ECLI:CZ:US:2011:4.US.2894.11.2
sp. zn. IV. ÚS 2894/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. D. R., advokáta, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu 10 a 2. D. Z., 3. L. G. a 4. M. P., zastoupených JUDr. D. R., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 7 To 409/2011-20 ze dne 19. července 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení svých práv zaručených čl. 1 (u všech stěžovatelů), čl. 26 (u stěžovatele D. R.), čl. 36, čl. 37 a čl. 40 (u stěžovatelů D. Z., L. G. a M. P.) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že v rámci trestního řízení (vyšetřování) vedeného mj. proti stěžovatelům D. Z., L. G. a M. P. Policií České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Územním odborem Teplice, SKPV Teplice, pod sp. zn. KRPU- 13153/TČ-2010-040981 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem návrh na vyloučení stěžovatele D. R. jakožto zvoleného obhájce z obhajování stěžovatelů D. Z., L. G. a M. P. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 40 Nt 1012/2011-9 ze dne 2. června 2011 tento návrh státního zástupce zamítl. Proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem stížnost. K této stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Nt 1012/2011-9 ze dne 2. června 2011 zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele D. R. z obhajování stěžovatelů D. Z., L. G. a M. P. ve věci vedené u Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Územního odboru Teplice, SKPV Teplice, sp. zn. KRPU-13153/TČ-2010-040981, vyloučil, a to s odkazem na důvod uvedený v ust. §37a odst. 2 trestního řádu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že podle jejich názoru z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by zájmy D. Z., L. G. a M. P. jako obviněných byly v rozporu. Naopak mají za to, že jejich zájmy v předmětné věci si neodporují. Tito stěžovatelé si jako obvinění dobrovolně zvolili za svého obhájce stěžovatele D. R. s tím, že jim bylo známo, že tento bude hájit zájmy všech z nich a navíc to bylo jejich výslovné přání a volba.
Stěžovatelé mají za to, že z trestního spisu nevyplývá, že by tomu bylo naopak. Ze skutkových okolností podle stěžovatelů vyplývá, že zákonné podmínky dle ust. §37a odst. 2 trestního řádu nejsou dány a není možné dospět k opačnému závěru jenom z toho důvodu, že některý ze stěžovatelů jako obviněný využil svého zákonného práva a ve věci nevypovídal. Stěžovatelé považují za nepřípustné, aby soud vyvodil ze skutečnosti, že obvinění, resp. někteří z nich v určité fázi trestního řízení odmítli vypovídat, závěr, že jejich zájmy jsou v rozporu. Rovněž tvrzení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, které svým rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem akceptoval, dle kterého stěžovatel D. R. jako obhájce získal od stěžovatelky M. P. poznatky ještě před sdělením obvinění, které pak využil v zájmu ostatních dvou spoluobviněných a u nichž je rovněž obhájcem na plnou moc, nemá oporu ve skutkových zjištěních, které vyplývají z trestního spisu.
V důsledku shora uvedeného mají stěžovatelé za to, že v záhlaví citovaným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem nepřípustně zasáhl do práva stěžovatele D. R. zakotveného v čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny, neboť mu znemožnil vykonávat své povolání advokáta a získat tak prostředky pro jeho životní potřeby a do práv stěžovatelů D. Z., L. G. a M. P. zakotvených v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 40 odst. 3 a 4 Listiny, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem vyloučil z obhajování v předmětné trestní věci obhájce, kterého si tito stěžovatelé sami zvolili, a to po předchozí rozvaze a doporučení. Toto rozhodnutí má podle stěžovatelů za následek, že stěžovatel D. R. jakožto obhájce, ke kterému měli ostatní stěžovatelé důvěru a sdělili mu všechny potřebné informace pro svoji obhajobu, byl z obhajování v předmětné věci vyloučen a tito stěžovatelé jsou, resp. byli nuceni vyhledat obhájce jiného.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů a vyvození právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti jsou námitky proti způsobu hodnocení důkazního stavu v trestní věci obecným soudem a z toho vyvozenými závěry o existenci střetu zájmů stěžovatelů D. Z., L. G. a M. P. V tomto směru je nutno konstatovat, že Krajský soud v Ústí nad Labem v rámci jemu svěřené pravomoci postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, vycházel ze zjištěného skutkového stavu, který hodnotil (v této fázi trestního řízení) toliko pro účely předmětného rozhodnutí, když tímto hodnocením nikterak neprejudikoval případný výrok o vině (či zproštění obžaloby) stěžovatelů zastupovaných týmž obhájcem. Jeho v záhlaví citované rozhodnutí je dostatečným způsobem, logicky a srozumitelně odůvodněno, a to též v intencích dosavadní judikatury Ústavního soudu, která se týkala otázky vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce dle §37 odst. 2 trestního řádu. Odlišný právní názor stěžovatelů na existenci střetu zájmů obviněných zastupovaných společným obhájcem, a tudíž pouhá polemika se závěry obecného soudu, potom sama o sobě neopodstatňuje zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu, neboť výkon spravedlnosti v právním státě nelze shledat protiústavním za situace, kdy je realizován způsobem odpovídajícím zákonnému a ústavnímu procesněprávnímu rámci.
Je nepochybné, že není vyloučeno, aby tentýž advokát zastupoval v jedné trestní věci více obviněných, je-li splněna podmínka, že jejich zájmy si neodporují. Vyjde-li ovšem v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu nebo v přípravném řízení soudce o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle ust. §37a odst. 2 trestního řádu.
Z popisu skutku, kvalifikovaného jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle ust. §348 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle ust. §23 trestního zákoníku, pro který jsou stěžovatelé D. Z., L. G. a M. P. stíháni, je zřejmé, že skutkový děj spočívá jednak v samostatném jednání obviněných, jednak v jednání společném, přičemž jednání ve svém souhrnu měla směřovat k uskutečnění společného záměru, tj. k získání majetkového prospěchu z padělaných veřejných listin, a naplnit tak všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Právě s ohledem na to, že stíhaný trestný čin měl být spáchán formou spolupachatelství, kdy obvinění vedle společného jednání měli vykonat určitou část jednání, směřujícího k zamýšlenému cíli, samostatně, je výpověď jednoho obviněného, vyjadřujícího se k jednání jiného z obviněných, velmi podstatná pro budoucí závěry o vině a určení rozsahu a míry podílu každého z obviněných na naplnění skutkové podstaty trestného činu spáchaného formou spolupachatelství.
Za této situace má Ústavní soud shodně s Krajským soudem v Ústí nad Labem za to, že nelze dovozovat, jak uvádějí stěžovatelé v ústavní stížnosti, že si zájmy společně stíhaných stěžovatelů nemohou odporovat, a to též z dalších důvodů, nežli uvádí ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem. Vzhledem k formě, jakou měl být trestný čin spáchán, nelze např. vyloučit, že výpověď stěžovatele D. Z., popírajícího jakoukoliv účast na stíhaném trestném činu, může být hodnocena k tíži ostatních obviněných zastupovaných týmž obhájcem, a jejich zájmy se tak dostávají do rozporu, stejně jako není např. vyloučeno, že stěžovatelka M. P., která na protokol o výslechu podezřelé osoby popsala svůj podíl na stíhaném trestném činu, jakož i míru účasti obou spoluobviněných stěžovatelů, a následně využila práva nevypovídat, změní své stanovisko a bude ve věci vypovídat, a její zájmy se dostanou do rozporu se zájmy ostatních dvou obviněných stěžovatelů. Obhájce by pak např. vždy musel respektovat stanovisko stěžovatele D. Z., který svou účast na stíhané trestné činnosti popírá, v důsledku čehož by obhajoba ve prospěch tohoto stěžovatele zřejmě směřovala proti ostatním spoluobviněným, včetně stěžovatelek L. G. a M. P., resp. byla by v jejich neprospěch. Za daného stavu věci je podle náhledu Ústavního soudu naopak v zájmu stěžovatelů D. Z., L. G. a M. P., aby každého z nich obhajoval jiný obhájce a bylo by porušením jejich práva na obhajobu, pokud by obhajoba jednoho z nich musela být zaměřena tak, že by byla, byť třeba pouze v hypotetické rovině, k neprospěchu dalšího stěžovatele zastoupeného týmž obhájcem.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu