infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.10.2011, sp. zn. IV. ÚS 3131/10 [ nález / VÝBORNÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 179/63 SbNU 81 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:4.US.3131.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Účelnost nákladů vynaložených orgánem veřejné moci na zastupování advokátem

Právní věta Otázku, co jsou účelně vynaložené náklady řízení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu. Absence přiměřeného a dostatečného odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2011:4.US.3131.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3131/10 Nález Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 19. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 68 Co 42/2010-59 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2009 č. j. 20 C 582/2008-37 ve výroku II, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení před Českou správou sociálního zabezpečení a stěžovateli byla stanovena povinnost nahradit žalované náklady řízení, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Výrok I. Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 68 Co 42/2010-59, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2009 č. j. 20 C 582/2008-37, a výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2010 č. j. 68 Co 42/2010-59 se ruší, neboť absencí jejich řádného odůvodnění bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáními ze dne 10. 5. 2011 a 27. 7. 2011 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. 2. Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh a výsledky téměř osmiletého řízení, ve kterém se po České správě sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") domohl poskytnutí jednorázové peněžní částky podle §5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, v celkové výši 213 684 Kč. Vzhledem k celkové délce řízení stěžovatel opakovaně žádal o zadostiučinění podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Jeho prvé žalobě Obvodní soud pro Prahu 5 v říjnu 2006 vyhověl a za průtahy v řízení v období od 27. 8. 2001 do 18. 11. 2005 mu přiznal zadostiučinění ve výši 26 199 Kč. Další stěžovatelově žalobě o zaplacení 12 000 Kč za průtahy v řízení od 3. 12. 2005 však obvodní soud nevyhověl a zamítl ji; Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že samotné konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě se jevilo jako dostatečné. 3. Stěžovatel uvedl, že nebrojí proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, neboť si je vědom, že forma a případně i výše zadostiučinění záleží na úvaze soudu, nesouhlasí však s tím, že byl podle ustanovení §142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. zavázán povinností zaplatit žalované straně náklady řízení. Namítl, že byl v meritu věci, tj. prokázání nesprávného úředního postupu ze strany ČSSZ, úspěšný a měl by mít právo na náhradu nákladů řízení; rozhodnutí, podle kterého by obdržel zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ale musel by nést náklady nejen svoje, ale i protistrany, považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces, jakož i s právními závěry nálezů Ústavního soudu citovanými v ústavní stížnosti. Stěžovatel poukázal na to, že šlo o jednoduchý spor a relativně malou částku, nicméně upozornil, že o zaplacení částky 670 Kč a později o 14 Kč nežaloval, neboť správními žalobami napadl vadná rozhodnutí ČSSZ, a výši finančního porovnání mezi vadnými a konečným správným rozhodnutím ČSSZ mu nelze přičítat k tíži. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel na podporu své argumentace poukázal na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přijatá v obsahově shodných věcech. 4. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 5 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 8. 2011 a 26. 8. 2011 shodně označily ústavní stížnost za nedůvodnou. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 (usnesení ze dne 7. 7. 2009, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), Městský soud v Praze uvedl, že o odvolání stěžovatele rozhodl postupem, který byl dle jeho přesvědčení zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a neporušil žádné z jeho ústavně zaručených práv; v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání. 5. V replice ze dne 7. 9. 2011 stěžovatel konstatoval, že obvodním soudem zmiňované usnesení Ústavního soudu řeší poněkud odlišnou problematiku ve vztahu k žalované České republice - Ministerstvu financí, a zopakoval, že skutečně přiléhavou judikaturu tvoří nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357) a II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507), podpůrně též nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249) a argumentaci v těchto nálezech lze doplnit odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 2438/2010-10. Stěžovatel proto na své ústavní stížnosti setrval a potvrdil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání. 6. Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobu stěžovatele s návrhem, aby mu žalovaná Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí zaplatila 12 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení před ČSSZ v době od 3. 12. 2005 do 20. 8. 2008, Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a zavázal stěžovatele zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 12 185,60 Kč (výrok II). Podle odůvodnění nalézacího soudu stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného vzniku nemajetkové újmy, jejíž kompenzace se domáhal. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 5 964 Kč. Městský soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že "žaloba je nedůvodná jen proto, že žalobce netvrdil, a tudíž ani neprokázal, že by mu v příčinné souvislosti s délkou řízení, v němž se domáhal poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., ... vznikla nemateriální újma", a korigoval ho v tom smyslu, že řízení bylo po 18. 11. 2005 stiženo nesprávným úředním postupem (průtahy). Odvolací soud výslovně uvedl, že "jakkoliv řízení o vyplacení jednorázové částky žalobci bylo po 18. 11. 2005 stiženo nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když konečné rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, přičemž rozhodnutí státního orgánu musí být perfektní, takže jeho vada, byť se týká zanedbatelného dílu uplatněného nároku, způsobuje v případě uplatnění opravného prostředku prodloužení řízení, které je nesprávným úředním postupem, s ohledem na předmět, o nějž se řízení vedlo, respektive na to, že právo žalobce na zaplacení částky 213 000 Kč nebylo jakkoliv sporováno a v době od 2. 12. 2005 do 1. 2. 2008 byl řešen nárok žalobce na zaplacení 670 Kč, v době od 2. 2. 2008 do 11. 5. 2009 pak nárok na zaplacení částky 14 Kč, přičemž v prvém řízení prošla věc třemi stupni rozhodovacích orgánů, nebyla žalobci způsobena významná újma, neboť sám předmět řízení pro žalobce nemohl mít za tohoto stavu výrazný význam. Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně dovodil, že v tomto konkrétním případě není namístě, jakkoli je takové rozhodnutí výjimečné, přiznat zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě se jeví jako dostatečné." Ve vztahu k nákladům řízení odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo možné úspěšné žalované odepřít právo plynoucí z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., a neshledal ani žádný důvod pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. 7. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 582/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že ČSSZ rozhodovala o žádosti stěžovatele opakovaně: * rozhodnutím ze dne 9. 4. 2002 přiznala stěžovateli jednorázovou peněžní částku ve výši 213 000 Kč, kterou mu téhož dne poukázala, * rozhodnutím ze dne 1. 2. 2008 výši jednorázové peněžní částky zvýšila na částku 213 670 Kč, částku 670 Kč stěžovateli téhož dne poukázala, * rozhodnutím ze dne 11. 5. 2009 výši jednorázové peněžní částky dále zvýšila na částku 213 684 Kč, částku 14 Kč stěžovateli téhož dne poukázala. Za průtahy v řízení za dobu od 26. 8. 2001 do 18. 11. 2005 přiznal Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 10. 2006 stěžovateli zadostiučinění ve výši 26 199 Kč, za průtahy v řízení za dobu od 3. 12. 2005 do 20. 8. 2008 stěžovateli finanční zadostiučinění nepřiznal, žalobu zamítl a porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě formuloval Městský soud v Praze v odůvodnění ústavní stížností napadeném rozsudku. 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. 9. Jak dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03 ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, či sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) a další]. 10. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byly dvě základní námitky. Podle prvé z nich náhradově nákladový výrok neodpovídal rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud se s tímto tvrzením neztotožnil, neboť ve stěžovatelově věci obecné soudy žalobu požadující zadostiučinění v penězích zamítly a k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva ve výroku rozsudku nepřistoupily; Městský soud v Praze dospěl k závěru, že stěžovateli nebyla způsobena významná újma [k tomu srov. i usnesení ze dne 24. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 2198/10 (dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz)]. Byla-li žaloba zamítnuta, nebyl stěžovatel ve sporu úspěšný a je povinen (zásadně) nést náklady řízení žalované. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249) Ústavní soud posoudil jako nevhodný, neboť uvedený případ se od právě projednávané věci liší minimálně v tom, že v řízení, jež vyústilo v citovaný nález, bylo stěžovateli přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích, byť ne zcela ve výši, kterou žádal. 11. Jinak je tomu však s v případě druhé námitky stěžovatele argumentačně posílené i odkazy na právní závěry nálezů sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357) či sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507). Těmito nálezy Ústavní soud navázal na svoji předchozí rozhodovací praxi k náhradě nákladů právního zastoupení státu advokátem a zdůraznil v nich tezi, podle které "tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených". Právní zastoupení státu advokátem Ústavní soud nevyloučil, účelnost takto vynaložených nákladů však připustil jen za zcela výjimečných okolností ... s ohledem na složitost a specifičnost problematiky předmětu řízení. Stranou pozornosti Ústavního soudu nezůstala ani existence Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který je v okruhu záležitostí, kde je zákonem č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, předpokládána jeho působnost zastupování státu, povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu (§25 odst. 1 citovaného zákona). Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaných nálezech by zastoupení advokátem při hájení zájmů státu mělo být krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím naznačené podmínky a mělo by být akceptováno jako výjimka z pravidla, již je nutno vykládat restriktivním způsobem. 12. V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 45) poukázal na právní závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), ve kterém Ústavní soud vyložil, že pouhý odkaz soudu na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., aniž by se soud zabýval otázkou, zda se skutečně v případě zastoupení státu advokátem jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva, představuje vadu mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z důvodů v citovaném nálezu uvedených stěžovatel navrhl, aby ani v jeho věci nebyla žalované přiznána náhrada nákladů právního zastoupení. V době rozhodování Městského soudu v Praze tedy existovala nálezová judikatura Ústavního soudu, jež poukazovala na nutnost zabývat se v konkrétním případě otázkou, zda náklady státu na zastoupení advokátem byly nutné, a zda byly tedy účelně vynaloženy. 13. Ústavní soud se k předmětné problematice vyjádřil i ve formě usnesení, ve kterých k namítanému zastoupení advokátem v případě, kdy je žalovaná Česká republika, vyložil, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. státu i osoby s právnickým vzděláním vykonávající advokátní činnost na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem a že za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů [srov. např. usnesení (nikoliv nález, jak uvedl Městský soud v Praze na str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku) sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. 7. 2009]. Ústavní soud však zároveň také upozornil, že "v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) - je třeba, aby Česká republika byla zastupována zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty." (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2616/10 ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 1401/10 ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 2428/10 ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3100/08 ze dne 15. 1. 2010 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Shrnutě vyjádřeno, pokud stát jedná před soudem svou organizační složkou, je třeba, aby se soud zabýval tím, nakolik bylo zastoupení advokátem (vzhledem k agendě a personálním možnostem dané složky) účelné. Není tedy dotčeno právo státu na to nechat se v řízení před soudy zastupovat advokáty, z hlediska nákladů řízení je však třeba zkoumat a odůvodnit, nakolik bylo toto zastoupení účelné. Otázku, co jsou účelně vynaložené náklady řízení, ovšem přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1625/09 ze dne 9. 7. 2009). 14. Ačkoliv výše uvedené rozhodovací důvody mohly dopadat i na projednávanou věc, obecné soudy, především však soud odvolací, nedostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze se omezil na citaci z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08 a na konstatování, že "v situaci, kdy žalovaná náklady, které jí byly soudem I. stupně přiznány, skutečně vynaložila na své zastoupení v tomto sporu, nespatřuje odvolací soud shodně se soudem I. stupně žádný důvod, pro nějž by jí bylo možno odepřít právo plynoucí z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř."; náklady odvolacího řízení přiznal "na základě úvah shodných s těmi, které byly výše uvedeny". Zcela opomenuta tak zůstala otázka, zda spor posuzující správnost či nesprávnost úředního (procesního) postupu (průtahy v řízení) ČSSZ a z něj odvozený majetkový nárok na finanční zadostiučinění představovaly v souvislostech celého případu natolik intelektuálně náročnou problematiku, aby ospravedlnila výjimku zmiňovanou nálezy citovanými v bodě 12 tohoto rozhodnutí, kdy je možno akceptovat účelnost zastoupení státu advokátem, resp. zda při posouzení problematiky spadající do agendy příslušného ministerstva bylo zapotřebí řešit speciální právní problémy či právní otázky svojí povahou natolik složité, že nastala situace dostatečně odůvodňující zastoupení státu advokátem, či zda tu byly jiné důvody opodstatňující (v zásadě výjimečné) přiznání práva státu na náhradu nákladů řízení vyvolaných volbou advokáta. 15. Absence přiměřeného a dostatečného odůvodnění výroku odvolacího soudu potvrzujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení učiněné nalézacím soudem, jakož i výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení tak v projednávané věci představovala porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnosti směřující proti výroku I napadeného rozsudku Městského soudu v Praze v části, jíž byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a proti výroku II téhož rozsudku vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona v uvedeném rozsahu napadené rozhodnutí zrušil. 16. Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a to ve shodě s principem subsidiarity ústavní stížnosti, resp. zásady minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 42/2010-59, pokud jím byl potvrzen předcházející rozsudek nalézacího soudu ve věci samé, ústavní stížností napaden nebyl, pročež nebylo třeba se jím zabývat. 17. V dalším řízení má Městský soud v Praze prostor pro nové opětovné posouzení rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení v prvním stupni ve světle právních závěrů v nálezové judikatuře Ústavního soudu vyslovených. Postup ani budoucí rozhodnutí závisející na posouzení všech okolností případu Ústavní soud svým nálezem nikterak nepředjímá, z čehož vyplývá, že tento kasační nález není vyjádřením právního názoru zavazujícího odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení právě tím způsobem, který stěžovatel považuje za správný. V novém rozhodnutí vezme odvolací soud v úvahu nejen nálezovou judikaturu Ústavního soudu zde citovanou, ale především účelnost volby advokáta organizační složkou státu v právě projednávaném případu, přičemž oběma stranám řízení dá možnost se k otázce této účelnosti vyjádřit. Ať již následně rozhodne o náhradě nákladů řízení jakkoliv, bude jeho povinností své závěry řádně odůvodnit.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:4.US.3131.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3131/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 179/63 SbNU 81
Populární název Účelnost nákladů vynaložených orgánem veřejné moci na zastupování advokátem
Datum rozhodnutí 19. 10. 2011
Datum vyhlášení 27. 10. 2011
Datum podání 3. 11. 2010
Datum zpřístupnění 3. 11. 2011
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodaj Výborný Miloslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 201/2002 Sb., §25 odst.1
  • 261/2001 Sb., §5 odst.2
  • 82/1998 Sb., §31a, §13 odst.1
  • 99/1963 Sb., §142 odst.1, §150
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík náklady řízení
stát
advokát/odměna
organizační složka
zastoupení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3131-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 71802
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23