ECLI:CZ:US:2011:4.US.2599.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2599/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem na adrese Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2011 č. j. 9 Co 90/2011-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. srpna 2011, se stěžovatel domáhal podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 160/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 2. prosince 1998 domáhal zaplacení částky 36 538,30 Kč s příslušenstvím po žalovaném T. Č. (dále jen "žalovaný") z titulu doplatku ceny z díla, které pro žalovaného prováděl. Okresní soud nejprve rozsudkem ze dne 22. listopadu 2002 č. j. 7 C 160/99-24 žalobu zamítl s tím, že smlouva o dílo byla uzavřena dle ustanovení §631 a násl. občanského zákoníku, promlčecí doba uplynula nejpozději dne 10. července 1998 a podepsání splátkového kalendáře žalovaným neznamenalo uznání dluhu. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. února 2005 č. j. 9 Co 85/2003-43 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu opomenutí okresního soudu postupovat dle ustanovení §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Poté okresní soud rozhodl znovu rozsudkem ze dne 1. listopadu 2010 č. j. 7 C 160/99-110 tak, že žalobě vyhověl. Okresní soud dovodil, že v posuzované věci se jedná o nárok na bezdůvodné obohacení ze smlouvy uzavřené dle obchodního zákoníku a podpisem splátkového kalendáře uznal žalovaný předmětný závazek. K odvolání žalovaného krajský soud se celou věcÍ znovu zabýval a rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že se podaná žaloba zamítá. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že právní posouzení provedené okresním soudem není správné, neboť závazkový vztah založený smlouvou o provedení elektromontážních prací je občanskoprávním vztahem, přičemž předmětná smlouva o dílo je vzhledem k neurčitosti ceny díla absolutně neplatná (§37 občanského zákoníku), právní nárok plnění z takto neplatné smlouvy je občanskoprávním vztahem z bezdůvodného obohacení, dluh platně uznán nebyl a nárok stěžovatele je s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovaným promlčen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé a nebylo možno je předvídat. Dle názoru stěžovatele, pokud krajský soud dospěl ke zcela jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatel má za to, že neumožněním se vyjádřit k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu a odepřením možnosti právně a skutkově argumentovat, čili znemožněním reálně a efektivně hájit před soudem svá práva, byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 220/04 a sp. zn. II. ÚS 322/03.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud rovněž připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě a srozumitelně odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.
K námitce stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a neměl vůči němu reálné obrany, Ústavní soud uvádí, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností, neshledal v postupu krajského soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel si bezpochyby musel být vědom, že se soud může přiklonit i k právnímu názoru vyjádřenému již v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. listopadu 2002 a k právnímu názoru protistrany, a ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně vyvodit odlišné právní závěry. Pro stěžovatele tedy nemohlo být rozhodnutí krajského soudu nepředvídatelné, neboť krajský soud rozhodoval na základě odvolání žalovaného (č. listu 115 až 118 soudního spisu), k němuž se mohl stěžovatel v průběhu odvolacího řízení vyjádřit, což také učinil (č. listu 122 až 123 soudního spisu). Ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. pak umožňuje odvolacímu soudu změnit rozsudek soudu I. stupně, a to i v případě, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav, nebo po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nelze než uzavřít, že obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v řízení, v jehož průběhu se konala řada ústních jednání, měl stěžovatel možnost předložit své důkazní návrhy. Vydané rozhodnutí krajského soudu je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno. Ústavní soud proto neshledává důvod argumentaci odvolacího soudu znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto pro odlišnost právního základu na posuzovanou věc nedopadají.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci krajský soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné krajským soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. prosince 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu