infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.06.2011, sp. zn. IV. ÚS 3522/10 [ usnesení / RYCHETSKÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:4.US.3522.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:4.US.3522.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3522/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 - Nové Město, územní pracoviště Brno, Orlí 27, 601 70 Brno, zastoupené na základě pověření Mgr. Radimem Smékalem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 59 Co 577/2007-145 ze dne 11. 6. 2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4149/2008-197 ze dne 22. 9. 2010, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1) V. O., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem, se sídlem Osvobození 51, 763 21 Slavičín, pobočka Masarykovo nám. 105, 766 01 Valašské Klobouky, a 2) Z. D., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1071/17, 110 00, pobočka Havlíčkova 1239, 686 01 Uherské Hradiště, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení se vedlejším účastníkům nepřiznává. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka včas zaslaným a jinak formálně bezvadným návrhem zahájila u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížností brojila proti shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, kterými mělo být zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože obecné soudy zhodnotily část "smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanu(ům) - stavebníkovi(ům) a omezení převodu nemovitosti", uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky, za neplatnou, v důsledku čehož podléhala některá majetková práva obecné promlčecí době, jejíhož uplynutí se pak vedlejší účastníci s úspěchem dovolali. Stěžovatelka má za to, že soudy nerespektovaly dosavadní judikaturu, neboť v obdobných případech - jedná se o tzv. smlouvu formulářového typu, bylo rozhodováno v její prospěch. Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 2. Ústavní soud vyzval stěžovatelku, aby rozvedla svá skutková tvrzení a poukázala na konkrétní rozhodnutí ustálené judikatury, které nebylo v rozhodování respektováno; stěžovatelka v odpovědi poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení sp. zn. 33 Odo 477/2004. II. 3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Podává se z něj, že právní předchůdce stěžovatelky - Okresní národní výbor ve Zlíně - uzavřel dne 11. 1. 1990 s vedlejšími účastníky smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti. 4. Na základě uvedené smlouvy byl vedlejším účastníkům poskytnut státní příspěvek ve výši 145 000,- Kč na výstavbu "novostavby SŘV - Vlachovice", a to podle stavebního povolení ze dne 8. 9. 1989 číslo 61/89 vydaného Městským národním výborem ve Valašských Kloboukách. Podle odst. 4 uvedené smlouvy "[se] občané zavázali výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení §16 písm. b) vyhlášky, a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření této smlouvy; dále se zavazují rodinný domek (byt v osobním vlastnictví) po dobu deseti let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení." Podle odst. 5 této smlouvy "[p]ro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z podmínek uvedených v odst. 3 a 4 této smlouvy občané V. a Z. O. berou na sebe s právními účinky i pro dědice povinnost podle §58 a násl. obč. zák., že nepřevedou svou (své) nemovitosti k.ú. Vlachovice čp. X bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. 5. Obecné soudy shledaly, že pro omezení převodu nemovitosti označená nemovitost představovala číselné označení pozemku, na němž měla být stavba realizována, nikoliv budoucí stavbu samotnou. Pozemek v době uzavření smlouvy o státním příspěvku sdílel právní režim osobního užívání, což bylo právo samostatně smluvně nepřevoditelné, proto se nemohli vedlejší účastníci smluvně zavázat k zajištění pohledávky tímto pozemkem. Ze smlouvy pak nebylo zřejmé, co jí mělo být pro případ vzniku peněžního závazku zajištěno. Při neplatně sjednaném omezení převodu nemovitosti a tříleté promlčecí době bylo právo stěžovatelkou uplatněno po uplynutí uvedené lhůty; naopak v důsledku perfektního uzavření smlouvy o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti podle ustanovení §58 odst. 1 občanského zákoníku, pokud jde o promlčení, by se podle §109 věty prvé občanského zákoníku právo takto zajištěné promlčovalo nikoliv v obecné tříleté promlčecí době, nýbrž době desetileté, počítané ode dne, kdy by jej bylo možno uplatnit poprvé. 6. Stěžovatelka namítla, že jde o formulářový typ smlouvy, a Nejvyšší soud v řízení sp. zn. 33 Odo 477/2004 dovodil, že smlouva o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti vznikla již shodou na odst. 4 takové smlouvy; potud neměly soudy přihlížet jen k odst. 5 smlouvy, a naopak měly shledat, že vznesené právo bylo stěžovatelkou uplatněno včas. 7. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál k řízení před Nejvyšším soudem sp. zn. 33 Odo 477/2004. Z něj se na č. l. 9 podává, že předmětem řízení byly práva a povinnosti vzešlé ze stejného formuláře (formulářové smlouvy) s tím, že označení nemovitosti v odst. 5 bylo beze vší pochybnosti určité a srozumitelné ("nadstavba rod. domu č. p. XX v k. ú. Radějov na parc.č. Y"). Zbývající text odst. 4 formulářové smlouvy je jak v souzeném případu, tak v řízení sp. zn. 33 Odo 477/2004 shodný. Ústavní soud se rovněž seznámil s plným textem rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 477/2004-57 ze dne 18. 5. 2005, který nabyl právní moci dne 9. 6. 2005, jehož doslovný a pro souzený případ rozhodný text zní: "Ujednání bodu 4. smlouvy, v němž se žalovaní zavázali, že po dohodnutou dobu nepřevedou rodinný domek, na jehož nadstavbu byl státní příspěvek poskytnut, bez souhlasu národního výboru na jiného, totiž není ničím jiným než smlouvou o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle §58 odst. 1 ObčZ. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v Hodoníně a okamžikem registrace vzniklo omezení převodu nemovitosti, jehož důsledkem, pokud jde o promlčení, je skutečnost, že podle §109 věty prvé ObčZ se právo takto zajištěné promlčuje nikoli v obecné tříleté promlčecí době, nýbrž v době desetileté, počítané rovněž ode dne, kdy bylo možno právo uplatnit poprvé." 8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Brně zcela odkázal na své rozhodnutí. Nejvyšší soud se nevyjádřil. Vedlejší účastníci poukázali na fakt, že byť bylo ve stěžovatelkou uváděných případech Nejvyšším soudem ve sporech z těchto formulářových smluv vyhověno, byly v těchto případech nemovitosti označeny řádně; to činí tato rozhodnutí odlišná a vzhledem k jiným skutkovým okolnostem na posuzovaný případ neaplikovatelná. Závěrem navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení. III. 9. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). 10. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. 11. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Obdobně to platí i pro rozpory mezi závěry o skutkovém stavu a provedenými důkazy nutnými k jeho zjištění. 12. Ústavní soud shledává, že pokud jde o odkaz na odst. 4 formulářové smlouvy v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 477/2004-57 ze dne 18. 5. 2005, jde o očividné písařské pochybení. Nejvyšší soud tím bezpochyby mínil odst. 5 uvedené smlouvy, jak se z kontextu celého znění odstavce podává (viz bod 4 a 7 shora). 13. Byla-li tedy smlouva o omezení převodu nemovitosti shledána neplatnou pro neurčitost předmětu této smlouvy, vztahovala se na souzený případ obecná promlčecí doba a vznesená námitka promlčení tak měla své opodstatnění; obecné soudy nemohly brát zřetel na znění odst. 4 formulářové smlouvy, jak by si stěžovatelka představovala, neboť ten k určitosti předmětu smlouvy o omezení převodu nemovitosti nijak nepřispívá. 14. Stran ostatních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatelka na podporu svých tvrzení uvedla, se konstatuje, že v nich se obecně ve vztahu k odst. 4 formulářové smlouvy shledává způsobilost založit existenci smlouvy o omezení převodu nemovitosti; to však není se závěry obecných soudů v souzeném případu v rozporu. 15. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka sice mohla vystavět svoji ústavněprávní argumentaci na nerespektování přiléhavé ustálené judikatury; tento rozpor však Ústavní soud neshledal. IV. 16. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod, a to ani tehdy, dovolává-li se rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahující zjevné chyby v psaní, byť by zdánlivě - právě pro svoji písařskou vadu - mohlo svědčit v její prospěch. 17. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Protože v tomto řízení nenastaly zcela mimořádné a výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly pojmout povinnost k náhradě nákladů řízení jako sankci svého druhu vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a měl by proto nést i tyto následky, rozhodl o návrhu vedlejších účastníků tak, jak ve výroku II. uvedeno. 18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2011 Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:4.US.3522.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3522/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 6. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 12. 2010
Datum zpřístupnění 18. 7. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - §62
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §58 odst.1, §109
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík závazek/zajištění
smlouva
promlčení
stát
nemovitost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3522-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 70703
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-29