ECLI:CZ:US:2011:4.US.1391.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1391/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 27. prosince 2011 sp. zn. IV. ÚS 1391/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B. proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 o zamítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se zamítá stěžovatelova žaloba, jíž se proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody způsobené nezákonným soudním rozhodnutím.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 34 C 191/96 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 34 C 191/96-494 ze dne 29. 8. 2006 bylo vyhověno žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též jen "vedlejší účastnice"), na jejímž podkladě byla vedlejší účastnice zavázána uhradit stěžovateli částku 3 624 463,30 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody způsobené stěžovateli nesprávným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (výrok I rozsudku); co do částky 393 364,70 Kč byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok II rozsudku). Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání vedlejší účastnice (do výroku I) i stěžovatel (do výroku II), načež Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se žaloba stěžovatele zamítá. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 zamítnuto.
3. Předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok stěžovatele na náhradu škody, jež mu měla vzniknout v důsledku vydání rozsudku krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992. V této souvislosti byl skutkový stav zjištěný obecnými soudy následující: Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 7 C 168/91-25 ze dne 10. 1. 1992 bylo vyhověno návrhu stěžovatele a jeho bratra, aby byla odpůrci, AGROMETAL Olomouc, výrobní družstvo, (dále jen "odpůrce") jakožto osobě povinné podle §4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb.") uložena povinnost uzavřít s navrhovateli smlouvu o vydání v návrhu specifikovaných nemovitostí. Krajský soud následně rozsudkem č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992 změnil rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci tak, že se návrh zamítá, neboť druhý z navrhovatelů neuplatnil písemně nárok u povinné osoby, a nesplnil tak podmínku plynoucí z §5 odst. 1 a §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Krajský soud dovodil, že za situace, kdy nemovitosti měly být dle petitu žaloby vydány do spoluvlastnictví obou navrhovatelů, přičemž toto nebylo z důvodu nedostatku aktivní legitimace druhého navrhovatele možné, nezbylo než žalobu jako celek zamítnout, neboť podle §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je soud obsahem návrhu vázán. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, na jehož základě byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cdo 106/92-68 ze dne 30. 12. 1993 rozsudek krajského soudu v části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že soud je v tomto případě oprávněn překročit návrhy účastníků a přisoudit jim více, než čeho se domáhají, tzn., že je možno vydat nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatele. V konečném důsledku pak bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 7 C 168/91-121 ze dne 18. 6. 1999 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 771/99-146 ze dne 26. 4. 2000 žalobě stěžovatele vyhověno a odpůrci byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem písemnou dohodu o vydání v rozsudku uvedených nemovitostí. Posledně uvedená rozhodnutí nabyla právní moci dne 27. 7. 2000, nicméně povinná osoba již v této době nebyla evidována jako vlastník předmětných nemovitostí, neboť dne 7. 7. 1993, tzn. v mezidobí, než byl pravomocný rozsudek krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992 rozhodnutím dovolacího soudu zrušen, převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na třetí osobu. Stěžovatel se proto domáhal určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je on, přičemž jeho návrh byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 18 C 348/2000 ze dne 11. 6. 2003 zamítnut, nicméně toto rozhodnutí bylo posléze k odvolání stěžovatele rozsudkem krajského soudu sp. zn. 12 Co 824/2003 ze dne 26. 1. 2004 změněno a stěžovatel byl zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí.
4. Již v průběhu řízení o žalobě podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatnil stěžovatel vůči Ministerstvu spravedlnosti nárok na náhradu škody, jehož výši odvozoval od příjmu, kterého by mohl dosáhnout pronájmem předmětných nemovitostí v období od 4. 6. 1992 do 27. 7. 2000, kdyby krajský soud rozhodl v souladu se zákonem. Jak již bylo uvedeno výše, jeho žalobě o náhradu škody nebylo obecnými soudy vyhověno, a to z důvodu absence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice (státu) a vzniklou škodou. Dle názoru krajského soudu byla za vzniklou škodu odpovědná povinná osoba, neboť to byla právě ona, kdo v rozporu se zákonem nevydal předmětné nemovitosti a následně je dokonce převedl na třetí osobu. Krajský soud uzavřel, že odpovídá-li za vzniklou škodu jiný subjekt, pak ani případné neposkytnutí soudní ochrany nemůže založit odpovědnost státu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. S tímto právním názorem se ztotožnil rovněž Nejvyšší soud, který dále podotkl, že vydáním rozsudku krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992 nedošlo v právním postavení stěžovatele k žádné změně, a toto rozhodnutí tedy nemohlo být příčinou toho, že stěžovatel nedosáhl v období od 4. 6. 1992 do 27. 7. 2000 zisku z pronájmu předmětných nemovitostí. Právní názor zastávaný stěžovatelem by vedl k absurdnímu důsledku, že jakékoliv rozhodnutí nižší instance v majetkovém sporu, které by bylo později vyšší instancí zrušeno, by mohlo být považováno za příčinu škody způsobené výkonem veřejné moci, a zakládalo by tak odpovědnost státu.
5. Rozsudky krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny a dále čl. 4, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), neboť nesprávně posoudily otázku existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím krajského soudu a vzniklou škodou, a v důsledku toho dospěly k chybnému závěru o nenaplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že povinná osoba prodala předmětné nemovitosti až poté, co byl návrh na jejich vydání pravomocně zamítnut. Toto rozhodnutí, přestože bylo následně zrušeno, bylo pro strany sporu závazné, povinná osoba tedy nemohla jednat protiprávně, když se jím řídila. V právním státě není možné požadovat, aby účastník řízení sám dovodil protiprávnost svého jednání i přes znění pravomocného rozsudku potvrzující mu opak. Příčinou vzniku škody na straně stěžovatele tedy nebylo jednání povinné osoby, nýbrž nezákonný rozsudek krajského soudu, neboť kdyby jej nebylo, stěžovatel by se stal vlastníkem předmětných nemovitostí již po prvním odvolacím jednání ve věci, tzn. dne 4. 6. 1992. Stěžovatel k tomu dále podotkl, že náhradu škody požadoval pouze za období mezi nezákonným rozhodnutím krajského soudu, kterým byla jeho žaloba zamítnuta, a rozhodnutím, jímž bylo jeho žalobě vyhověno, tedy za období, v němž povinná osoba v žádném případě nemohla jednat protiprávně. Stěžovatel se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že jím zastávaný výklad by vedl k absurdním důsledkům, a naopak vyjádřil přesvědčení, že případ, kdy je zrušeno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, byl jednou z hlavních modelových situací předpokládaných při přijímání zákona č. 58/1969 Sb., jakož i na něj navazujícího zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 a rozsudek krajského soudu č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007 svým nálezem zrušil.
II.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i spis okresního soudu sp. zn. 34 C 191/96.
7. Krajský soud ve svém vyjádření stručně uvedl, že je přesvědčen, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud pak uvedl, že stěžovatel nekonkretizoval, v čem má spočívat porušení jím označených ustanovení Listiny a Ústavy. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly rozdílně od stěžovatelova právního názoru, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny se lze domáhat pouze za podmínek stanovených zákonem, jejichž splněním se obecné soudy zabývaly. Polemika s názory obecných soudů, o něž byla jejich rozhodnutí opřena, není způsobilá založit pravomoc Ústavního soudu, neboť se týká pouze výkladu podústavních norem, tzn. především zákona č. 58/1969 Sb. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta nebo jako nedůvodná zamítnuta. Vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.
8. Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření replikou, v níž konstatoval, že na své ústavní stížnosti trvá, a dále na podporu své argumentace o existenci příčinné souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu "ve věci č. j. II. ÚS 2085/2005" [myšlen zřejmě nález sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009 (N 203/54 SbNU 519)] s tím, že závěry v něm obsažené dopadají i na jeho případ. Posléze, přípisem ze dne 31. 5. 2011, zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 399/2010-74, v němž ve sporu s obdobným skutkovým a právním základem jako v nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud diametrálně odlišně, což svědčí o značné roztříštěnosti jeho judikatury.
9. Všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
III.
10. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti byla klíčovou otázka naplnění podmínek pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
12. V nyní projednávané věci byl zákonem, na který odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny, zákon č. 58/1969 Sb. Podle něj musí být k dovození odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím splněny tři podmínky: a) nezákonné rozhodnutí, b) vznik škody a c) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Druhá z uvedených podmínek nebyla žádným z obecných soudů v posuzované věci rozporována; ne tak však třetí a částečně i první podmínka. Co se týče příčinné souvislosti, jejíž nedostatek ve věci shledal jak krajský soud, tak Nejvyšší soud, dle právní teorie i ustálené rozhodovací praxe je příčinná souvislost dána tam, kde nezákonné rozhodnutí a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, neboli tam, kde nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo (srov. Vojtek, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, Praha 2007, str. 40-41). Krajský i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že příčinou vzniku škody na straně stěžovatele nebylo rozhodnutí krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992, později zrušené soudem dovolacím, nýbrž že touto příčinou bylo jednání odpůrce - nehledě na ono následné rozhodnutí krajského soudu - který, jsa osobou povinnou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., nevydal stěžovateli ani přes jeho písemnou výzvu dotčené nemovitosti. S tímto právním názorem se Ústavní soud nemohl ztotožnit.
13. Přestože s obecnými soudy je třeba souhlasit v tom, že na odpůrce podle citovaného zákona objektivně dopadala povinnost vydat předmětné nemovitosti stěžovateli, je nutné současně zdůraznit, že odpůrce tuto skutečnost zpochybňoval, a proto také stěžovatel posléze předložil vzniklý spor k rozhodnutí soudu. A bylo to právě výše citované rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě stěžovatel nezískal po právu zpět dotčené nemovitosti, a naopak tyto byly v rozporu se zákonem nadále ponechány odpůrci. Byl-li jednou spor předložen krajskému soudu, tento musel rozhodnout; přitom pokud by věc posoudil správně, škoda by stěžovateli nevznikla, neboť by se již tímto okamžikem stal vlastníkem předmětných nemovitostí. V tomto ohledu stěžovatel zcela případně upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 399/2010 ze dne 11. 5. 2011 (dostupný na http://nsoud.cz), v němž se Nejvyšší soud zabýval obdobným případem. V dané věci sice škoda plynoucí z nevydání nemovitostí oprávněné osobě v restitučním řízení nebyla způsobena vadným rozhodnutím soudu, nýbrž jeho nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, avšak výsledek byl stejný jako v nyní posuzovaném případě: oprávněná osoba nemohla užívat, respektive nabývat užitky ze své věci. Nejvyšší soud spornou otázku existence příčinné souvislosti shrnul způsobem relevantním i v nynějším případě: "Třebaže celé soudní řízení by nebylo třeba vést, neporušil-li by státní podnik [zde odpůrce] svou povinnost (...), nelze ztrácet ze zřetele ani to, že pokud by soudy poskytly ochranu právu dovolatele (...), mohlo dovolateli svědčit právo k užitkům z jím vlastněné věci již o několik let dříve. Vydání konstitutivního rozhodnutí soudem přitom bylo jedinou možností nápravy protiprávního stavu zamezujícímu dovolateli v nabývání užitků z nemovitosti, jež mu (...) měly být po právu vydány v rámci restituce.". Jedná se o logický důsledek skutečnosti, že v právním státě je, až na výjimky, zapovězeno svépomocné uplatňování práva a výsada, resp. povinnost poskytovat ochranu právům je svěřena soudní moci. Stát ovšem tím, že odnímá jednotlivci možnost bránit se svépomocí, současně přejímá odpovědnost za to, že jeho právům poskytne efektivní ochranu, a nestane-li se tak, je povinen kompenzovat újmu, která mu takto vznikla (čl. 36 odst. 3 Listiny). A tak v obou případech platí, že nezjednaly-li soudy takovou nápravu prostřednictvím pravomocného rozhodnutí o vlastnickém právu oprávněných osob, tedy neposkytly-li ochranu jejich právům, majetková újma těmto osobám posléze vzniklá byla způsobena tímto postupem soudů. Závěr obecných soudů, dle něhož v projednávané věci neexistovala příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím krajského soudu a škodou vzniklou stěžovateli, je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny.
14. Výše uvedené nemůže zpochybnit ani argument Nejvyššího soudu, který dovodil nedostatek příčinné souvislosti mezi rozhodnutím krajského soudu a vznikem škody na straně stěžovatele ze skutečnosti, že tímto rozhodnutím nedošlo k žádné změně v právním postavení stěžovatele, jenž předtím nebyl vlastníkem nemovitostí a ani poté se jím nestal. Právě uvedená skutečnost totiž byla důvodem nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu, neboť stěžovatel měl právní nárok na to, aby se vlastníkem dotčených nemovitostí stal; krajský soud však tento nárok nerespektoval. Přijetím zmíněného argumentu Nejvyššího soudu by fakticky došlo k nepřípustnému zúžení okruhu subjektů aktivně legitimovaných k uplatňování náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, když by tyto - pomineme-li případy nezákonnosti rozhodnutí spočívající v procesních pochybeních - byly omezeny jen na účastníky řízení, kteří neúspěšně hájili stávající právní stav; a naopak by byli vyloučeni všichni ti, kteří se bez úspěchu domáhali jeho změny.
15. Co se pak týče samotné nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu č. j. 9 Co 181/92-48 ze dne 4. 6. 1992, resp. existence první podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, podotýká Ústavní soud, že zde, na rozdíl od příčinné souvislosti, neexistuje ustálená, v právní teorii i praxi běžně užívaná, definice pojmu. Vztaženo na nyní projednávanou věc, shledává Ústavní soud jednoznačně přiléhavějším názor okresního soudu, podle něhož za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, které je v rozporu s objektivním právem. Naopak nelze přitakat zjednodušujícímu názoru Nejvyššího soudu, který kritizoval uvedenou argumentaci jako vedoucí "k absurdnímu důsledku, že jakékoli rozhodnutí soudu nižší instance v majetkovém sporu odlišné od později v témže řízení vydaného rozhodnutí soudu vyšší instance by bylo považováno za příčinu škody způsobené výkonem veřejné moci, za niž odpovídá stát". Nejvyšší soud jednak opominul skutečnost, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu se zásadně musí jednat o rozhodnutí pravomocné, tudíž není nijak zasahováno do standardního instančního postupu v rámci řádných opravných prostředků, a jednak Nejvyšší soud nezohlednil ani možnost existence zvláštních okolností případu, díky nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti výsledku řízení před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné povahy změněného či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s objektivním právem, nýbrž může být odůvodněna například problematičností právní otázky ve věci, jež nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí, přičemž žádný z takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním právem. Konečně je třeba dodat - vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v citovaném názoru spojil první a třetí z výše jmenovaných podmínek odpovědnosti státu - že zde nerozlišil ani případy, kdy vznik škody skutečně není způsoben samotným nezákonným rozhodnutím, ale kupříkladu jednáním jiného účastníka řízení. Přestože posuzovaný případ mezi takové nespadá, obecně je nevylučuje.
16. Lze tudíž uzavřít, že ve stěžovatelově případě došlo k naplnění všech podmínek nezbytných pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím: a) bylo vydáno rozhodnutí soudu, které bylo posléze pro nesprávné právní posouzení věci zrušeno a lze je pokládat za nezákonné, b) škoda stěžovateli nesporně vznikla, když nemohl brát užitky z nemovitostí, jež mu měly být po právu vydány, a c) tato škoda byla způsobena oním nezákonným rozhodnutím soudu, neboť nebýt jej (jeho nezákonnosti), ke škodě by nedošlo.
17. Závěrem Ústavní soud podotýká, že nemohl souhlasit ani s námitkou Nejvyššího soudu, že jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názory obecných soudů co do výkladu podústavních norem, zejména zákona č. 58/1969 Sb., tudíž tato není způsobilá založit pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že za určitých okolností může nejen nezákonná, ale dokonce i na první pohled zákonná interpretace či aplikace podústavních norem vybočit z mezí ústavnosti, a je tak způsobilá nepřípustně zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. To platí i pro nyní posuzovaný případ. Ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny nedává orgánům aplikujícím právo, ba ani zákonodárci neomezenou volnost co do aplikace, respektive formulace zákonné konkretizace práva jednotlivce na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Všechny složky veřejné moci jsou totiž současně vázány čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož je třeba vždy šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Tomuto požadavku obecné soudy v nyní projednávané věci nedostály, neboť stěžovatele zbavily jeho subjektivního práva garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny; Ústavní soud byl proto povinen k ochraně stěžovatele zasáhnout.
18. Jelikož Ústavní soud shledal, že rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2192/2007-545 ze dne 21. 4. 2009 a rozsudkem krajského soudu č. j. 8 Co 821/2006-526 ze dne 26. 1. 2007 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.