ECLI:CZ:US:2011:4.US.3010.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3010/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. J. M. a 2/ J. S., zastoupených Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem Liberec, Chrastavská 188/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010 č. j. 28 Cdo 3446/2009-150, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. března 2009 č. j. 29 Co 509/2007-132 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. února 2007 č. j. 14 C 51/2003-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, který byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. října 2010, se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 C 51/2003 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Ústav sociální péče Praha 4 se domáhal žalobou podanou dne 14. února 2003 u Okresního soudu v Liberci určení, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky každý k id. 1/2 nemovitostí uvedených v rozhodnutí Okresního úřadu Liberec, Okresního pozemkového úřadu ze dne 10. prosince 2002 č. j. PÚ-R-7648/02-PV (dále jen "rozhodnutí pozemkového úřadu"). Citovaným rozhodnutím bylo dle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") rozhodnuto tak, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky v rozhodnutí uvedených nemovitostí. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. února 2007 č. j. 14 C 51/2003-85 učil, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí (výrok I.), nemají nárok na náhradu za budovy, které zanikly (výrok II.), jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení 22 657,- Kč (výrok III.) a tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok IV.). K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. března 2009 č. j. 29 Co 509/2007-132 rozsudek okresního soudu potvrdil mimo výroku II., který zrušil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelů k náhradě nákladů řízení ve výši 2 142,- Kč (výrok II.). Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé napadli dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. srpna 2010 č. j. 28 Cdo 3446/2009-150 podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
Z obsahu soudního spisu dále plyne, že stěžovatelé se podanou žalobou pro zmatečnost domáhali zrušení rozsudků soudu prvního a druhého stupně z důvodu, že postupem soudu byla Pozemkovému fondu České republiky odňata možnost realizace jeho práv, neboť uvedený subjekt nebyl do řízení jako jeho účastník přibrán. Okresní soud usnesením ze dne 4. října 2010 č. j. 14 C 51/2003-154 žalobu pro zmatečnost zamítl. K odvolání stěžovatelů krajský soud usnesením ze dne 31. ledna 2011 č. j. 73 Co 494/2010-166 usnesení okresního soudu zrušil a věc postoupil krajskému soudu. Krajský soud poté usnesením ze dne 23. května 2011 č. j. 29 Co 509/2007-175 žalobu pro zmatečnost zamítl s tím, že stěžovatelé nejsou k podání žaloby pro zmatečnost legitimováni (§229 o. s. ř.). Stěžovatelé dne 10. června 2011 napadli vydané usnesení odvoláním, o kterém nebylo dosud Vrchním soudem v Praze rozhodnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovili nesouhlas s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů a současně podrobili kritice i odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále namítali procesní vady v řízení spočívající v nepřipuštění navrhovaných důkazů a nových tvrzení, v nerespektování zákonného okruhu účastníků, ve vázanosti soudů právními závěry učiněnými Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Ca 224/99 a v nesprávném poučení o důkazní povinnosti v rámci koncentrace řízení. Dle názoru stěžovatelů se rovněž Nejvyšší soud nezabýval jimi vznesenými námitkami, zejména, že obecné soudy nepřibraly do řízení Pozemkový fond České republiky a nesplnily své poučovací povinnosti. Stěžovatelé mají za to, že v řízení se jim nedostalo spravedlivého posouzení jejich věci obecnými soudy.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé toliko opakují námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizují s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly. Argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva a zásah do práv, jichž se stěžovatelé dovolávali Ústavním soudem shledán nebyl. Obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých ustanovení aplikovaných zákonů postupovaly.
Ani z obsahu soudního spisu pak neplyne, že by se obecné soudy nevypořádaly s návrhy stěžovatelů na provedení důkazů, či že by stěžovatele zkrátily v jejich procesních právech (srov. str. 2 a 3 rozsudku odvolacího soudu), přičemž je nutno podotknout, že stěžovatelé byli po celou dobu soudního řízení zastoupeni advokátem.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 o. s. ř.] s tím, že v dovolání stěžovatelů otázka, jež by naplňovala atribut zásadního právního významu, tj. vedla by k odchýlení se od ustálené judikatury nebo přinášela by judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudu v obdobných případech, vymezena není. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, že v souvislosti s přídělem majetku zkonfiskovaného podle tzv. Benešových dekretů se již dříve zabýval zejména otázkou nabytí vlastnického práva k nemovitostem, které tento příděl tvořily i způsobem přechodu přidělených nemovitostí z přídělce zpět na stát v řadě svých rozhodnutí a dospěl k závěru, že vrácení přídělu státu nevidí jako čistě jednostranný úkon. V předmětné věci však byla uzavřena dohoda o vrácení přidělených nemovitostí státu s tím, že právním předchůdcům stěžovatelů pak byly přiděleny jiné nemovitosti. Ústavní soud pak ve výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů ve věci rozhodujícími soudy neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu