerstvo práce a sociálních věcí o zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 6.000,- Kč. Ministerstvo na jeho žádost neodpovědělo, a proto se stěžovatel domáhal uvedeného zadostiučinění žalobou, kterou však Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 6. 2009 č. j. 11 C 75/2009-36 zamítl a nepřiznal ČSSZ náhradu nákladů řízení. V podaném odvolání stěžovatel navrhl, aby odvolací soud ve výroku rozsudku konstatoval porušení jeho práva. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2010 č. j. 64 Co 446/2009-54 ve výroku změnu žaloby nepřipustil (I.), potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III.). 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí proti nepřiznání zadostiučinění ve finanční formě. Jde mu o to, že oba obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků shledaly nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení u ČSSZ, vztahující se zejména k řízení, jež probíhalo od 12. 7. 2007 do 27. 6. 2008, a ČSSZ tak nevydala rozhodnutí v zákonné třicetidenní lhůtě. Podle stěžovatelova přesvědčení byl tedy ve sporu úspěšný do té míry, že obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků konstatovaly porušení jeho práva a poskytly mu tím zadostiučinění, i když mu nepřiznaly finanční odškodnění, jak stěžovatel požadoval. S ohledem na skutečnost, že byl v meritu sporu úspěšný, mu tedy měla být náhrada nákladů řízení napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze přiznána. Jejich nepřiznáním bylo zasaženo do stěžovatelových základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, a proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v příslušných výrocích zrušil. Na podporu této své argumentace stěžovatel poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 75/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze. 5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výroky o nákladech řízení s poukazem na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09. Srovnávání tohoto nálezu s nyní posuzovaným případem považuje Městský soud v Praze za nepřípadné, neboť v předmětné věci stěžovateli nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy na rozdíl od zmíněného nálezu nevznikl. Podle názoru soudu lze argumentovat i tím, že v úvahu nepřichází ani aplikace ustanovení §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť v případě stěžovatele nelze hovořit ani o neúspěchu v poměrně nepatrné části uplatňovaného nároku. Z uvedených důvodů považuje Městský soud v Praze ústavní stížnost za neopodstatněnou. 6. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze bylo zasláno stěžovateli k případné replice. Ve svém vyjádření stěžovatel s náhledem Městského soudu v Praze nesouhlasí, neboť má za to, že na otázku zadostiučinění se nesmíme dívat jen "peněžní optikou". Zadostiučinění má různé formy, lze uvažovat o konstatování porušení práva, o peněžní náhradě nebo o jiné náhradě. Stěžovatel znovu rekapituluje své námitky uvedené již v ústavní stížnosti a uvádí citace ze shora uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09, kde se praví, že: "Neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). ...Za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován." K jeho "sankcionování" však podle názoru stěžovatele došlo, neboť nesl své náklady řízení. Stěžovatel má za to, že i pro jeho případ platí to, co je uvedeno ve shora uvedeném nálezu, že totiž výklad, který zaujal Městský soud v Praze, je příliš formální. Uvedenými skutečnostmi tak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k neposkytnutí soudní ochrany. III. 7. Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozsudku Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. 6. K problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně se zdůrazněním, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, a to zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když otázka náhrady nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02 a III. ÚS 255/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdyby se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. O takový případ se však podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nejedná. 7. Meritum ústavně právní argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že náhradově nákladový výrok neodpovídal rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud se s tímto jeho tvrzením neztotožnil, neboť ve stěžovatelově věci obecné soudy žalobu požadující zadostiučinění v penězích zamítly a k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva ve výroku rozsudku nepřistoupily. K tomuto rozhodnutí provedly v odůvodnění svých rozhodnutí podrobnou rekapitulaci stěžovatelových jednotlivých podání a postupu ČSSZ v dané věci, přičemž dospěly k závěru, že předmětné průtahy se především vztahují k období řízení, jež probíhalo od 12. 7. 2007 do 27. 6. 2008. Vzaly v této souvislosti v úvahu okolnosti celého případu, jeho složitost (o nároku bylo v tomto posledním řízení rozhodováno až na základě judikatury Nejvyššího správního soudu) i skutečnost, že se v posledním řízení jednalo o zvýšení příplatku ve výši 4,- Kč měsíčně. Městský soud v Praze dospěl, stejně jako soud I. stupně, k závěru, že ČSSZ byla v posuzovaném řízení plně úspěšná, což bylo i důvodem pro jeho nákladový výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (u ČSSZ žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, neboť ji mohl a měl zastupovat pracovník jejího odborného aparátu). Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1310/09 posoudil Ústavní soud jako nepřípadný, neboť od nyní projednávané věci se nálezem řešený případ liší minimálně v tom, že v řízení, jež vyústilo v citovaný nález, bylo stěžovateli přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích, byť ne zcela ve výši, kterou žádal. 8. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným výrokům rozsudku Městského soudu v Praze nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. prosince 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:4.US.1199.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1199/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 12. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 26. 4. 2010
Datum zpřístupnění 18. 1. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1990 Sb., §25 odst.7
  • 82/1998 Sb., §31a odst.3
  • 99/1963 Sb., §142 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
satisfakce/zadostiučinění
sociální zabezpečení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1199-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 72427
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23