ECLI:CZ:US:2011:4.US.57.11.1
sp. zn. IV. ÚS 57/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem Jihlava, Bezručova 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. prosince 2006 č. j. 18 C 33/2006-29, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2007 č. j. 51 Co 182/2007-55 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010 č. j. 25 Cdo 862/2008-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, který byla Ústavnímu soudu doručena 6. ledna 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 33/2006 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 30. ledna 2006 domáhala po České republice - Ministerstvu zdravotnictví náhrady škody dle ustanovení §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, způsobené nezákonným rozhodnutím s tím, že její manžel J. P. podal dne 7. ledna 1998 u Městského úřadu v Jihlavě žádost o vyplacení jednorázové náhrady podle nařízení vlády č. 165/1997 Sb. a dne 29. ledna 1998 zemřel, aniž by bylo o jeho nároku rozhodnuto. Příslušné úřady se stěžovatelkou nejednaly jako s účastnicí řízení; až po soudním řízení jí byla rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy ze dne 28. ledna 2003 přiznána náhrada ve výši 80 625,- Kč. Stěžovatelka za škodu považovala ušlý zisk odpovídající zákonným úrokům z prodlení za dobu od podání žádosti o vyplacení náhrady. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. prosince 2006 č. j. 18 C 33/2006-29 žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2007 č. j. 51 Co 182/2007-55 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané shledal podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným a rozsudkem ze dne 21. října 2010 č. j. 25 Cdo 862/2008-74 je podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl. Nejvyšší soud dovodil, že pokud po zrušení rozhodnutí vydaných správními orgány tyto v zahájeném řízení řádně pokračovaly a řízení skončilo rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy ze dne 28. ledna 2003, jímž byla stěžovatelce jednorázová náhrada přiznána, je konečný závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby ve výsledku správný.
Stěžovatelka nesprávnost rozhodnutí soudů spatřovala v tom, že nerespektují ústavní právo každého občana na spravedlivý proces zejména v zásadě, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka má za to, že ve věci rozhodující soudy v jejím případě překročily meze ústavních zákonů, když nad rámec právních předpisů použily výklad, který v rozporu s přirozeným požadavkem na spravedlnost vyjadřuje, že neutrpěla žádnou újmu, kterou lze ohodnotit penězi. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971 a na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 publ. pod č. 234/2002 Sb.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolávala došlo. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozsudků odkázat.
Ústavní soud neshledal, že by se v posuzované věci jednalo o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných judikátech, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu