ECLI:CZ:US:2011:4.US.2637.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2637/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. prosince 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, AK Hauerova 3, 746 01 Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 5. 2011 č. j. 69 Co 47/2011-166 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2010 č. j. 19 C 348/2009-139 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2011 č. j. 19 C 348/2009-172 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 348/2009 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2010 č. j. 19 C 348/2009-139 ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 19 C 348/2009-172 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost uhradit ve výroku uvedenou částku představující náhradu škody způsobené prováděním stavebních prací žalovanou, v důsledku nichž se měla zřítit police s mobilními telefony v prodejně stěžovatele a dojít k jejich poškození. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 5. 2011 č. j. 69 Co 47/2011-166 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná se odpovědnosti za škodu zprostila, neboť rozhodující příčinou zhroucení police byla nevhodná volba podpěr a nedostatečná hloubka uložení polic na tyto podpěry; kromě toho v rozhodný den žalovaná neprováděla činnosti spojené s vibracemi a otřesy, které by mohly způsobit zřícení police.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů o příčině pádu police, který měl být učiněn na základě extrémně nesprávného vyhodnocení provedených důkazů, při němž soudy nebraly v úvahu obsah výpovědí svědků K. O., J. B., Ing. J. H. a Ing. A. N., s nimiž se nevypořádaly, a kladly neúměrný důraz na závěry znaleckého posudku Ing. I. Ch., který jej vypracoval na základě několika fotografií pořízených po pádu police.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, je nutno především jmenovat případy, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování upravených v ustanovení §120 a násl. o. s. ř. Jedná se zejména o případ opomenutých důkazů, důkazů deformovaných či důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i o svévolné hodnocení důkazů, jež je výsledkem zjevného omylu nebo je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu je dán také tehdy, jestliže obecné soudy odpovídající skutková zjištění srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, takže z něj není dostatečně seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, resp. kdy jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 255, a I. ÚS 84/09, Sb. n. u., sv. 54, str. 287). S ohledem na výše vyložené postavení ve vztahu k obecným soudům je však Ústavní soud v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. usnesení III. ÚS 359/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 579). Pokud jde o přezkum hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Žádné pochybení extrémního rázu v procesu hodnocení důkazů a utváření skutkového závěru obecnými soudy Ústavní soud neshledal, a proto na odůvodnění stěžovaných rozsudků, maje tato za ústavně souladná, odkazuje.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu